27. března roku 2018 zesnula uznávaná česká spisovatelka a několikanásobná Lady Fantasy, Jana Rečková. Nenapadá mě lepší způsob, jak ji uctít, nežli připomenout její dílo. Za svůj život toho dokázala spoustu. Jako lékařka zachraňovala životy, jako spisovatelka rozvíjela duše svých čtenářů.

Málokterý čtenář české fantastiky nečetl alespoň jednu z jejích povídek nebo knih. A třebaže začala publikovat až v druhé polovině svého života, vymyslela za těch třicet let víc světů a napsala více slov, než zvládnou jiní autoři za život celý. Každý rok jí v průměru vyšla alespoň jedna kniha a o množství povídek ve všech těch Drakobijcích, Žoldnéřích fantazie a jiných povídkových sbírkách snad raději ani nemluvím.

Multižánrová spisovatelka mnoha nápadů

Navíc se nedržela v mezích jednoho žánru. A ať už psala o světě fantastickém, jiné galaxii nebo třeba thriller z nemocnice, vždycky byla dokonale uvěřitelná a svá. Pravda, ne každému sedl její styl rozvláčných souvětí, ne každý se dokázal orientovat v jejích knihách, které se odmítaly držet zavedených postupů… Ale k čemu jen jedna hlavní postava, když toho mají i ostatní tolik co říct? K čemu nějaký jasný cíl, když život sám je složitý a nikdy nemáte čas všeho nechat, abyste se soustředili na jediný problém? Snad i proto byla nejoblíbenější právě mezi čtenářkami, které přes den řeší sto a jednu potíž. Pánové mě za ten názor možná vyválejí v dehtu a peří, ale ten multitasking jim dle mého prostě tolik nejde…

Přitom ve spoustě jejích knih narazíte na mužského hlavního hrdinu. Ten bývá zpravidla inteligentní, od počátku v jasné nevýhodě (netrénovaný čaroděj, ne tak úplně člověk, jeden z posledních svého druhu nebo je třeba už na počátku knihy mrtvý) a charismatický. Ženy mu padají k nohám, třebaže nebývá nijak krásný ani atletický typ.

Byla by však mýlka domnívat se, že ženy zastávají jen role postelových husiček, však ty knížky psala žena, a doktorka k tomu! Naopak se mi zdá, že narazit na postavu opravdu nesympatickou, naivní a hloupou můžete leda se štěstím. V knihách Jany Rečkové stojí totiž za každým činem úmysl, rozvaha nebo sen… Nic se neděje bez důvodu a nahodile. A dokonce i ten žárlivý zoufalec dokáže někdy prohlédnout a pochopit.

Uvěřitelné světy nejen fantastické

Jak je z mého popisu jasné, její knihy mám opravdu ráda. Poprvé jsem se s nimi setkala v Městské knihovně v Sokolově, kde měli Knihu prokletých. Půjčovala jsem si ji znovu a znovu. A Janinu stylu vyprávění jsem úplně propadla. Nemálo pomohly také ilustrace, za které jsem i v dnešních knihách od Strak na vrbě opravdu vděčná. Protože dokonale dokreslovaly děj a hned se mi lépe drželo palce Ysquanirovi i malé Daidrax. Kdo nezná, vřele doporučuji. Protože mě tato kniha drapla někdy ve třinácti letech a nepustila dodnes. Vlastně jsem nedala pokoj, dokud jsem jednu nezískala i do své knihovny. A pak i všechny ostatní.

Vykreslování fantastických světů Janě Rečkové opravdu šlo. Kromě uvedené Knihy prokletých se v současné době řadí mezi mé nejoblíbenější knihy Dračí mor a Dračí zloději, kde jsou draci lidem nadřazení, ale přesto se musí spolehnout na lidského lékaře, který snad jako jediný možná objeví lék na nemoc, jež spaluje celý rod vládců (a hlavně ho omylem nezabít, zvyk je železná košile).

Nebo oba díly Pohřbených na Soldafaru. Pokud vás zaujala zmínka o hrdinovi, od počátku knihy mrtvém, tady jste na správné adrese. Novela z této knížky vyhrála i cenu o nejlepší fantasy roku 2000 a nutno podotknout, že oprávněně. Příběh dvou dávno mrtvých hrdinů, kteří jsou ze záhrobí povoláváni zas a znovu, aby chránili svou zem, silně zasáhne. A nejen proto, že si oba uvědomují, kolikrát zemřeli, a chápou, že až splní poslání, vrátí se zas do chladného hrobu. Nepomáhá ani skutečnost, že i po smrti se mohou zamilovat nebo si najít přátele. Jejich zakletí bylo totiž schválně vytvořené tak, aby si zachovali svou osobnost a úsudek. Jistě že se to každému nelíbí, když na povrch vyplouvají křivdy dávno nevyřčené.

Když jedna kolonka nestačí

Z fantasy do sci-fi pak můžeme přejít trilogií Údolí žalozpěvu. Že na mně zanechala silný dojem, je jistě patrné z mé recenze na jiné části našeho webu. Ostatně není úplně obvyklé, aby váš příběh začal na jedné lidské planetě, kterou ovlivňují hned dva národy z vesmíru. O planetě, na jejímž severu se ocitnete v blízké budoucnosti s lidmi upravenými implantáty na rychlejší reakce… A na jihu pak s civilizací jako vystřiženou z nějaké conanovky. Barbarský národ s vyhnaným králem, s tyranem uchvatitelem a čarodějkou, jež věští ze stébel trávy. A vše to propojuje tajemný podzemní Labyrint, na jehož dně bublá potůček s živou vodou.

Podobné propojení žánrů je patrné i v aktuální knize Nezdejší (a ještě pár knih je chystaných k vydání!). Do děje se dostáváte v úchvatném světě lidí a víl, Hadích paní, dokonce duchů (to když tam otravuje starobylý král Krodd). Na počátku všech patálií stojí Neblahé poklady a touha po nich a po moci, již přinášejí. K lidské hamižnosti se pak přidává i krutost jednoho čaroděje a dohromady uvrhnou do války celou zemi. A kdyby jen jednu, pak už se to rve i přes moře. Navíc se ukáže, že ne všichni zúčastnění pocházejí skutečně z tohoto světa. A jako bonus přivítejte možnost přitáhnout si Neblahé poklady ze snů. Jaké by to asi bylo, vysnít si ohňovůz, létající stroj, nebo dalekonosnou zbraň? Nejspíš je pochopitelné, že snílci v tomto středověkém fantastickém světě mívají výrazně navrch. Přesto je lidé považují za prokleté, kvůli spojení s Hyerehem, Pánem snů. Ale i s tím se potkáte.

Reklama

A proč jsem zmínila propojení fantasy a sci-fi, když nejmodernějším vynálezem z výčtu vysněných pokladů je letadlo? Přečtěte si knihu, a až se dostanete ke Střele, vzpomeňte si na tento článek!

Byla by také škoda nezmínit Syndrom malé mořské víly. Zhruba první polovina knihy je čistokrevná space opera. Dvojice bývalých vesmírných žoldáků se nechá v duchu Cowboye Bebopa najmout na vesmírnou loď. Kapitán trpící poruchami vědomí a zřejmě i schizofrenií vede svou posádku k planetě obývané nepřátelskými mimozemšťany a kafrá jim do toho lehce šílená lodní lékařka. Pak se z paralelního vesmíru vyloupnou pohádkové bytosti (zase ty víly!) a končíme ve spárech vlkodlaků… Nenudíte se ani na vteřinu a nevěřícně sledujete ten cirkus. Za mě jedna z nejlepších knih paní Rečkové.

Ani se věřit nechce, co pojme jedna mysl

U sci-fi chvilku zůstanu… Knihy Zapomenutí,Virtuální vrazi a Pachatelé zvláštních činů jsou sice hubenější, ale mají rozhodně zajímavé myšlenky. Zejména Virtuální vrazi ve mně zanechali hluboký dojem, protože jimi vykreslená budoucnost není vůbec nereálná. Až mě děsí, jak v popisu chování státem řízeného zdravotnictví k pacientům poznávám některé názory okolí.

Jana Rečková byla lékařkou, byla nemocná, měla to zřejmě z první ruky… A její průniky virtuální reality se skutečností jsou prostě skvělé. Jako by Virtuální vrazi vznikli zkřížením Lukjaněnkovy Hlubiny a Šlechtovy Emy z umírajícího města. A ještě dodali spoustu navíc. Nechci spoilerovat, nesmím! Ale ty knížky stojí za to.

Jana Rečková napsala ale i skoro dětskou knížku (u ní to bylo se žánry vždycky složité). Labyrint u Mrtvého ženicha se nese v nejlepší tradici Správné pětky nebo Tajné sedmy od Enid Blytonové. Své dobrodružství tu prožívá parta českých dětí. Zážitek je malinko hororový, protože v katakombách straší upíři. Nebo něco, co se jim hodně podobá. A dospělí se chovají divně. Jako když se jiných dospělých bojí… A parta dětských Zrůdiček vždycky leze zásadně tam, kde by podle dospělých neměla co dělat.

Pokud bych pak měla vybrat jednu z povídkových sbírek, sáhla bych určitě po knize Protože se stmívá. Jedná se o průřez autorčinou tvorbou a najdete tam povídky nové i starší, fantastické, hororové i z budoucnosti… A jen málo sbírek mě za poslední roky tolik bavilo. Hned první příběh je jakousi variací na Obraz Doriana Greye, ale výborně převyprávěnou. Následují vesmírní kšeftaři s lidskými orgány, nadmíru inteligentní brouci, ukecaní mrtví i nemrtví… A co teprve akrobaté z budoucnosti! Hlubiny její fantazie mě nikdy nepřestanou udivovat!

Snad i proto je loučení s mou oblíbenou autorkou tak těžké… A snad jsem k přečtení některého z jejích románů či povídek navnadila i vás.

DOUŠKA:
Někteří jsou nesmrtelní (či to alespoň tvrdí). Jiné je jen těžké zabít. Dále jsou tu různí dlouhověcí čarodějové…

Začátek anotace Nezdejších na mě teď působí jako špatný vtip. Jana Rečková totiž byla jednou z nejlepších kouzelnic naší doby. Stačilo jí pár stránek a odvála čtenáře do jiných světů, jiné doby, leckdy i do jiného kouta vesmíru. Čím jiným jsou spisovatelé, než nadanými čaroději, když dokážou několika slovy uchopit lidskou duši a poslat ji k výšinám fantazie, nebo naopak do nejhlubší propasti strachu a deprese? Kdo jiný by si zasloužil nesmrtelnost? Přesto u každého autora jednou nastane chvíle, kdy dopíše svou poslední stránku. Poslední slovo. Kdy bude vyřčeno vše, co chtěl říct.

A své nesmrtelnosti se prostřednictvím knih opravdu dočká.

Reklama

Číst jsem se naučila v knihkupectví a tam mě nejspíš jednou i najdou pohřbenou pod knížkama a mangou. Věčný optimismus mi hatí pouze skutečnost, že do konce života pravděpodobně nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla.