Víte, kdy vznikl svět, jak ho známe dnes? Obyvatelé Scionu, ležícího na území někdejšího Londýna, to vědí přesně. Bylo to v roce 1859. Právě tehdy se ztenčil závoj oddělující od sebe svět lidí a svět duchů – a od té chvíle už nic nebylo jako dřív.
Do našeho světa totiž začali pronikat Emejci, krvelačné zrůdy z druhé strany závoje. A lidé proto uzavřeli smlouvu s ďáblem. Respektive s Refájci: děsivými bytostmi z jiného světa, schopnými se s hordami zrůd vypořádat po svém.
Jenže to všechno má háček.
Zatímco všemocní Refájci poskytují lidskému druhu svou ochranu, lidé jim na oplátku dodávají to, po čem Refájci touží ze všeho nejvíc – lidské jasnovidce, které kvůli tomu vláda už po desetiletí loví v nejtemnějších koutech londýnského podsvětí. Pak ale do hry vstoupí devatenáctiletá jasnovidka Paige Mahoneyová a všechno se změní…
Seznamte se, Vidořád
Vidořád, pokračování populárního Kostičasu (a také druhý díl v plánované young adult sérii mladé autorky Samanthy Shannon), nás vrací do Londýna roku 2059. Devatenáctiletou Paige v něm zastihujeme přesně tam, kde Kostičas skončil– na útěku z Prvního Šeolu, refájské trestanecké kolonie, odkud se jí, společně s několika přáteli a za pomoci Strážce, na konci prvního dílu podařilo uprchnout.
To těžší má ale teprve přijít. Autoritářský Scion spolčený s Refájci neodpouští a Paige se stává nejhledanější osobou v celém Londýně. A klid není ani v londýnském podsvětí. Vidopáni a vidopaní všech londýnských gangů dostávají vzácné pozvání na setkání Sněmu nepřirozených… a Jaxon Hall a jeho Sedm pečetí jsou připraveni konečně získat pozornost.
Svět je jen kulisa
První díl s názvem Kostičas,který vyšel už v roce 2013, byl rozhodně příjemnou zprávou pro všechny fandy fantasy a sci-fi po celém světě. Samantha Shannon v něm představila originální zápletku a sympatickou hlavní postavu, které toho do budoucích dílů slibovaly hodně. Čtenáři byli nadšení a fantasy a sci-fi ziny po celém světě vzrušeně oznamovaly, že nakladatelství Bloomsbury dost možná objevilo další J. K. Rowlingovou.
Pak ale přišel rok 2015 a s ním i Vidořád, druhý díl z celkem sedmi plánovavých. A ukázalo se, že velká očekávání, která do něj čtenáři vkládali, byla dost možná lichá.
Stavba světa a děje totiž ve Vidořádu začíná dost solidně skřípat. Jasně, už v Kostičasu se objevovaly náznaky, že se autorka budováním uvěřitelného světa příliš netrápí (u dystopického románu je to samozřejmě na pováženou), druhý díl to ale poprvé ukazuje naplno.
Takže v první řadě: nepředstavujte si Londýn roku 2059 jako originální dystopickou krajinu. To, co autorka ve Vidořádu servíruje, mnohem víc připomíná tu dickensovskou Anglii, tu podivnou variaci na Orwellovo 1984. A čtenář se nepřestává podivovat: proč tu lidé vůbec žijí, když mají možnost vystěhovat se do některé ze Svobodných zemí? Proč je společnost jasnovidců tak nelogicky institucionalizovaná? A proč se amaurotici, tedy lidé bez jasnovidných schopností, svými autoritářskými vládci očividně vůbec netrápí?
V knize odpovědi nehledejte, nenašli byste je. Coby čtenáři se proto smiřme s odpovědí „protože proto“ a také s faktem, že pro Shannonovou je ve Vidořádu dystopický Londýn pouze nevýznamnou kulisou, kterou by mohla z fleku nahradit kterákoliv jiná.
Tušení, tušení, tušení
Skutečná čtenářská bolest ale nastává ve chvíli, kdy dojde na děj. Ten totiž (a samotnou mě mrzí, že to musím napsat) nedává smysl.
Představuju si to nějak takhle. Autorka sedí a přemýšlí: „Jak bych jen tu Paige dostala do další dějové lokace? Hm…hm… už to mám! Bude mít tušení!“ Zběsilý klapot klávesnice, otáčející se listy kalendáře, nadšený vydavatel a Pulitzerova cena na cestě, děkujeme rodině, přátelům i Akademii.
Mimochodem, malý tip. Až budete chtít někdy v budoucnu dobývat super důležitou opevněnou baštu hlavního padoucha, nedělejte si z toho moc velkou hlavu. Určitě se ukáže, že veškeré osazenstvo zrovna odvolaly neodkladné povinnosti jinam, do super střežené pevnosti se dá pohodlně dostat zadním vchodem a jediný, s kým se musíte vypořádat, je obligátní hlídač vězeňské cely (aby se neřeklo, chápu).
Úsměvně působí i souboje. Hodně se při nich vykřikuje (obvykle „já tě zastavím“ nebo „tohle ti neprojde“), cvičí gymnastika (vedou hlavně přemety a kotouly) a hodně, opravdu hodně se „vypouštějí hordy duchů“. Ať už to znamená cokoliv.
Práce s jazykem
Říkáte si, proč tedy, navzdory všemu, co jsem právě napsala, dáváme Vidořádu naprůměrné hodnocení? Je to jednoduché: pořád je to zábavné čtení. Pokud o tom tedy moc nepřemýšlíte. A obzvlášť pár posledních desítek stran rozhodně stojí za to.
Autorka to navíc s jazykem umí, a že psané slovo miluje, dokazuje i prostřednictvím své hlavní hrdinky. Ta v knize, a hned několikrát, zjišťuje, že právě text může být mocnější než cokoliv jiného. A dokáže toho patřičně využít.
Původně prý mělo jít o nového Harryho Pottera, nakonec je z toho spíš Stmívání. I tak si ale Vidořád své fanoušky určitě najde.
Mimochodem, pokud patříte k fanouškům knižní a filmové série Stmívání, připočtěte si k našemu hodnocení alespoň 10 procent navíc. Kostičasová série totiž nabízí velmi podobné ingredience (alespoň pokud jde o hlavní romantickou linku): zakázaný vztah, hlavního hrdinu jako bílou vránu nepřátelské, krvežíznivé rasy a souboj s nepřátelským vládnoucím rodem, který zosobňuje všechno, co je špatné. Jen místo krve se tu vysává aura a zatím se neodhalil ani jeden vlkodlak. Ale to snad Shannonové odpustíme, ne?
Samantha Shannon: Vidořád
Vydal: Nakladatelství Host, 2015
Překlad: Lenka Kapsová
Počet stran: 500
Cena: 314 Kč
[review]
