Hodina a půl dlouhá nuda a pak si trochu pobrečíte na konci. Tak by se dala shrnout ambiciózní sci-fi Netflixu Půlnoční nebe, které režíroval George Clooney a sám si v ní také střihnul hlavní roli.
Den před Štědrým dnem vydal Netlix velmi originálně se tvářící sci-fi film s velmi zpustle vypadajícím Georgem Clooneyem v hlavní roli.
Scénář napsal Mark. K. Smith a je to adaptace románu Lily Brooks-Daltonové. Děj snímku je velice prostinký.
Lidstvu se konečně podařilo sebe sama vyhladit. Zatímco se k zemi vrací kosmická loď, která prozkoumávala měsíc Jupitera, zda na něm není život, poslední člověk v Antarktidě se jim snaží zavolat, aby jim řekl, ať to nedělají. Během toho hodně kašle a divák na to musí koukat.
Na jedné straně thriller o přežívání v nehostinných podmínkách, sci-fi z paluby vesmírné lodi, která se nemá kam vrátit, na straně druhé.
To zní jako naprosto fantastický nápad, horší už je na tom fakt, že filmaři kloudně nerozvinou ani jednu tuto zápletku a jen tak bezcílně lavírují mezi vizuálně bohatými, ale dějově prázdnými scénami.
Logické a jiné chyby
Celý film je doslova prolezlý naprostými hloupostmi, nedodělky a především logickými chybami, které odvádějí pozornost, ruší nebo prostě ukazují filmaře jako naprosté pitomce a ignoranty.
Už jen třeba fakt, že na severním pólu, zatímco sledujeme nesnadné putování doktora Augustina Lofthouse, se pravidelně mění den a noc (což je blbost, protože na pólech slunce na půl roku zmizí z oblohy a půl roku z ní nesleze).
Pod hlavním hrdinou se propadne led, když je to nejvíc vhodné, interiér hvězdné lodi připomíná spíš naivní můstek Enterprise než cokoliv sofistikovaného, co by na orbitu vyslala NASA.
Uznávám, něco jsou drobnosti, jenže ty drobnosti se na sebe docela kupí, a když k tomu připočtete i vcelku nudný a nezáživný děj a ploché postavy bez kapky invence, diváka ty drobnosti začnou zajímat a pak se jim začne smát. Horší je, když na nějaké blbosti postaví scénárista kus děje.
Hlavní hrdinka na palubě lodi je těhotná. Jak k tomu přišla (ve filmu, jelikož herečka byla těhotná v době natáčení v reálném životě, tam vysvětlení netřeba)?
To si astronauti tu a tam vyhodí z kopýtka během stavu beztíže nebo na hrdinku její kolega náhodou upadl a už to bylo? Nebo že by to byli ufoni?
Bez ohledu na celkovou nesmyslnost nelogického stavu chyb, která jen ukazuje nereálnost postav, jej filmaři žádným způsobem nevysvětlí navrch ani nijak nepoužijí.
Nezvyšuje to zájem o hrdinku a celkově to slouží jen jako náplň k hovorům mezi astronauty, kteří plodu vymýšlejí jméno. Fakt skvělé dialogy v postapokalyptické sci-fi.
Prostě další věc, která nedává smysl a filmaři se na ni přesto zaměřují ve snaze z diváků vyždímat emoce, ale jen se odhalují jako banda lajdáků, kteří vytvářejí nereálný a neuvěřitelný fiktivní svět, ve kterém jen stěží mohou sdělovat své poselství.
Otázky bez odpovědi
Stejně jako netušíme, kde kosmonautka k outěžku přišla, ani nevíme, co se stalo se Zemí, kam zmizeli zbylí lidé apod.
Celkově se jako diváci musíme spokojit s náznaky toho, že zbytek si prostě máme domyslet sami.
Pravda, mnohé náznaky jsou sice tak okaté, že to nedá vůbec žádnou práci, ale filmaři si mohli dát tu snahu ubrat pár minut z vážných pohledů z očí do očí a přidat na pár dialozích, které by jasně řekly, co se děje.
Co hůř, absolutně bez vysvětlení zůstane i závažný plot twist na palubě vesmírné lodi. Nemyslím, že by to byl spoiler, proto to i napíšu: posádka lodí si hezky letí domů, najednou bum, loď změní kurz.
Všichni jsou z toho asi na deset vteřin poprdění, pak přejdou do svého tradičního funky módu: „Jedeme na výlet“ a už se k tomu nevrací.
Proč loď změnila kurz? Změní ho ještě? Otevře příště lodní počítač všechny dveře a nechá posádku vycucnout smrtícího vakua kosmu? Nic. Nula.
Až pak se ukáže, že to muselo stát, aby se na lodi také mohla rozhýbat dramatická akce spočívající v průletu poli asteroidů.
Celé to připomíná absolutní neschopnost scénáristů Hvězdných válek, kde prostě řekli, že se Palpatine nějak vrátil a tím to hasne. Takže tady loď nějak změní kurz a to má divákovi stačit.
Nestačí. Snímek navzdory své bohaté vizuální stránce a naprosto excelentní hudbě je naprosto prázdný, proto jakákoliv věc, která se na plátně stane, vyčnívá a každý si na ní může všimnout jejích nedokonalostí a chyb.
Potěcha pro oko
Půlnoční nebe je film dělaný čistě pro oko. Nádherné záběry na počítačem vytvářenou kosmickou loď, ledové pláně, hra světla ve vánici… Prostě po vizuální stránce je snímek vynikající.
Platí to i o části hereckých výkonů. George Clooney na scéně vysloveně umírá a jeho výkon je tak sugestivní, že o něj má divák opravdu strach.
Oproti tomu pětice zbylých herců na palubě kosmické lodi se nezmůže pomalu ani na pořádný úsměv.
Kontrast je až propastný, hlavně v závěru filmu, kdy se události na hvězdoletu dostanou do popředí, takže jako diváci můžeme konečně vidět rozsáhlou plejádu absolutně neoriginálních a hlavně generických postav, které v ničem ani o píď nevyčnívají z naprostého průměru.
O čem to je?
Bez ohledu na logické chyby a nudné postavy, nejhorší na celém snímku je fakt, že jeho tvůrci naznačí, čím vším by mohl být a pak to neudělají.
Děj je naprosto nicotný a vyprávěný naprosto lineárně ve dvou rovinách Země – hvězdolet + pár flashbacků tak nesmyslných a nepochopitelných, že vypadají jako chyba ve střižně. To je vše.
Nechybí ale mnoho desítek minut velmi dramatických a také velmi sugestivně natočených akčních scén. Jenže to, že se na plátně něco děje, neznamená, že to je děj.
Obě příběhové linky směřují k jednomu mocnému a epickému finále, které je, ruku na srdce, opravdu strhující. Najednou celý film začne dávat smysl.
Jenže tak stane po hodině a čtyřiceti minutách, během nichž si budete klást otázku: „Proč na to koukám?“.
Protože scénář prakticky nic nevysvětluje ani nerozvíjí jednotlivé postavy. Logické centrum mozku zůstane hladové a nakrknuté, zato emoční část si vysloveně užije.
Snímek je doslova narvaný emocemi. Nejsou to laciné emoce připomínající brazilskou telenovelu, ale velmi intenzivně vykreslené emoce zobrazující smutek, stesk, lásku i strach.
A Clooney jako režisér si v nich vysloveně bahní. Natahuje každý okamžik až za únosnou mez, pumpuje nám do uší hudbu Alexadra Desplata a nechává plynutí filmu ustrnout jen proto, aby mohl ukázat city.
Proč ne, jenže tento postup opakuje skoro u každé scény. Už tak dost chabé tempo děje tak ještě víc zpomaluje a diváka to prostě po chvíli přestane bavit.
Prázdná sci-fi v barevném pozlátku
Půlnoční nebe je snímek, který se nedokáže rozhodnout, co chce říct a soustředí se jen na formu. Ta funguje.
Clooney prostě před diváka sází jeden obraz za druhým se sebou v hlavní roli a doufá, že lidé plni emocí nebudou vnímat okolí.
Bohužel, diváci to vnímat budou a zjistí, že pod barevnou slupkou není už skoro nic. Když k tomu připočteme množství logických a lajdáckých chyb, zůstane nám jen lehce průměrný snímek.
Film nezachrání ani krásné a emotivní finále, protože když posadíte korunu na kupu harampádí, bude to stále jen koruna na hromadě šrotu.
Půlnoční nebe / The Midnight Sky
Režie: George Clooney
Scénář: Mark L. Smith
Kamera: Martin Ruhe
Hudba: Alexandre Desplat
Hrají: George Clooney, Caoilinn Springall, Kyle Chandler, Felicity Jones, David Oyelowo, Demián Bichir, Tiffany Boone, Lilja Nótt Þórarinsdóttir a další