Akční snímek Street Fighter vznikl v roce 1994 a měl potěšit dva tábory diváků. Milovníci akčních filmů, a v devadesátkách megapopulárního kung-fu, měli dostat akci a bojové umění, milovníci videoher kromě toho také zfilmovanou adaptaci oblíbeného konzolového a počítačového titulu.
Snímek Street Fighter je dobrý vlastně jen v jediné věci, a to jak je špatný. Téměř dvouhodinovou stopáž naplnili filmaři naprosto dokonale špatnými hereckými výkony, které se odehrávají na pozadí viditelně papundeklových kulis. Zoufalý scénář nutí totálně ploché a nevýrazné postavy odříkávat jednu pitomou hlášku plnou rádoby humoru a testosteronu za druhou. Tento snímek je vlastně takovou esencí divokých devadesátých let.
Street Fighter stoprocentně patří do kategorie guilty pleasure filmů, které si chcete pustit s partou kamarádů čistě pro vzpomínky na mládí a pro naprosto nezapomenutelné scény, které si nepamatujete proto, že vás drtí svojí silou, ale spíš proto, jak jsou hloupé. Nebo se nad nimi při zpětném zhlédnutí filmu pozastavíte a řeknete si: „Jak se mi tohle mohlo líbit?“
Jedno velké ALE…
Když se však na chviličku nad filmem zamyslíme, tak pod nánosem otřesné filmařiny se skrývá mnoho zábavných, zajímavých a oceněníhodných detailů. Jen si vezměte kostru scénáře. Úkolem scénáristy a režiséra v jedné osobě Stevena E. de Souzy bylo, aby před kameru dostal postupně všechny postavy z videohry a aby tam předvedly pár úderů v boji mano u mano.
Kdo film ještě neviděl, ale hru hrál, bude s překvapením sledovat, odkud na něj videoherní rváči vykouknou. Oslí můstky, kterými je Souza zapojuje do příběhu, jsou zajímavé, ale tím to asi tak hasne a zbytek prostě jen bolí.
Naprosto vtipné je také sledovat nejen postupné zapojování postav do děje, ale také jejich vtělování do kostýmů svých herních předloh. Na kvalitě to filmu rozhodně nepřidá, ale přesto je to opravdu velice zábavné sledovat, jak filmaři mnohdy lámou scénář přes koleno, aby postavu dostaly do toho správného kostýmu.
Kdo sežral honorář?
Film stál 35 milionů a z toho osm melounů spolkl honorář pro Jean-Claude Van Damma. Ten v té době měl za sebou skvělý Krvavý sport a ještě úspěšnějšího Timecopa, takže zářící hvězda akčních béček si mohla říci (a taky řekla) o pěkný balík. Na filmu je proto viděl, jak filmaři šetřili, kde mohli, improvizovali a vyráběli rekvizity tak, aby je nestály moc peněz. Krásně se to ukazuje třeba na kulometech, které ďábělský generál Bison (čtěme jako Bajson), rozmístil okolo své základny. Jsou to jen trubky pospojované šrouby a izolepou. O to dramatičtějí je pak ve filmu využívají.
Zajímavé je i naprosto fanatické rozdělení hodných a zlých. Bisonovi vojáci zásadně oblékají rudou, takže jejich maskáč tvoří psychedelické rudo-šedo-černé kombinace. Na hlavách nosí naprosto hustokruté masky a v rukou svírají napodobeniny AK-47.
Proti nim stojí vojáci Aliančních národů (AN). Ti jsou zase modří. Ale ne tak nějak inteligentně modří, jejich základní barva je šmolkově modrá, že by z ní závistí zmodrali i šmoulové. Barevný kontrast sil dobra a zla sice nenechá ani barvoslepého na pochybách, komu má fandit, ale divák vysloveně trpí. Mimochodem, hodní modří nejsou modří náhodou. Film okatě kopíruje vojáky OSN, jen je nechce jmenovat doslovně.
Ono těch vtipných alternací na skutečný svět je ve Street Fighteru mnohem víc. Snímek se odehrává v „jihovýchodní Asii“ ve smyšleném státě Shagoda. Přeci jenom, kdyby filmaři poslali bílého vojevůdce, který se obléká jako Hitler a názory má jako Stalin, obsadit nějaký existující stát, asi by to vzbudilo nějakou tu diplomatickou roztržku. Nehledě na to, že filmaři kopírují i válku ve Vietnamu, protože se z rádia jakoby úplnou náhodou ozve: „Doooooooobréééééé ráno Shagodo.“
Někdo si to vysloveně užívá
Nikoho už asi nyní nepřekvapí, že herecké výkony stojí opravdu za pendrek. Základním výběrovým kritériem u konkurzu byla pravděpodobně schopnou koulet očima, protože film nám vykulených očí s čisťounkými bělmy ukazuje víc, než reklama na oční sanatorium. Vycenění zaťatých zubů a vykulení očí tak představuje 90% všech hereckých výrazů.
Jean Claude filmem spíš jen tak proplouvá, sem tam udělá pár gest nebo karate triků, jinak nic. Celou dobu hraje ultrahodného hlavního hrdinu, vůdce armád dobra a lamače dívčích srdcí, který prostě dělá jen svou práci. Obklopuje jej tlupa pomocníků, z nichž ani jeden nezůstane v divákově paměti déle než pět vteřin. Pokud si je tedy nebudete pamatovat proto, že zbraně drží jako prase kost.
Jo a taky jednu ženskou roli (z celkem asi pěti žen, co ve filmu vystupují) hraje tehdy docela známá zpěvačka Kylie Minogue. Její obsazení mělo zvýšit atraktivitu filmu a přilákat do kin více diváků, jenže její přínos je naprosto tristní a pár toporných replik napoví, že jí jde lépe zpěv než herectví.
Dokonalý zloun neexist…
Nulové herecké výkony ovšem vynahrazuje Raul Julia v roli generála Bisona. Jestli herecký ansábl působí jako unavení ochotníci po třicáté repríze a sté flašce slivovice, on si svou roli naprosto dokonale užívá. Díky tomu vzniká naprosto otřesná a zároveň naprosto boží postava šíleného egomaniaka, který se stává naprosto dokonalou esencí toho, jak má vypadat záporák. On vlastně je složen ze záporáků a tvoří jej každé myslitelné klišé.
Bison je tak okatě zlý, že už to prostě dál nejde A všechno na něm je přehnané – očima koulí víc než ostatní (to je základ), nosí rudou koženou uniformu, na hlavě brigadýrku vůbec ne nepodobnou příslušníkům SS a z ramenou mu splývá dlouhý černý plášť.
A ty jeho repliky. Bože! Ty jeho repliky! To je tak dokonalá esence šílenství, zloby a ega o rozměrech menší galaxie, že se to téměř nedá poslouchat. Ale je to naprosto skvělý. Tak úchylný, zvráceně přitahující. Asi jako programová nabídka televize Barrandov. Člověk ví, že to je špatné, ale přesto se od toho nějakým perverzním způsobem nedokáže odtrhnout.
Bisonův ultimátní závěrečný monolog nad téměř poraženým hlavním hrdinou je naprostý vrchol filmu. Možná taky proto, že to je přesně ten styl scény, kterou mnozí parodují, nebo se jí vysmívají. Jen tady je myšlená smrtelně vážně.
Street Fighter je prostě veskrze špatný a nefungující film. Dopadl prakticky stejně jako Mortal Combat, který tvořila konkurence. To je taky pěkná pitomina, ale má naprosto krutopřísné intro, díky kterému si většina diváků na film pamatuje.
Street Fighter: Poslední boj
Universal Pictures
USA / Japonsko, 1994, 102 min
Režie: Steven E. de Souza
Scénář: Steven E. de Souza
Kamera: William A. Fraker
Hudba: Graeme Revell
Hrají: Jean-Claude Van Damme, Raul Julia, Ming-Na Wen, Kylie Minogue, Simon Callow, Damian Chapa a další