První řada byla výborná a druhá je ještě lepší. A o čem že to mluvím? O americké retro pecce Stranger Things, jež vzdává hold hororové klasice a nejen jí. Pojďme se tedy na všechny ty záhady podívat trochu blíže.

Vyhnout se seriálu Stranger Things není úplně jednoduché, neboť první řada patřila mezi to nejlepší, co z hlediska seriálů rok 2016 nabídl. A po zhlédnutí druhé řady si dovoluji tvrdit, že letos tomu nebude jinak. Přesto se ale pokusím nevyzradit zápletku ani důležité momenty, aby si seriál užili i ti, kteří jej doposud míjeli nebo prostě jen nestihli.

Dětství není med

Pokud jste četli téměř cokoliv od Stephena Kinga, tak jistě víte, že dětství patří k nejhrůzostrašnějším etapám lidského života. Autoři seriálu to moc dobře ví, a i proto je zde inspirace na první pohled patrná. I když tím zdaleka nekončí. Než se ale dostanu k aktuální druhé řadě, jen v krátkosti se zmíním o té první. A mimochodem, jeden tip pro vás. Pokud jste první řadu viděli a chcete si ji připomenout, mohu doporučit oficiální hru pro mobilní telefony, která je dostupná zcela zdarma.

Městečko Hawkins je typická díra, kde se nic moc neděje, ačkoliv osmdesátá léta jsou v plném proudu a strašák rudé hrozby komoušů je všudypřítomný. Možná i proto stojí kousek za městem zlověstná státní instituce, jejíž pravý účel by měl být obyvatelům skryt. Ovšem věci nikdy nejdou podle plánu a nic netrvá věčně. Zvlášť když se jednoho večera ztratí malý chlapec, člen místní partičky nerdů.

V tu chvíli se rozjíždí velký mysteriózní kolotoč pátrání, do kterého vstupují nejen rodina, přátelé a místní šerif, ale i záhadní vládní agenti a mnozí další. Brzy však nezůstane jen u pátrání po zmizelém. Postupně se odkrývají nebezpečná tajemství, přičemž některá ani nejsou z našeho světa.

Pokud máte rádi kingovskou atmosféru, která by se v tomto osmdesátkovém maloměstě dala krájet, Lovecraftovy jiné dimenze a vládní konspirace jako vystřižené z Akt X, pak vás tento seriál jistě dostane. A to je teprve rozjezd.

Zlo se šíří dál

Už na konci první řady je jasné, že příběh nekončí. Naopak, nabírá obrátky. Jak se hrdinové, v čele s mladými nerdy, vypořádají s tím, co se ve městě stalo? A jak se vypořádají s tím, co teprve přijde? Tvorové z jiných dimenzí totiž ještě neřekli své poslední slovo a jsou blíž než kdy dřív.

Jak jsem již naznačil, druhá řada je dle mého názoru ještě lepší než ta první. Kingovsky plíživý úvod plný skrytých hrozeb je za námi, a ačkoliv má tajuplná atmosféra vždy něco do sebe, tak zde svižnější rozjezd rozhodně neškodí. Co ale za námi rozhodně není jsou všelijaké popkulturní odkazy, které seriálu dodávají originální atmosféru a nostalgický nádech. Kingovo TO, Terminátor, Dračí doupě, Krotitelé duchů, ale třeba i velice dobře využitá inspirace z prvního Resident Evilu. A to nemluvím o všech lovecraftovských prvcích, jež jsou v této řadě ještě patrnější.

Možná se nyní ptáte, co je tedy tento seriál vlastně zač. No, z tohohle úhlu pohledu trochu připomíná Twin Peaks. Jedná se totiž o kombinaci hned několika různorodých ingrediencí, které jsou však naváženy tak důkladně, že výsledek není nějaký pofidérní mišmaš, ale velice zábavná podívaná. Stranger Things bych shrnul jako mysteriózní thriller, který obsahuje hororové prvky (nejen v odkazech na kultovní díla), ale odehrává se v prostředí zdánlivě všedního světa. Nechybí proto ani humorné momenty nebo romantické zápletky, které však nepůsobí rušivě, ale právě naopak. Podobně jako v Kingových dílech podporují tyto prvky zdání normality, a pocit ohrožení je pak o to silnější.

Je to horor nebo není?

Několikrát jsem zde zmínil, že seriál si bere za vzor horory a obsahuje děsivé prvky. Jak to ale reálně funguje? Zvlášť v seriálech je totiž relativně obtížné vybudovat, a hlavně dlouhodobě udržet, hororovou atmosféru. Navíc je nutné zmínit, že Stranger Things míří spíše na mladší publikum, což je patrné třeba na tom, že hlavní postavy umírají jen zcela výjimečně, zejména proto, že velká část postav jsou mladiství. Tím nechci říct, že se jedná o seriál pro děti. Rozhodně jsou zde momenty, kdy vám půjde mráz po zádech a budete napnutí k prasknutí, a to i díky skvělým hereckým výkonům všech protagonistů. Ovšem nemůžete čekat permanentní děs a syrovost srovnatelnou s hororovými filmy.

Nabízí se zde srovnání s jiným hororovým seriálem, kterým je American Horror Story. Tento kousek je mezi námi sice již o nějaký ten pátek déle, ale jelikož je každá série vlastně samostatný příběh, tak je to i celkem jedno. American Horror Story se bere výrazně vážněji a dospěleji, přičemž do každé série zakomponuje několik hororových motivů, které rozvádí.

Musím se ale přiznat, že ačkoliv je tento seriál výrazně explicitnější a v podstatě výhradně děsivý, neřekl bych, že se jedná o lepší hororový zážitek. Osobně mám rád jen jedinou řadu AHS (řadu druhou – Asylum) a zbytku bych vytknul překombinovaný děj, zrecyklované herce (kteří v každé řadě vystupují v odlišných rolích) a neschopnost udržet napětí z důvodu neustálé gradace děje na příliš velké ploše seriálu.

Ve srovnání s AHS jsou Stranger Things poněkud klidnější a výrazně méně tlačí na hororovou pilu, ale o to lépe dokáží vytěžit jednotlivé momenty strachu a hrůzy. Pokud tedy chcete vyzkoušet nějaký hororový seriál, Stranger Things je skutečně dobrá volba. Jestli se ale chcete reálně bát, tak seriál prostě není ideální médium a raději sáhněte po filmu či knize.

Nikdo není dokonalý

Aby tento článek ale nebyl jen nekritickou adorací vskutku povedeného díla, je potřeba zmínit i několik bodů, které poněkud tlumí prvotní nadšení. Nic totiž není dokonalé a Stranger Things nejsou výjimkou.

První věc je ono zaměření na mladší publikum. Na rozdíl od Kingových knih, kde dětští protagonisté neznamenají dětský děj, tak zde jsou některé momenty minimálně tlumeny, aby je zvládly i slabší povahy. Neříkám, že je to apriori špatně, ale někomu může třeba skutečnost, že hlavní postavy jsou prakticky nedotknutelné, poněkud vadit. Atmosféře by jistě pomohlo, kdyby se divák reálně bál i o své oblíbené hrdiny. To, že někde v půlce zařve skoro no-name týpek je sice smutné, ale žíly vám to neroztrhá.

Druhý problém je pak velké množství zápletek, které v případě Stranger Things končí trochu jinak než u AHS, přičemž si dovoluji tvrdit, že o něco lépe. Přesto to ale není ideální stav. V obou zmíněných seriálech se prostě v určitém bodě nakupí až příliš mnoho myšlenek. Zatímco AHS jimi nakonec zaplaví diváka a ubije atmosféru, Stranger Things je raději nechají vyznít do ztracena. Ano, ve výsledku to nezničí celý seriál, jako u AHS, ale stejně se nemůžete zbavit pocitu, že buď někdo nevyužil dostatečně potenciál nějakého nápadu, nebo že se jen snaží nastavovat poměrně krátký děj.

Co si budeme povídat, devět epizod není moc, zvláště pokud vezmeme v potaz, že z aktuální druhé řady by šlo jednu epizodu vystřihnout zcela, a taky by se nic nestalo. Na jednu stranu slouží autorům ke cti, že raději děj ukončí dříve, než aby ho pohřbili neúnosným protahováním, ale i tak máte u některých scén neodbytný pocit, že jsou tam jaksi navíc, aby z toho vůbec šlo udělat seriál.

Brzy na viděnou

Nějak jsem se rozepsal, takže co říci jen stručně závěrem? Asi nemá smysl opakovat, že seriál Stranger Things skutečně stojí za zhlédnutí, a že je to vskutku povedený kousek, snad ten nejlepší, který letošní seriálová sezóna nabídla. Stejně jsem to zopakoval. No jsem prostě nadšen.

Každopádně se podívejte sami a zhodnoťte podle sebe. Máte rok čas, než vyjde již oznámená třetí řada. Tak směle do toho a přeji vám fantastický zážitek.