Čekáte článek o superhrdinských blockbusterech, experimentální fantasy, nekonvenčních SF… Proč tedy nějaký naivní dětský animák? Protože v sobě nese základní prvky fantastiky. Vůbec není prostomyslný. Není určen jenom dětem, spíš dospělým, kteří umějí snít a přemýšlet. Ukazuje, jak dalece se rozvinulo computer-generated-imagery a co nás v budoucnu kinematografie čeká.

O čem se vypráví

Některý divák bude nadšený. Jiný pochválí špičkovou animaci, ohrne nos nad scénářem. Třetí usoudí, že jde nudnou pozemskou obdobu Hledá se Nemo s příměsí hrsti populárních rodinných filmíků. Jenže tak jako východní kuchyně mísí odlišné chutě, v tomhle snímku se prolínají různé žánrové aspekty. Někomu rozmanitost vyhovuje, jiný raději svíčkovou.

U nás Příběh koček nabízí v zásadě nezávadný, milý a humorný trailer (první je o stupínek temnější).

Animovaná, roztomilá zvířátka? Řeší existenční a osudová dilemata, často se sklenkou alkoholu. Čelí drastickým situacím, násilí, smrtelnému ohrožení, ohni, vodě a letovací lampě. Musí sáhnout po kompromisech… Nečekejme happy end, ale trpkou příchuť reality.

Je ironickým pousmáním nad tím, jak rafinovaně s námi život žongluje. Bývá svízelné udržet si to, o co jsme usilovali. Kéž nám zůstane alespoň ždibec naděje! 

Cats and Peachtopia, jak zní anglický název, je poctou soudržnosti, lásce, přátelství – hlavně oslavou touhy, která vyhrává na celé čáře i nad city. Silně akcentovaný je vedlejší motiv s ní spojený: posedlost tvořit a udržet své dílo. Kdo nepodnikal nebo jako umělec nepozbyl tvůrčí imaginace, nepochopí. Dítě nebude rozumět tomu, proč je tvůrce schopný obětovat cokoli (natož zvířata), aby se mu vrátily jeho umělecké schopnosti, jeho inspirace. 

Co není pro malé diváky

Jenom ten, komu zemřel někdo drahý, rozpozná nevyvratitelnou jiskřičku bláznivé naděje, že ztracenou bytost najdeme, že se s ní kdesi setkáme, protože přece nemohla doopravdy a nenávratně zmizet. Zkušenému dospělému, nikoli dítěti, bude blízké trauma zničené důvěry, zmarněné budoucnosti, ztracené jistoty i vztahu.

Jen rodič zná, jaké to je, když naši potomci vyletí z hnízda. Dítě nejspíš vytuší, ale dospělý bude vědět, co znamená, když se dívka vrátí domů s blaženým výrazem a obrovskou kytkou růží.

Jen Číňan nebo tuzemec, který má jistý přehled o čínské kultuře, ocení, jak autentické jsou filmové reálie (včetně opuštěné vesnice porostlé vegetací nebo odkazu na kočičí ostrov – nachází se v Japonsku) a jakých souvislostí z mytologie i tradic se dotýkají. Broskvový háj je přece symbolem nesmrtelnosti… 

Díky retrospektivám, dvojí dějové větvi a komplikovanějším vztahům mezi postavami není jednoduché převyprávět děj. Výpůjčky odjinud představují vlastně ironií provázené popkulturní odkazy, kterými se hollywoodská produkce v poslední době jen hemží. Sarkasticky vedou do ztracena nebo jsou obráceny naruby. 

Otec hledající syna? Ačkoli je Příběh koček inspirován čtyřnohými spolubydlícími jednoho z tvůrců, kočky se o svá odrůstající mláďata moc nestarají. Ale motiv otce pátrajícího po nezvěstném dospívajícím dítěti je v hraných snímcích s akčním nebo detektivním zaměřením častý.

Tady také končí dramatickými, až hororovými výjevy ve sklárně a macgyverovskými improvizacemi.  

Jak vznikal

Film produkovalo čínské studio Light Chaser Animation, které vzniklo v roce 2013. Shromáždilo tým 170 mladých nadšených umělců, vytvořilo sadu originálních výrobních nástrojů a během dvou let představilo tři technicky a vizuálně špičkové celovečerní animované filmy za cenu mnohonásobně menší než americká studia (pravda, 12 milionů dolarů je i tak víc než 82 miliónů Kč, ale přesto je bolestné pro dědice Trnkova odkazu vidět český trailer.

Animace je dechberoucí a nevadí, že ji v zásadních momentech předstihly postupy Pixaru (komplikované záběry koncipované podle vzoru hraných snímků se objevily už v prvním Příběhu hraček. Kocour a papouščice cestují mrazírenským autem; kočičí kožich je pokryt námrazou v místech, kde na něj dýchal opeřenec.

Lidé a zvířata jsou jemně stylizovaní, ale realističtí a svět kolem nich tak bohatý a pestrý, jak ho vnímáme. 

Nejmenší detaily odpovídají tomu, jak věci doopravdy vypadají a jak se pohybují – od listu až po kamínek v proudu, vybavení továrny nebo roztavené sklo, které ztuhne ve vodě. Zvířata užívají zvířecí gesta (nikoliv převážně lidská jako v restartu Planety opic), vlastní mimiku a ne stereotypní úšklebky, jaké najdeme u tolika animáků.

Vzhled srsti a peří se mění podle situace i emocí, jak tomu u živých tvorů bývá…

Pocit skutečnosti umocňuje kočičí příběh o zákonech a záludnostech bytí, dodává mu zvláštní dojemnost. Z taškařice na počátku míří k povzdechu nad smyslem existence. Není náhodou, že konec se odehrává v záměrně snově ztvárněné scenérii. Jistě, zvířecí příběhy patří do širší sféry fantastiky.

Připojuje se motiv přechodového rituálu a vstupu do dospělosti, zlého čaroděje a magického artefaktu, bájného ráje – ale všechno je vlastně jinak.  

(Taky všechny postavy jsou v českém znění přejmenované ☹)

Přeji studiu, které působí na okraji Pekingu v přebudovaném skladišti, co nejvíc zdaru. Jejich čtvrtý film je věnován známé legendě o Bílém hadu: objeví se v příštím roce. 

Příběh koček

Čína, 2018, 90 min.

Režie: Gary Wang

Scénář: Gary Wang

Hudba: Haowei Guo

Herci/dabing: Zbyšek Horák, Matěj Macháček, Milan Slepička, Jiří Krejčí, Veronika Veselá a další


Reklama