Království nebeské
Zdroj: 20th Century Fox

Platí, že historický film nezobrazuje skutečnou historii, ale představu filmařů, jak by měla historie vypadat. A tato představa je ovlivněna částečně větší či menší neznalostí historických pramenů, ale především takzvaným pravidlem úžasnosti, neboli po anglicky „Rule of Cool“.

Musíme si totiž uvědomit jednu věc, filmaři se nesnaží o věrné zobrazení historické reality, ale o pobavení diváka. Dělají tedy rozhodnutí, o kterých si myslí, že se nejširší mase příjemců tohoto mediálního produktu bude líbit. Prostředí, zbraně, zbroje, účesy, příběh – vše podléhá „Rule of Cool“, i když odborníci při pohledu na nejrůznější kreace občas kvílí zděšením.

Příběh rytíře
Zdroj: Columbia/Sony

Kvalitu historických filmů tedy musíme posuzovat ne na základě jejich přesnosti, ale podle kvality snímku, zda v divácích vyvolal zamýšlené emoce a zda se při jeho sledování bavili.

Krásným příkladem je třeba Příběh rytíře s Heathem Ledgerem v hlavní roli. Po historické stránce je to naprostá a dokonalá kravina, ale kouká se na to moc hezky. Ostatně, tento paradox tu budeme rozebírat v jednom kuse.

Nyní nechme stranou otázku, proč se filmaři nesnaží o historickou přesnost, když ta sama o sobě dokáže být stejně cool a pojďme se zaměřit na nejokatější chyby při zobrazování naší minulosti.

Šermuj tak, aby si ho nezabil hned

Základní chybou ve všech filmech, kde se k souboji používají chladné zbraně, je samotný boj. Tedy, ona to není chyba, ona je to filmařská nutnost. Všechny bojové techniky, které lidé vymysleli, mají za cíl vyřadit protivníka ze hry ideálně hned první ranou.

Na stříbrném plátně však tato efektivita vůbec není žádaná. Představte si hlavního hrdinu, jak s mečem v ruce stane proti úhlavnímu nepříteli a místo napínavého duelu to udělá rup a jeden šermíř padá k zemi s proseknutou lebkou. To přeci jako diváci nechceme.

Zaklínač
Zdroj: Netflix

A tak už před dávnými dobami vznikl scénický boj, který se tomu skutečnému podobá jen částečně. Klíčové ale je, aby se přihlížející bavil. Nepředstavuje si to ale tak, že se dávní kejklíři sešli na konferenci a určili si pravidla. Boj na scéně je vlastně herecký výkon – rozmáchlý, přehnaný s důrazem na efekt u publika, také vznikl naprosto spontánně.

Proto i dnes bojovníci ve filmech i na jevišti různým způsobem točí zbraněmi v rukou, dalece napřahují paže, aby zdůraznili sílu útoku, dokonce se tu a tam i protočí, aby piruetou nabrali rychlost a dodali zbrani devastující účinek. Což je naprostá blbost, protože jakékoliv psané i nepsané pravidlo boje na prvním místě říká, ať se žádným způsobem neobracím k nepříteli zády. Ale vypadá to pěkně a o to jde především. Aby to tak VYPADALO.

Bojovníci na scéně také zásadně nemíří na soupeře, ale na jeho zbraň. Proč? Nechcete přece rozbít svého protivníka, většinou je to někdo slavný a produkce už druhého na skladě nemá. A také údery do zbraní vypadají hustěji. Čepele o sebe mocně cinkají, občas z nich dokonce odlétávají jiskry.

Všimněte si také, že většina scénických úderů jsou seky, které se dobře (a vizuálně velmi hezky) kryjí a snadno se z nich přechází do protiútoku. Bod – nesmírně efektivní útok – se nepoužívá právě pro svou efektivitu. Blbě se mu brání a nevypadá to nijak extra hezky.

Hra o trůny
Zdroj: HBO

Pokud tedy ve scénáři není napsáno, že po dokončení úderu nemá soupeř zůstat probodnutý. Tomu ale většinou předchází střih, odchod do šatny a povolání maskéru a rekvizitářů.

Ostatně, jedním z momentů ve scénickém šermu, který je opravdu hodně mimo realitu, je velmi časté přetlačování bojovníku zaklesnutými meči. Většinou u toho skrze zaťaté zuby prohodí i pár replik. Pak od sebe odskočí a zvesela do sebe začnou zase bušit.

Přetlačování ale nemá vůbec žádný efekt, navíc by to slušně zničilo čepele obou zbraní. Klíčové je dostat hranu meče do soupeřova těla, ne si ji opřít o jeho zbraň, tím zastavit, a nechat stát.

Scénický souboj tak sám o sobě vypráví příběh. Jeho scénář je většinou jednoduchý. Hlavní hrdina se vrhne na odvěkého soka a překvapí ho silou a zuřivostí zasazovaných úderů.

Záporák, protože je záporák bez cti, provede nějakou sviňárnu, takže hrdina ztratí tempo a ocitne se v defenzivě. A když už to vypadá, že prohraje, leží bezmocně na zemi, zatímco se nad ním tyčí zosobnění všeho zla, tak se hrdina vzmůže, dosáhne na ztracený meč, chytne druhý dech, prostě udělá cokoliv, aby finální úder odvrátil a nakonec vyhrál. Zlo prohrává a dobro žije. Potlesk.

Hrdinové nenosí přilby

„Rule of Cool“ se však neaplikuje jen na samotné techniky boje, ale také na použití zbrojí. Proto v drtivé většině snímků, i když je třeba dozorují historičtí poradci, neuvidíte hrdinu v bitvě s jakoukoliv ochrannou hlavy. I když je pak zakutý v kompletní zbroji, hlava zůstává prostovlasá. Nikdo nikdy by to dobrovolně neudělal, ale důvod je naprosto jednoduchý – herci by nebylo vidět do obličeje.

Král
Zdroj: Netflix

Výraz jeho tváře je to hlavní, co diváky má zajímat. Upřený pohled, zaťaté zuby, únava, bolest, strach – to je nutné zachytit kamerou, ne historickou skutečnost, že by bez helmy umřel děsně rychle a bolestivě.

Pokud už bojovníci v minulosti používali nějakou ochranu svého měkkého a snadno poškoditelného těla, tak to byla helma. Její pořízení nebylo tak nákladné a hlava je většinou jediná část těla, která vykukuje nad hlavním obranným prvkem – štítem.

Najdou se ovšem i výjimky. Ovšem i na nich si můžeme povšimnout rasantních úprav podmíněných apelem na dobrou viditelnost do hercovy tváře. Krásně je to vidět například v historickém filmu Král (2019), kde Timothée Chalamet představující anglického krále Jindřicha V.

Vstupuje do bitvy u Azincourtu jen s kroužkovou kuklou na hlavě, která mu rámuje jeho dětsky zádumčivý obličej. Kdyby takhle dostal ránu do hlavy, Anglii by brzy čekala nová korunovace, ale divákovi ve výhledu do jeho tváře nic nebrání.

To samé platí i o helmě Gimliho z Pána prstenů. Fantasy zbroje jsou naprosto mimo realitu, takže zmiňovat ji zde není moc fér, nicméně pro tento příklad ji použít můžeme. Jako trpaslík musí být Gimli stále oděn ve zbroji.

Pán prstenů
Zdroj: New Line Cinema

Proto mu rekvizitáři vyrobili takovou přilbu, která končí vysoko nad obočím a doslova rámuje obličej Johna Rhys-Daviese. Můžeme tak sice vidět každou drobnou emoci, ale v boji by člověk s touto helmou moc dlouho nepobyl.

Ridley Scott v Království nebeském toto filmařské pravidlo částečně obešel vstříc zdánlivé historické přesnosti, když totiž Orlando Bloom v roli Baliana vyrazí na zteč před hradem Kerak, aby ochránil nebohé rolníky proti útoku Saracénů, má nasazenou přilbu.

Ledva se však muslimská a křesťanská jízda střetne, najednou má hlavu plně odhalenou. (Nicméně, jen v této scéně je historických nepřesností tolik – od názvu hradu po použití praporů, že nějaká ztracená helma je už pouhým plivnutím do sudu.)

Vrcholným vítězstvím filmařského „Rule of Cool“ a Ridleyho Scotta nad historickými přilbami, jsou „věci“, které mají nasazené Matt Damon a Adam Driver ve snímku Poslední souboj.

Poslední souboj
Zdroj: 20th Century Studios

Oba mají totiž přilbu, který zakrývá jen půlku obličeje. Polovina tváře se schovává za ocelí, tou druhou vidíme vše, co se pod hledím odehrává. To vám je, přátelé, už taková kravina, že na ni nejde aplikovat ani citace z Cimrmana: „Odborníka to dráždí, ale divák si toho ani nevšimne.“ Všimne si toho. I úplnému laikovi to přijde divné a nelogické.

Naštěstí velmi brzy po začátku duelu převládne filmařské pravidlo odhalené hlavy a oba rekové se sice jinak kompletně zakuti v oceli, bojují s hlavou prostou a plně zranitelnou.

Bez rovného šiku ani ránu!

Probrali jsme souboje, ale historické filmy často zobrazují i střety armád. A s železnou pravidelností je zobrazují špatně. Až na drobné výjimky se totiž veškerý souboj vojsk odehrává v naprosto mikroskopickém měřítku jako souboj individuí. Jistě, pro filmaře je toto naprosto nutné, protože aby zobrazili střetnutí tisíců vojáků v uchopitelném a dobře popsatelném měřítku, musí to udělat tak, že se zaměří na jednotlivce. Byť mají třeba jen epizodní roli.

Jenže skutečnost byla naprosto odlišná. Když už totiž došlo na souboj muže proti muži, bitva už končila a jedna strana totálně prohrála. Armády nastupovaly v pevně semknutých šicích a ideálně i v této formaci zahajovaly boj. Takže zteč, kdy bojovníci sprintují přes otevřené pole, řvou u toho jak na lesy a pak doslova skočí na nepřítele, je naprosto zcestná.

300: Bitva u Thermopyl
Zdroj: Warner Bros. US

Ano, šiky občas popoběhly, aby překonaly vzdálenost a vyhnuly se případné další salvě šípů, ale nijak extrémně nespurtovaly. Proč? Protože by se oddíl rozpadl a jediné, co v bitvě nechcete je, aby se vám oddíl rozpadl.

V šicích bojovali antičtí Řekové, švýcarští pikenýři v pozdním středověku i vojáci s puškami ještě v celém 19. století. Nikdo nikdy nebojoval jako individuum. A když se ocitl sám, umřel. Vtipně je to pak zobrazeno například ve filmu 300.

Souhlasím s výtkou, která vás nyní hned napadla. Je to adaptace komiksu, ale stejně. V jedné scéně Leonidas, jehož opálené bradavky patří Geraldu Buttlerovi, vysvětluje mutantovi Ephialtovi, že spartské oddíly bojují v pevně sevřeném šiku a velkými štíty se chrání od kolen po krk. „Od kolen po krk,“ říká spartský král a následně jako první poruší formaci a začne mano u mano pobíjet Peršany ve slow motion.

Celý spartský oddíl pak vyrazí za ním ve vizuálním majstrštyku, který se zatím nepodařilo překonat. Kdyby ale tohle udělali ve skutečnosti, legenda o srdnaté obraně thermopylském průsmyku by byla o hodně kratší.

Jak se poznali?

Tímto taky můžeme velmi snadno odpovědět na otázku, která napadne téměř každého, když sleduje nepřehlednou melu bojovníků ve filmu, kteří do sebe buší hlava nehlava a kamera mezi nimi divoce přeskakuje. Ta otázka je prostá: „A jak se mezi sebou poznají?“

Statečné srdce
Zdroj: 20th Century Fox

To je velmi dobrá otázka. Napříč středověkem se nic jako uniformy nepoužívalo, bojovníci se proto orientovali podle praporu své družiny a nepřítele poznali snadno. Jelikož nastupovali v šiku, tak nepřítel byl ten, kdo proti nim stál čelem. Tak prosté to bylo. Když už byl oddíl rozprášen a došlo na boj muže proti muži, byla to strašlivá mela, kde každý už bušil kolem sebe a neznal bratra.

V tomto ohledu vyniká Statečné srdce s Melem Gibsonem. Skotští rebelové odění v nereálných kiltech (vznikly zhruba o tři století později), nesmyslně pomalovaní modrou barvou, tu sprintují přes pole v nesmyslném davu řvoucích chuligánů, aby v boji muže proti muži pobili zlé Angličany (a to zobrazení bitvy u Stirlingského mostu také nesouhlasí, na filmovém bojišti dokonce ani žádný most není).

Abychom tu ale nezmiňovali jen ty špatné příklad, zmiňme i jeden velmi dobrý – životopisný snímek Alexandr Veliký režírovaný Oliverem Stonem. Jím ztvárněná bitva u Gaugamél má ke skutečnosti hodně blízko.

Makedonská pěchota bojuje ve čtvercích s dlouhými píkami, za bojující linií stojí čerství vojáci připravení doplnit padlého před sebou, dokonce nezapomněli ani pomocné bojové síly s praky, kteří odění jen do látky a kůže pobíhali mimo útvar Makedonců a přesnou střelbou narušovali řady nepřátel. Ani zde si však filmaři neodpustili jednu oblíbenou nepřesnost. Nabodávání na kopí.

Alexandr Veliký
Zdroj: Warner Bros. US

Všimněte si, a je to snad v každém filmu, že filmaři strašně rádi zobrazují efektivitu kopí tak, že na ně nechají nabodnout větší či menší množství útočících nepřátel. Nikdo, ani když běží, se dobrovolně nenapíchne na kopí jen proto, že ho někdo před ním drží! Opět se tu dostává do neřešitelného paradoxu – nedává to smysl, ale vypadá to dobře.

Poslední věcí, kterou zde zmíníme, jsou motivační projevy velitelů před bitvou. Neodpustí si je téměř v každém filmu. Proslovem zvedal morálku William Wallace, Balian v Království nebeském, řeč si neodpustil ani Colin Farell ve chváleném Alexandrovi Velikém. I když jsou tyto skvěle napsané a emocemi přetékají scény naprosto srdceryvné, v historických pramenech nemají oporu. Důvod je velice prozaičtější.

Prostě by vás slyšela tak stovka nejbližších bojovníků a ti ostatní měli smůlu. Lidské hlasivky toho moc neutáhnou. Na jevišti v divadle či vhodně postaveném amfiteátru je slyšet ještě dobře, ale a na otevřeném poli slyšet prostě není. Pokud už velitelé zvyšovali svým mužům morálku, dělo se tak před bitvou, v ležení, kdy se s nimi bavili a popíjeli. Bitva se řídila pomocí trubek a praporů. Hlas jednotlivce, i když byl Bohem pomazaný, neměl žádný efekt.