Pokud chcete vidět Smrtelné stroje, protože věříte, že film bude o velkých městech na kolečkách, která spolu svádějí urputné souboje a divoké honičky pustou krajinou, do kina nechoďte. Nový film Petera Jacksona patří do smutné kategorie těch, jejichž trailer má větší koule a atmosféru než výsledný celovečerák. A taky v něm pořádně uvidíte města v pohybu, zbytek filmu je vlastně úplně o něčem jiném. 

Propagační materiály na Smrtelné stroje slibovaly originální akci, tajemnou hrdinku a zajímavý plot twist prozrazený už v traileru. Místo zábavy však snímek nabízí jen zklamání. Filmu schází ústřední děj, plytké a nezajímavé postavy ničím nevynikají a jednotlivé scény kvalitou kolísají mezi bombastickým hollywoodským blockbusterem a televizním seriálem. Logika se krčí někde v koutku, zbitá a špinavá, a raději ani nevystrkuje nos. 

Steampunkový svět s městy na kolečkách

Prolog diváka uvede do děje. Svět, jak jej známe, zanikl po brutální a velmi rychlé válce. Přeživší si postavili města na jakýchsi pohyblivých platformách, na nich nyní brázdí zničenou Zemi a hledají suroviny. Jakkoliv je myšlenka mobilních aglomerací bizarní a ne každý se s ní dokáže ztotožnit, rozhodně tento nápad patří k tomu originálnímu, co v letošním roce v kině uvidíme.

Filmaři to ale museli hodně přehnat s kokainem, protože vymodelovali neuvěřitelné konstrukce. Na kola či pásy postavili fakticky města. Celá! Tedy domky z cihel, trámů i s doškovými střechami! Nechybí ani chodníky dlážděné kočičími hlavami. Výborný nápad však postrádá smysl a technickou stránku filmu snímek vůbec nevysvětluje. 

Když film není o městech na kolečkách, tak o čem tedy? S odpovědí si nevědí rady ani sami jeho tvůrci. Do scénáře narvali kdeco a mizerná režie jejich chatrnou vizi zábavného děje definitivně pohřbila. Na všech propagačních materiálech je uváděn Peter Jackson, ale je to jen vějička. Snímek režíroval Christian Rivers, který je podepsán jen pod jedním filmem. Remake King Konga z roku 2005 sice byl kvalitní, ale ve Smrtelných strojích Rivers jako režisér selhává. Filmu totiž chybí to úplně základní – silný a hlavně atraktivně odvyprávěný příběh. 

Scénář psali tři lidi – Fran Walsh, Philippa Boyens a sám Jackson. Dvorním scénáristům skvělého Pána prstenů a dementního Hobita zdá se dochází dech. Jinak si nelze vysvětlit tu směsku jednotlivých motivů, které drží pohromadě jen silou vůle. Film je plný příběhů, které tu a tam snímek vyplivne na povrch, aby krátce zazářily a zase zmizely. Hlavního záporáka Thaddeuse Valentina dohnala jeho minulost v podobě dívky Hester Shaw (to je ta s tím rudým hadrem kolem obličeje).

Nic originálního, ale hej, proč ne! Jdeme se koukat. Jenže zápletka je sama o sobě dost plytká a vůbec jí nepomáhá ani mizerný vypravěčský styl. Režisér Rivers skáče z jedné postavy na druhou a místo vytváření napětí to diváka prostě po chvíli přestane bavit.  Vysvětlující pasáže jsou tak nudné a tak vševysvětlující, že už mi chyběly jen ve foyeru rozdávané předtištěné diagramy, abych to všechno pochopil.

Tupou lineárnost příběhu se snažili scénáristé okořenit tím, že odhalují tajemství. Třeba jak Hester ke své jizvě přišla, nebo proč Thaddeus shání fúzní baterky, jenže v jejich podání se dají neznámé věci snadno domyslet, nebo v divákovi nevzbudí pražádnou touhu, aby je poznal. 

S šátkem či bez, je to jedno

Kdyby ve filmu nehrál Hugo Weaving, stál by i herecký ansámbl za prd. Prakticky neznámá Hera Hilmar může znetvořenou tvář skrývat za šátkem jak je libo, její ztvárnění femme fatale Hester Shaw bude stále stejně nevýrazné a povrchní.

To platí i o jejím dvorním podržtaškovi Robertu Sheehanovi. Ten hraje muzejníka Toma, který je ten chytrý, slabý a postupně zamilovaný do své kolegyně. Komu už bylo patnáct, ten jen těžko přilne k této dvojce plytkých, neoriginálních a vlažně zahraných hrdinů.

V konkurenci zbylých herců Weaving vyčnívá podle hesla mezi slepými jednooký králem, neboť i jeho Valentine je postava naprosto tuctová a generická. Prostě záporák, co chce moc a udělá pro to všechno. Není na něm zajímavého vůbec nic. Jak film pokračuje dál, přibývá jeden silný ženský charakter za druhým, liší se jen barvou kůže a tvarem očí. Jasně, film potřebuje provětrat a naředit genderové stereotypy, ale ne tak blbě a nudně, jak se o to pokoušejí tvůrci Smrtelných strojů. Jejich postavy jsou prostě nezajímavé a to, že mají vaginu, z nich automaticky nedělá zábavný a originální charakter. 

Propaganda ubíjí logiku 

Prolog to naznačil, závěr filmu dokončil, takže Smrtelné stroje podprahově doslova křičí neoliberální propagandu. Západní města (jakože západní civilizace) jsou ta zlá, ta východní naopak hodná. Na diváka útočí vizuální rozdíl zcela zničeného západu a rajské zahrady jen kousek dál na východě a tento ráj se hnusný bílý muž rozhodl zničit. Pohár trapnosti přeteče nápisem USA na disku k ovladači stroje na zabíjení, který hrdinové objeví. 

Když jsem se v kině přestal stydět, že jsem bílý muž, musel jsem se ptát: proč? Toto poselství nudnému a plytkému filmu vůbec nic nepřináší, jen nahlodává už tak prakticky neexistující logiku příběhu o globální katastrofě. Jen považte – film se snaží vyvolat dojem, že země je otrávená a mrtvá.

Proč ne, ale tak mi tedy vysvětlete, proč hrdinové pijí vodu přímo ze země, na té zemi roste hustá a bujná vegetace a ta „otrávená“ země za východní zdí dokonce oplývá mlékem a strdím! Proč tedy lidi jezdí ve městech? Proč nezaloží stabilní kolonii? Proč se na tuhle kravinu ještě koukám? 

Kdyby film neexceloval po vizuální stránce, byly by Smrtelné stroje fakt totálním propadákem. Oskaroví kouzelníci z Weta Digital řádili jako zběsilí. Výsledkem jsou opravdu bizarní města na kolečkách i nohách či prapodivně tvarované vzducholodě, které považují aerodynamiku za sprosté slovo. Jasně, je to blbost, ale krásně vymodelovaná a celá působivě bouchá, svítí, bliká a hýří tolika barvami, že se na to dá koukat. 

Akčních scén je ve filmu požehnaně a v kombinaci s ucházejícím zvukem si alespoň na chviličku odpočinete od nudného vysvětlování. Když se na scéně naplno objeví děsivý kyborg či co jménem Shriek, napětí se zvedne o pár stupínků. Tahle postava se povedla, konečně někdo, kdo má fakt motivaci i kýbl charakteru. Je až trestuhodné, jak hrubě s ním scénáristé naložili. 

Závěrečná půlhodina patří jen a jen boji. Zběsilému, divokému a hodně barevnému. A taky zcela tuctovému. Nic nového pod sluncem a je nám servírováno to, co už jsme viděli tolikrát. 

Hrdinské obětování? Máme. Úchylně vypadající vědec? Máme. Poslední vteřiny odpočtu? Máme. Nuda, nuda, šeď, šeď, a to film hraje všemi barvami. Ono už to tu zaznělo, dá se na to koukat. Ale to je tak všechno. Smrtelné stroje chtěly být epickým, výpravným a strhujícím filmem, který boří mýty a stereotypy. Místo toho vznikl naprosto nezáživný a mizerně odvyprávěný snímek, který se nedokáže rozhodnout, o čem vlastně chce být.

Smrtelné stroje

Nový Zéland / USA, 2018, 128 min

Režie: Christian Rivers

Předloha: Philip Reeve (kniha)

Scénář: Fran Walsh, Philippa Boyens, Peter Jackson

Kamera: Simon Raby

Hudba: Junkie XL

Hrají: Hera Hilmar, Hugo Weaving, Jihae, Robert Sheehan, Stephen Lang a další


Mám rád fantastiku všeho druhu, ale opravdu s gustem si vychutnám dobrý horor, kyberpunk nebo oddechové akční sci-fi. Jelikož mám rád i publicistiku, stále mě baví psát recenze, reportáže i rozhovory. Doufám, že to někoho baví i číst… Nicméně jednou jsem už byl dokonce citovaný v diplomové práci jako zdroj!