Hordy barbarů vyznávajícího boha bolesti se valí do nitra roztříštěné říše, jejíž nejlepší generál je pravděpodobně nelidská zrůda chystající naprostou genocidu a následník trůnu raději říši zničí, než aby ji přenechal nepříteli. V předvečer apokalypsy nelze věřit nikomu a ničemu, jak Valynovi, špičkově vycvičenému asasínovi, dokázal nůž v zádech od vlastní sestry. A bohové hrají své vlastní hry. Figurky na šachovnici světa jsou připravené k velkému finále…

Když vyšla kniha Císařovy čepele, bylo kolem toho docela slušné haló. Ne že by debut amerického spisovatele Briana Staveleyho byl nějak originální, to fakt ne. Ale byl sakra poctivý. Pokud jste hledali velkou epickou fantasy, s mnoha dějovými liniemi, propracovaným světem, velkými záhadami a hlavně až nebezpečně sympatickými postavami, které se musí v zájmu vyššího dobra víc a víc špinit, byl Staveley váš člověk.

Nejprve sledoval osudy tří potomků císaře, kteří se musí každý po svém vypořádat s vraždou otce. Následník trůnu Kaden je v dalekých horách cvičen záhadným mnišským řádem, který stráží tajemství boje proti nelidským csestriim – předkům lidstva, které se snažili kdysi dávno zcela vyhladit jako chybu evoluce.

Jeho bratr Valyn je zatím trénován na ketralla – elitního odborníka na záškodnictví, úkladné vraždy a špionáž. A jejich sestra Adare? Ta čelila palácovým intrikám a snažila se zjistit, kdo může za vraždu otce.

Vše se pochopitelně zamotalo a přišel první zvrat – celá říše je ze stínů ovládána posledními csestrim a směřována k jakémusi záhadnému cíli, který ale pro lidstvo nevěstí nic dobrého. Celá kniha se ovšem držela relativně při zemi – nakolik to platí například u Valyna, jenž v rámci výcviku létá se svou jednotkou na obřím dravém ptáku, to necháme na vás.

Byly to vlastně tři komorní thrillery o lidech, kteří tuší v každém stínu dýku a zradu – a to oprávněně. Kadenův thriller byl plný fantasy mystiky, Valynův připomínal knihy o speciálních jednotkách od Toma Clancyho a Adare hrála svou hru o trůny, která se bortila jako domeček z karet (abychom vám dali aspoň dva referenční body). Bylo to silné, soustředěné a o emocích.

Pak přišel druhý díl a pořádně přitvrdil a přihodil jednu velkou invazi, brutální divochy s jejich krvavými rituály a konání v duchu hesla „musíme to zničit, abychom to zachránili“. A zatímco v první knize se sourozenci snažili setkat, nyní je události postavily proti sobě.

Říše rozdělená, přátelé mrtví nebo ztracení, příbuzným nemůžete věřit… a do toho ďábelský csestriim, který vám tvrdí, že je vaší poslední nadějí, a bůh, který by měl být na vaší straně, ale kterému jde zdánlivě jen o smrt a potěšení z ní. Stav před třetím dílem byl jasný: je to super napínavé, enormně zamotané a jak z toho sakra hrdinové (a autor vybruslí)?!

No, ne úplně dobře.

Poslední smrtelné pouto prostě neuneslo, do jak zajímavých pozic svou zápletku Staveley dotáhl, ale z kterých už moc neví kam dál. A tak se spousta věcí řeší prostě šmahem – například osud zbylých ketrallů (a následně boj o jejich ostrovy, kde jako by chyběla kapitola dvě napínavého děje).

Kaden, který by měl být vycvičený přemýšlet a odhalovat pravdu se plácá na místě, Adare coby vůdkyně působí chvílemi směšně, chvílemi jako uzlíček nervů a chvílemi také jako naprostá mrcha, která to možná dotáhne za bráchy… dokud zase nezačne fňukat. Což dělá teda i Valyn. Jasně, je oslepený a sám, ale je sakra ketrall. Takže zaplaťpánbůh, že se nakonec sebere a začne kydlit nepřátele jako za starých dobrých časů. I tu slepotu překlepe, protože je sakra dobrej, rozumíme? Jen mu to trvá.

Abychom se nechápali špatně: pořád se něco děje a stránky se otáčejí prostě samy. Jenže pořád tak nějak cítíte, že vaše očekávání vybuzené předchozími dvěma svazky nejsou naplňována.

Bohové a csestriim mají tak dokonale připravené plány počítající s tolika dezinformacemi, že jim asi nerozumí už ani oni sami (ale základní myšlenka, že lidstvo zničíte ne hromadnou vraždou, ale likvidací bohů reprezentujících určité prvky lidskosti… to bylo fajn, moc fajn).

Naštěstí je tu ještě Valynova bývalá ketrallská letka, jejíž členové jsou zdrojem skvělých hlášek, cynického pragmatismu a nejlepších akčních scén knihy (a jen toho jednoho jediného zaváhání stran finále boje o ketrallské ostrovy). Podobným osvěžením je i název Pyrre, asasínky sloužící bohu smrti (na její samostatný příběh, který už FANTOM Print chystá, se vyloženě těšíme, to bude pecka, vážené páni a dámy!).

Směrem ke konci pak už došlo i autorovi, že nemá smysl řešit metafyziku a mnohem víc přitlačil na akci. Super. Ono taky když máte připravené na jedné straně superhusté ketrally a hordy divochů doslova se vyžívajících v bolesti svých obětí, které vede šílený čaroděj živící se strachem, na straně druhé, to by pak byl hřích toho nevyužít.

Takže se dočkáme spektakulárních posledních zoufalých bojů, obětování druhů, přátel… o běžných spolubojovnících ani nemluvě. V té chvíli minimálně u Valyna funguje skvěle i psychologická stránka věci. Doslova vnímáte jeho dilemata a padáte do kolen, co všechno unese.

Jen se tak ale ukazuje, že Staveley je silný hlavně v těch komornějších dramatech (čímž myslíme nula bohů, ale klidně horu tisíce usekaných hlav prostých vojáků coby jemný nástroj psychologického nátlaku). I Kaden, když ho autor vytáhne z paláce a pohodí do divočiny, případně do chrámu plného trénovaných zabijáků, se najednou zase stává zajímavou postavou.

Je to vlastně paradox, že epická fantasy nejvíc doplácí právě na tu fantasy složku. Kdo by to v průběhu čtení druhého dílu, kde se krom jiného obratně pracovalo s původem všech tří sourozenců odvozovaným od bohyně světla nebo dávnou historiíc boje lidí proti líchům (stručně řečeno: čarodějům, kteří se vymkli kontrole a utopili kontinent v krvi)?

Poslední smrtelné pouto se těchto linií snaží co nejrychleji vzdát, případně je pokud možno ignorovat. A bohužel to nejde stoprocentně udělat tak, abyste neměli během čtení pocit nedořečenosti a mezer.

Naštěstí pořád zůstává dost dobrého a příslib do dalších Staveleyho knih, že se bude věnovat buď sympatickým vražedným fanatikům, kteří nepotřebují zažívat boje o záchranu světa, nebo si prostě svou fantasy složku lépe rozvrhne. Schopnosti na to určitě má a jen těžko byste v jeho generaci vedle něj a Briana McLellana našli čtivější fantasy autory…

Brian Staveley: Poslední smrtelné pouto

Překlad: Petra Kubešová

Vydal: Nakladatelství FANTOM Print, Ostrava 2017

Počet stran: 640

Cena: 364 Kč

[review]

 

Nejprve četl Rumcajse a Vinnetoua, pak objevil Conana a Zaklínače a nebylo co řešit. v současnosti se prodává coby nakladatelský a časopisecký redaktor. V mainstreamu předstírá, že je intelektuál, ale narve Warhammer kamkoliv. I do Kafky. Ovládají ho kočky a je na to hrdý.