Je hezké zvítězit v bitvě, ale válka není vyhrána ani zdaleka. Přesto, že se podařilo vyrvat Brno ze spárů Japonců a nastolit novou vládu, není možné usnout na vavřínech. Své o tom ví kapitán Michálek, poslední z vojáků Armády České republiky a pamětník časů před tím, než atomové výbuchy změnily tvář světa a vymazaly z povrchu velkou část technického pokroku.

V moci šílenců

František Kotleta, populární tvůrce literárních rubaček a vyvražďovaček, se ve svém novém projektu pustil do vod, které prozatím zůstávaly v jeho pojetí neprobádány. Jeho trilogie čítající knihy Spad, Poločas rozpadu a Rázová vlna (vydání očekávejte v listopadu tohoto roku) je totiž postapokalyptickou sci-fi. Jak již bylo naznačeno výše – Země byla zasažena nukleární válkou, a díky tomu je velká část zamořeného území neobyvatelná; technika, léky a pohonné hmoty jsou nedostatkovým zbožím a lidé se musí vracet k zemědělství a pastevectví protože za dané situace jsou to jediné možné způsoby obživy. Státy jak je známe v současnosti přestaly existovat a lidé žijí v lokálních společenstvích.

V této nehostinné době žije kapitán Michálek. Je to voják každým coulem těla a starého psa těžko naučíte novým kouskům. Poté, co stál v čele revoluce a vyhnal roztahovačné Japonce z Brna, zaujal pozici v čele obrany tohoto města. Jenže Japonci nebyli zdaleka to nejhorší, co mohlo naši rozbombardovanou bývalou českou kotlinu potkat. Kdesi na území Polska (také již bývalého, jak jinak) se totiž objevila skupina fanatiků říkající si měnitelé, jejichž životním posláním je dokončit započatou práci a dorazit poslední zbytky lidstva ještě pár dalšími atomovkami. Je jasné, že to se Michálkovi a jeho druhům ve zbrani nemůže líbit, a tak nezbývá než vyrazit na sebevražednou misi s cílem čelit mnohonásobné přesile a zhatit šíleným kultistům jejich plány.

Změna k nepoznání

[miptheme_quote author=”Martin Bečvář” style=”text-left”]Poločas rozpadu úzce navazuje na předchozí Spad dějově i prostřednictvím postav. Už první kniha trilogie byla pro Kotletu víceméně netypická, a nyní budete žasnout nad tím, jak dokázal tento autor spisovatelsky dospět. Nejde jen o námět, ale především o styl. Nebojte se, pořád je tam znatelný typický kotletovský rukopis v podobě řízné akce a šílených nápadů na hranici sebevraždy. Vše se ovšem odehrává v úplně jiných kulisách.[/miptheme_quote]

Hlavní náplní už není prvoplánové pobíhání hrdinů od řežby k řežbě. Kotleta tentokrát stvořil soudržný příběh – pravda, nečekejte žádné zásadní zvraty nebo paralelní dějové linie, ale v tomto případě je v jednoduchosti síla a i pod cákanci krve pochopíte, do čeho se postavy vrhají a proč to všechno vlastně dělají. A když už je řeč o postavách, musíme konstatovat zlepšení i tady. Právě díky soustředění se na příběh je dostatek času na prokreslení postavy kapitána Michálka. Čtenář tak získá možnost se s tímto chlapíkem kouřícícím jeden doutník za druhým minimálně soucítit, když už ne ztotožnit se.

Je zřetelně vidět, že oproti svým předchozím vícedílným pracím měl v tomto případě Kotleta jasný plán co chce psát a kterým směrem by se měl děj ubírat, nedočkáte se žádných zmatených tematických skoků nebo logických kopanců. Pravda, toto tvrzení může být trochu past, protože Spad měl uzavřený příběh, zatímco Poločas rozpadu má naopak konec otevřený – a samozřejmě vše končí v v tom nejlepším, aby byl čtenář řádně nalákán ke koupi závěrečného dílu trilogie.

Potěšující je i fakt, že oproti svému předchůdci v sérii je celý příběh mnohem vyváženější; už není složený ze dvou odděleně působících částí  (město a následně divočina), ale prostředí se střídají mnohem přirozeněji a bez viditelné dělící čáry mezi nimi.

Je třeba ocenit, že Kotleta se nebál opustit své zajeté koleje a odklonit se od všeho, co ho proslavilo. V Poločasu rozpadu poměrně šetří akčními scénami, a pokud už se bojuje, existuje pro to lepší důvod než „měl sem zrovna pár nábojů navíc, no“. Ubyl i humor za každou cenu, a přestože vtipů je v textu více než dost, jsou nevtíravé a mnohem údernější. Do třetice netypického – Kotleta v příběhu minul několik jasných možností nabídnout čtenářům sexuální scénu. Poločas rozpadu už není krvavá šílenost, která staví svoji béčkovou brakovitost na odiv, ale pokusem o seriózní literární tvorbu. Otázka je, jak tuto snahu přijmou čtenáři, kteří mají autora již zaškatulkovaného.

Reklama

František Kotleta: Poločas rozpadu

Vydala: Epocha, 2017

Obálka: Žaneta Kortusová

Počet stran: 304

Cena: 299 Kč

[review]

Poločas rozpadu snese označení „nová kotletovka“. Pořád nese rukopis klasického Kotlety, ale po stránce stavby příběhu i vypravěčského stylu je to zatím nejvyzrálejší kousek z pera bruntálského řezníka. Nyní již záleží jen na čtenáři, zda si tento projev přebere jako zrání nebo bude tiše brblat, že Kotleta nějak vyměkl. Každopádně – text je čtivý, má švih a náboj a obsahuje spoustu humoru. K tomu přičtěte, že podobných žánrovek, po kterých je ze strany čtenářů vysoká poptávka, v našich luzích a hájích nevychází mnoho, a nemáte nad čím váhat.

Reklama

Kromě literární činnosti hraju aktivně volejbal a nepohrdnu ani fotbalem, tenisem a pingpongem Taky mám rád deskove hry - zejména si pestuju závislost na Dungeon and Dragons miniaturach Z literárních žánrů fandím zejména fantasy.