Michaela Merglová: Prokletá věž cover
Autor: Lukáš Tuma, Žaneta Kortusová

V Prokleté věži autorka propojuje možná až trochu násilně žánr městské a klasické fantasy. V příběhu defiluje mnoho nevýrazných postav, a to včetně těch hlavních, ale kniha nabízí živě napsaný a dobře odvyprávěný příběh, u kterého se čtenáři nebudou nudit.

Michaela Merglová: Prokletá věž obálka
Autor: Lukáš Tuma, Žaneta Kortusová

Předně je třeba říci, že v žádném případě nelze srovnávat Píseň oceli a Prokletou věž. Kromě toho, že je napsala jedna autorka, spolu nemají nic společného a na sebe nijak nenavazují, takže tu komparace rozhodně nečekejte.

Prokletá věž je samostatný román, který čtenáři představí přístavní město se správně fantasy nevyslovitelným názvem, ve kterém v bídě a chudobě žijí hlavní hrdinové. Ti chtějí utéci, ale jaksi na to nemají peníze. Kniha opravdu není přehnaně originální, ale autorčin vypravěčský styl dokáže i z naprostého klišé udělat příjemné čtení.

Michaela Merglová píše zajímavě novátorským způsobem. Tedy, klade větu za větou do odstavců jako každý jiný spisovatel, ale s textem pracuje, jako kdyby s jeho pomocí zpívala.

Velmi těžko se to popisuje, ale autorka sází při vytváření dramatičnosti v akčních scénách především na citoslovce, s jejichž pomocí podmalovává psaný text. Často se uchyluje k jednoslovným větám. Ani ne větám, jako spíš slovům. Nic, co bychom neznali, ale Merglová minimalizaci projevu zvládá velmi efektivně.

Podobnost jejího psaného textu s hudbou či písní se projevuje i v další věci – autorka velice ráda nechává vyznít emoce z různých scén do ztracena, nebo určité pasáže psaného textu opakuje v mnoha situacích v knize jako refrén.

Merglová pracuje se vzpomínkami, velmi často s větami, jež postavy řekly v minulosti, které pak dává do kontrastu s tím, co říkají v knižní současnosti. Často se tato pasáž opakuje znovu a znovu jako již zmiňovaný refrén. Jako takovou třešničku na dortu pak Merglová teprve někde v polovině knihy prozradí celou scénu, kde těch několik neustále připomínaných vět zaznělo v tom správném kontextu.

Psanému textu v knize to dává neuvěřitelně svěží nádech a velmi originálně to obohacuje čtenářský zážitek.

Dlouho nedořečeno

Co mi na knize ale strašlivě vadilo je ustavičné nakousávání vysvětlení a doba při čekání na jeho plnou verzi. Jasně, tento způsob vyprávění příběhu je naprosto standardní, jenže Merglová velmi často vytvoří otázku, následně prozradí část odpovědi, pak tuto již známou věc ještě několikrát zopakuje a až pak, kdy už to lákavé tajemství ztratilo šmrnc a čtenář si to už domyslel nebo prostě ztratil zájem, prozradí zbytek.

Pokud ale Prokleté věži lze něco vytknout, tak je to nevyrovnaná úroveň knihy. Příběh se na začátku zvrtne do nepřehledné kakofonie podobně znějících jmen, které v rychlém sledu defilují před čtenářem v několika dějových linkách. Čtenář cítí, že se něco děje, ale úsporný a záměrně strohý autorčin styl vyprávění nedává šanci se něčeho chytit. Když se začne ukazovat základní kostra příběhu, také to nepůsobí vpravdě srozumitelně.

Kniha začíná jako klasická městská fantasy odehrávající se mezi přístavní galerkou. Zloději, lupiči a vrahouni bojují o přežití mezi sebou. Známé a lákavé prostředí plné antihrdinů, kteří navzdory svému nezákonnému povolání dokáží přimět spořádaného a zákonadbalého čtenáře, aby jim fandil.

Následně se příběh mění a hrdinové (kteří se z té skrumáže jmen vyfiltrují jako ti hlavní) se rozhodnou vyřešit boj o postavení mezi galerkou tím, že najdou čarodějův poklad v prokleté věži, která s městem nijak nesouvisí, prostě leží v moři pár mil od pobřeží.

Jo, přesně takhle blbě to zní.

Skoro to až připomíná nepovedený začátek dobrodružství při hraní Dračího doupěte, kdy už pán jeskyně neví, jak postavy poslat na quest, který jim vymyslel, ale který s dosavadním settingem vůbec nesouvisí.

Do věže!

Takže ještě jednou – skupina zlodějů s rozhodne, že vykradou tajemnou věž, aby dokázali utéci z města, kde se razantně mění poměry v jejich neprospěch. A aby toho dosáhli, vytáhnou z vězení chlapíka, co je všechny zradil. To dává smysl, že jo?

O to větší překvapení pak na čtenáře čeká, kdy přejde přes první podlaží Prokleté věže a najednou to začne všechno dávat smysl. No, všechno ne, ta idea s věží obecně je stále docela na vodě, ale přesto se příběh začne sám od sebe velmi přirozenou cestou zacelovat a i velmi skeptický čtenář se záhy přistihne, jak hltá stránku za stránkou, protože ho vyprávění velice baví.

Rýpnutí do nakladatele: hltat stránky Prokleté věže jde docela snadno, protože písmen na stránce není mnoho, což jen uměle nafukuje objem knihy, aby zvenčí vypadala větší.  

Reklama

Jak už jsem psal, Merglová umí vyprávět příběh. Její hrdinové nejsou zrovna dvakrát originální a několikarozměrné postavy, ale i ten jednoduchý základ dokáže popsat velmi živě. Platí to hlavně pro záporné postavy, které se postupem času ukáží být mnohem barvitější a originálnější než ústřední trio hrdinů, které naopak patří k asi tomu nejslabšímu, co Prokletá věž nabízí.

Jak z katalogu

Lovka, Myšín a Lišák jsou mladí zloději, kterým jejich náhradní otec, velitel a trochu otrokář Kubrún dal střechu nad hlavou a jídlo do žaludků, aby mu sloužili, kradli pro něj a tak dále. Myšín působí jako věčně uražený trouba, do kterého se strefuje Lišák, naprosto stereotypní ukázka floutka.

Lišák jedná tak, jako desítky jemu podobných hrdinů – přezíravě, trochu arogantně, pak dostane po hubě a najednou je plný pokory a odříkání. A pak je tu Lovka – dívka, co umí tak trochu léčit a tak trochu je do Lišáka zamilovaná, i když jí vyrval srdce z těla, protože je všechny zradil.

Takhle partička vcelku průměrných hrdinů se dostane do velmi krvavého víru událostí. Merglová netrpí přehnanou úzkostí o své postavy, takže jen co se příběh pořádně rozjede, umírají jako na běžícím pásů, a to včetně malých dětí.

V kontrastu s naším triem se mnohem barvitější jeví Hlavata a Bručoun, dvojice zabijáků v tradičním rozdělení – slabý a chytrý + silný a tupý. Autorka však z tohoto klišé ustavičným opakováním: „Já jsem mozek, ty jsi sval.“ vytvořila svěží a originální pár záporáků, k nimž pro osvěžení přidala ještě uštěpačného trpaslíka.

Kolem těchto dvou ústředních trojic obíhají ještě desítky dalších postav, které, i když se tváří jako důležité, patří jen do komparsu a upřímně řečeno, dost často tam i překážejí. Vzhledem k rozsahu knihy se moc prostoru na ústřední hrdiny nedostává, takže se čtenáři musejí spokojit s krátkými epizodami, ve kterých dojde k hlavním rozhodnutím, několika flashbackům a pár hádkám, ale je jich skoro až zoufale málo.

Je to čitelné

Prokletá věž obsahuje občas trochu nucený mix městské fantasy s křivolakými uličkami přístavu obývanými spodinou a „klasické“ fantasy s čaroději, magií a dungeony plnými pastí. Michaela Merglová plynule přechází z jedno žánru do druhého a čtenáři nabízí uspokojivé a záživné čtivo. Rychlost vyprávění a spád událostí naberou doslova raketový start i pád a čtenář zůstane na konci s pocitem, že četl dobrou knihu.

Jasně, příběh skřípe, většina postav je plochých jako žehlící prkno, ale přesto je to velmi čitelné. Budete se u toho bavit, budete se těšit na rozuzlení, překvapí vás, co autorka na hrdiny prozradí.

Prokletá věž rozhodně nepatří mezi přelomová díla, ze které si všichni sednou na zadek a budou ohromení bohatostí světa a propracovaností postav. Právě to románu schází nejvíc. Děj je přímočarý jak vodováha, s ničím se nepáře a jeden šokující zvrat si autorka odbude už v půlce knihy.  Ale od zhruba té poloviny dál, kdy autorka rozdá všechny karty, vysvětlí všechny záhady a nechá rozeběhnutou zápletku, aby volným sešupem dojela do překvapivého konce, je to výborný zážitek.

Toto dílo nabízí čtenáři po řemeslné stránce výborně napsaný text, živé a čtivé vyprávění prokládané opakovanými citáty z minulosti hlavních postav dávaných do kontrastu s přítomností. Nakonec začnete postavám fandit, budete s nimi sdílet jejich útrapy a přát si, aby ten záporák konečně zdechnul.

Čili, Prokletá věž není žádný zázrak, ale velmi příjemně se to čte a rozhodně na pár večerů zabaví. Kniha tedy svůj účel splnila se ctí.

Michaela Merglová: Prokletá věž

Vydal: Nakladatelství Epocha, 2020

Obálka: Lukáš Tuma, Žaneta Kortusová

Počet stran: 464 / měkká vazba

Cena: 269 Kč

Reklama

Závěrečné hodnocení
Příběh, zábava, čtivost
80 %
Zpracování a cena
60 %
Styl a překlad
70 %
Cíl knihy a splnění
70 %
Mám rád fantastiku všeho druhu, ale opravdu s gustem si vychutnám dobrý horor, kyberpunk nebo oddechové akční sci-fi. Jelikož mám rád i publicistiku, stále mě baví psát recenze, reportáže i rozhovory. Doufám, že to někoho baví i číst… Nicméně jednou jsem už byl dokonce citovaný v diplomové práci jako zdroj!