Čím více nových dílů druhé série Mandalorian se už objevilo na televizních obrazovkách, tím je jasnější, že je to nejen záplata za zkaženou třetí trilogii filmů, ale také náhradou, bolestným a odměnou za ten skličující zážitek.
Osamělý pistolník s laserem proklatě nízko a plyšovým skřítkem v ruce stihl během dvou epizod odkázat na ikonické momenty z klasických Hvězdných válek, postřílet kupu nepřátel a udělat se seriálu očekávanější záležitost, než samotné Vánoce.
Druhý díl druhé série
Na začátku listopadu měl premiéru druhý díl druhé série nazvaný Pasažér.
Stopáž oproti pilotní epizodě se zkrátila téměř na polovinu, takže filmoví tvůrci v čele s Jonem Favreauem neměli moc prostoru pro nějaké příběhové manévrování.
Mando se skřítkem objevili novou stopu, jak najít další Mandaloriany, ale má to háček. Musejí vzít na palubu cestující s velmi křehkým nákladem. A když letí chladnou prázdnotou vesmírného nekonečna, ozve se tolik dobře známý zvuk stíhaček X-Wing.
Nejenže se ozve, ale najednou se tato legenda kosmického létání s nesmyslným designem objeví na scéně.
Trikové oddělení si dalo záležet, aby vymodelovalo každičký kousek povrchu otřískaného rebelského plavidla.
Zvukaři nasyntetizovali svištivý zvuk naprosto dokonale. Když stíhačky rozevřou křídla, tisícům milovníků Star Wars, se slabostí právě pro ta jedinečná letadýlka, vytrysknou slzy dojetí.
Třešnička na dortu přijde vzápětí, protože Mando s dvojicí stíhačů v zádech naletí do ledového kaňonu.
Jeho úzký profil a bílá barva naprosto dokonale připomínají legendární Trench Run ze čtvrté epizody Nová naděje (to je ten průlet tunelem, kudy Luke letí asi půl hodiny, aby trefil nesmyslnou slabinu v jinak dokonalé obraně Hvězdy smrti).
Vykrádají, ale správně
Když se na to podíváme malinko z odstupu, tak strategie korporátu Disney je velice prostinká.
Celý seriál Mandalorian stojí na odkazech na kanonické filmy.
Tedy, především na ty původní tři, které natočil George Lucas na přelomu 70. a 80. let.
Vykrádá tedy Jon Favreau nostalgické vzpomínky na naivní sci-fi pohádku, která miliony lidí po celém světě uhranula svojí barevností, jednoduchostí a skvěle podanými efekty? No, jistě. Ale dělá to stále s větší bravurou a jemným citem.
Je to krásně vidět na druhém dílu seriálu – v této kratičké povídce, kde se kromě notoricky známých X-Wingů objeví ledové prostředí ne nepodobné tomu na planetě Hoth, by se mohlo zdát jako naprostá vykrádačka páté epizody.
Jenže ona není. Tak moc se blíží ke svým předlohám, až se rozdíly stírají, ale seriál zůstává naprosto samostatný.
A doslova si pohrává s fantazií všech geeků a nerdů, protože jim v jednom kuse nabízí droboučké easter eggy a odkazy na klasický kánon Star Wars.
Pro „obyčejného“ diváka pak seriál nabízí naprosto prostinkou, ale napínavou a zajímavou podívanou plnou skvělých počítačových efektů a podmalovanou vskutku uhrančivou hudbou. Stopáž druhého dílu uteče, ani nevíte jak.
Děj tu prakticky není, jen jakási kostra, která se ani nestihne rozvinout, a už končí překvapivým rozuzlením a na obrazovce začínají běžet titulky. Člověk se cítí skoro až okraden, že takhle výborná podívaná už končí a on musí čekat další týden na podobně dlouhé sousto.
Fakt blbej fór
Jednu výtku ale k druhému dílu mám. A pořádnou, protože svědčí buď o totální bezohlednosti tvůrčího týmu nebo naprosté slepotě.
Mandova pasažérka nese na zádech svá vajíčka, s nimiž musí za partnerem na jiné planetě.
A zatímco Mando pilotuje a snaží se neumřít, Baby Yoda ty vajíčka začne žrát.
Jasně, ono to má být myšleno jako vtip, jakože: „Haha, zelený skřítek mlsá kuličky a je u toho děsně roztomilej.“ Jenže ten zelenej šmejd žere děti!
Jejich máma nasazuje krk, aby je převezla přes kus galaxie, opatruje je jako oko v hlavě, bojí se o ně a pak přijde ta zelená kreatura a začne je žrát? Beztrestně? Tohle je přes čáru.
Bavíme se tu o nezávazném seriálu pro děti, jenže tohle je přesně ta ukázka absolutně nezodpovědného přístupu autorů, která začíná rádoby dobrým vtipem a končí dost blbým pocitem z celého díla.
A je jedno, že to dělá ňuňavý skřítek, kterého miluje většina lidské populace.
Když si to shrneme, druhý díl obsahuje bombastické záběry, dramatickou akci, ale dost blbý humor. Suma sumárum, 70% a index očekávání nového dílu zůstává velmi vysoký.
Plout na vlnách odkazů
Třetí díl seriálu nazvaný Dědička v režii Bryce Dallase Howard loupnul do hvězdoválečného kánonu ještě urputněji.
Tentokrát se už autoři nespokojili jen s nějakými přehrávkami známých míst, ale rovnou prozradili, kdo se na obrazovce v budoucnu objeví.
A kromě toho se na scénu opět vrátilo staré dobré Impérium. Přiznám se, že mi ty jejich strohé, šedé, a vůbec ne wehrmachťácké uniformy chyběly.
Mandovo usilovného pátrání konečně slaví úspěch, i když stojí na systému kupění stop: „Znám někoho, kdo zná někoho, jehož bratranec kdysi dávno slyšel v hospodě, že o tom někdo mluvil.“
I z děje třetího dílu čiší naprostá prázdnota, ale stále ji vyplňuje čistá a opět nově recyklovaná esence Star Wars.
Mandalorianův vesmírný koráb doplachtí silou vůle na planetu Mon Calamari, domovskou planetu admirála Ackbara, jehož učinila nesmrtelná jediná věta v Návratu Jediho.
Mando se projde po kovovém molu na oceánské planetě, kde se pohybují ve svém přirozeném rybářském prostředí Mon Calamariové a Quarreni (ti, co vypadají, jako kdyby jim na hlavu sedla chobotnice – pomrkáváme na Cthulhu).
Mandalorian po krátkém intru dostane po ústech, objeví se nečekaná návštěva. Prohodí spolu pár vět, ale díky nim začne celé tohle už skoro hodinu a půl dlouhé bloumání od ničeho k ničemu dávat malinko smysl a příběh se v oblouku vrátí na konec první řady.
Překvapivě fungující nic
Můžeme zcela legitimně namítnout, že takhle slabý děj už vážně stojí za prd.
Navíc akční scény, kterých si tentokrát užijeme opravdu požehnaně, mají choreografii, která připomíná děti hrající lasertag.
Všichni běhají v úzkém prostoru a dělají „peeew peeew peeew“ bez nějaké dynamiky či napětí.
Jenže ono to kupodivu stále nějak divně funguje.
Kratičká stopáž a týdenní rozestup mezi jednotlivými díly nabízejí přesně tu potřebnou esenci Star Wars, aby si člověk čuchnul, užil si a díl skončil ještě před tím, než si uvědomí, že se příběh sestával ze tří mizerných dialogů, jedné špatně zorchestrované přestřelky a dvou velmi důležitých (leč předvídatelných) odhalení, které propojily tuto sérii nejen s předchozí řadou, ale také s původní filmovou trilogií.
Pokud bychom měli tento díl hodnotit samostatně, tak je to velmi silný nadprůměr, který si s chutí pustíte znovu.
Ne kvůli ději, ale kvůli krásně vykreslenému světu Mon Calamari s jeho vodními humanoidy i se závěrečnou střílečkou. Jako totální oddechovka to poslouží skvěle.
Stojí tedy Mandalorian za houby? Ani ne. Je to i po třetím dílu vynikající záležitost, která pravda, nenabízí mnoho, ale s tím málem, co má k dispozici, dělá maximum.
Mandalorian, 2. řada – 2. a 3. díl
Režie: Peyton Reed a Bryce Dallas Howard
Scénář: Jon Favreau
Hudba: Ludwig Göransson
Hrají: Pedro Pascal, Gina Carano, Carl Weathers, Rosario Dawson, Michael Biehn, Temuera Morrison, Katee Sackhoff, Timothy Olyphant a další
