Svět se propadá. Jakési zdání civilizace si udržuje jen Město, ale dokonce i na něm se podepisuje degenerace. Mizí celé ulice i domy… Do jiné vrstvy reality. A s každým propadem je na světě o maličko hůř.
Dystopický román Jany Rečkové začíná dost depresivně. Děti z pater věžáku se učí, že hluboko pod nimi, pod neprostupnými mraky, leží mrtvé a zanedbané město. Procházejí jím valkeři, kteří se nebojí otráveného ovzduší a snaží se získat různé informace (Zná tu někdo anime Coppelion? Ne? Je to dost podobný, vážně.) a výhody z nich plynoucí.
Tam dole žijí šmudly (nepodstatní lidé, možná trošku hloupější, možná trošku upravení) a zlouni (zdegenerovaní, zmutovaní nešťastníci)… A pak se proslýchá, že tam někde procházejí i Misteri. Tajemné bytosti schopné telepatie, které se snaží ten mrtvý svět stále zachránit.
Frakce, kasty, škatulata
Lidé jsou v knize rozdělení nejen stupněm mutace, ale i podle vlastností a stupně modifikací. Přísně kastovní systém zajišťuje řád. Netřeba být génius, aby bylo jasné, že se tu děje něco nekalého. A jak se říká, ryba smrdí od hlavy. O tom se brzy přesvědčí i dvojčata Vesna a Verna.
Ačkoliv jsou holky talentované, nedostanou povolení pracovat a začnou tušit, že je čeká něco špatného. Možná sterilizace? Defeminizace? Každopádně degenerace. Rozhodnou se utéct za pomoci jednoho valkera (který ale není tak úplně valker), seznámit se s misteri… A třeba je i požádat o pomoc. Koho taky jiného? Údržbáři pečou s hlavouny, bezpečnostní složky jsou klony bez názoru… Každá skupina se snaží jen přežít, což ale komplikuje evidentní šílenství vládců.
Média jsou mocná
Ten svět si není těžké představit. Média nám předžvýkávají, co si máme myslet, co se nám má líbit (třeba tahle knížka!) a jaké máme mít názory. Lidé jsou krásně ovlivnitelní a není to tak dávno, co se říkávalo, že co je napsané, to musí být pravda a tohle je přece jasné, však to říkali v televizi!
Ve Věžáku nad Městem ale zašli ještě dál. Od útlého věku tam učí své děti meditovat a odolávat vlnám nenávisti ze všudypřítomných tlampačů. Slabší jedinci se na místě poperou a jsou vytříděni. Pozitivní myšlení totiž zabraňuje propadům vrstev světa. A degenerace morálky je naopak urychluje a zapříčiňuje rozklad celého Města. A kde lidé nejsou vůbec… Tam se dějí ještě horší věci.
Lidé a morčata
Najednou se ale všechno zblázní (ono to svůj smysl má, to jen pokusní králíci – promiňte, lidé – ho nevidí) a místo uklidňujících meditací se v nich začnou podporovat vztek a agrese. Hlavouni nejsou těmi, za koho se vydávali, velitelství misteri má očividně vlastní cíle a mezi lidmi se objevuje čím dál více klonů. Nejděsivější je, že si toho nikdo nevšímá, dokud není pozdě. A Verna a Vesna, jarní plamínky z pověstí, se po boku misteri a valkera, co vlastně není valker, vydávají do lepšího světa. Alespoň v to doufají…
Neexistující vlak ale přijíždí a svět se mění, propadá i vrací. Zcela v duchu ostatních knih Jany Rečkové se pak objevují další skutečnosti a příbuzenská pouta a holky zjišťují, že je jejich úloha možná daleko větší, než by si kdy mohly myslet.
Svět k zamyšlení
Nad knihami Jany Rečkové se dalo vždycky krásně přemýšlet. Srovnání našich světů si o to vyloženě říká a některé paralely nastavují pěkně šeredné zrcadlo. Zas na druhou stranu, máte tu i odpověď na téma, jak svůj svět vylepšit. Jak zvednout náladu kolem sebe (ono to vážně není těžký uhodnout). Že lidi kolem sebe je třeba brát jako lidi bez ohledu na to, jestli jim něco chybí nebo přebývá, protože ten vnitřek bývá dost často stejný (netvrdím ale, že všichni jsme stejné bestie).
V tomhle případě i u klonů, které se (ne)povedly. A že čím výš se někdo nachází v hierarchii společnosti, tím víc zapomíná na to, jak se mají ti ostatní mimo jeho bublinu bohatství a spokojenosti, mimo bublinu vlastního výzkumu, mimo bublinu… Těch bublin je hromada (až jsem si vybavila jednu filmovou scénu, kde je někdo foukal z bublifuku a v každé jedné byl celý vesmír). A je zatraceně těžké vylézt z té své.
Přecházení mezi vrstvami světa
Misteri je trošku zmatené, trošku depresivní a hodně technické, připomínalo mi Virtuální vrahy i Jámu a dům. Ve všech třech knihách autorka totiž skáče mezi světy, třebaže tady je to pořád svět jeden a ten samý, jen více či méně vhodný pro život podle toho, ve které jeho vrstvě se zrovna nacházíte. A takovou minus trojku byste poznat asi nechtěli. Je to svět, ve kterém je zdravý rozum spíše na překážku, a lidé v něm jsou naprogramovaní k určitým úkolům. Hranice mezi lidmi a klony se stírá a těžko říct, kam je jejich cesty dovedou.
Příběh končí s nadějí, třebaže rozleptanou slunečními paprsky. Na konci knihy všechno zapadne na své místo, ale pořád mi tam něco chybí. A možná mi něco uteklo, protože mi v hlavě stále visí několik otázek.
Škatulky se nehodí
Na obálce visí označení sci-fi thriller, ale upřímně mi to připomíná spíš fantasy. Spousta jevů se mi zdála nevysvětlených, nebo jsem vysvětlení možná nepochopila, protože nejsem technicky založený člověk, ale i tak se mi zdálo, že v knize hrála intuice snad až příliš velkou roli. A raději bych měla myšlenku, že když někoho zabijete, tak zůstane prostě mrtvý.
Ale žánr se u paní Rečkové jen těžko odhadoval vždycky, na tom není nic nového. Věřím, že Misteri si své čtenáře najde. A i když je začátek trošku zamotaný, pořád se mi četlo natolik dobře, abych se v jeho světě ztratila a fandila Jarním plamínkům, misteri Miriam i valkerovi a exi Skelinovi, který si u mě zaslouží zlatého bludišťáka za nejzáhadnější postavu knížky.
Jana Rečková: Misteri
Vydal: Nakladatelství Epocha, Praha 2018
Počet stran: 516
Cena: 323,-
