Hustota obyvatel: pět vidláků na deset kilometrů čtverečních, čtyři z toho se IQ vešli pod hranici osmdesátky, pátý má tajemství a všichni mají pod polštáři bibli. Místo, kde chcípl pes a lišky dávají dobrou noc, aby vám posléze zadávily kohouta, takže vám dobré ráno nikdo nedává. Hluboké lesy v okolí, plné nástrah přírodních i nadpřirozených, koutů, kam lidská noha nevkročila celá desetiletí.
Horor a komiks. Spojení, které se nabízí prakticky samo – vždyť pokud se s ní dobře pracuje, vizuální složka dokáže děsivost příběhu náležitě podtrhnout. Stačí si vzpomenout, jako o hororových komiksech svého dětství básnil Stephen King, což už je nějaká autorita!
Jenže to je minulost, sláva hororového komiksu následně docela upadla a u nás zvlášť. Takže vyjma několik dobře zavedených sérií jako Mignolův Hellboy nebo Živí mrtví se s ním u nás pytel rozhodně netrhá, pláštěnky a spandexy prostě pořád jednoznačně vedou. Každá výjimka je proto pochopitelně notně očekávanou událostí. Dvojnásob, doprovází-li ji taková pověst, s jakou k nám vtrhl Pochmurný kraj.
Tak tedy Pochmurný kraj. Hustota obyvatel: pět vidláků na deset kilometrů čtverečních, čtyři z toho se IQ vešli pod hranici osmdesátky, pátý má tajemství a všichni mají pod polštáři bibli. Místo, kde chcípl pes a lišky dávají dobrou noc, aby vám posléze zadávily kohouta, takže vám dobré ráno nikdo nedává. Hluboké lesy v okolí, plné nástrah přírodních i nadpřirozených, koutů, kam lidská noha nevkročila celá desetiletí.
Tady žije Ema. Na farmě, kterou od lesu odděluje jenom starý dub, s vykotlanou a posléze zacementovanou dírou. S taťkou, který se o ní sice hezky stará, ale ke kvalitnímu vzdělání jí nedá šanci ani přičuchnout, k čemu taky, když z farmy nemůže vytáhnout paty. Vždyť kdo by mu pak pomáhal? Mimochodem, zmínil jsem, že ten starý dub Emu vábí a volá? A že má za kamaráda chlapce staženého z kůže?
Začíná se zostra
Cullen Bunn, což není kdovíjaký scenáristický zelenáč, ale mezi první ligu ho pravděpodobně (zatím) zařazeného nemáte, přesně ví, jak s příběhem a strachem, který je jeho hlavním elementem, pracovat. Ví, jak pracovat s napětím, gradací, překvapením i hrůzou a hnusem – tedy instrumenty, které každý Pán děsu musí ovládat, jako když bičem mrská.
Hned v prvních obrazových panelech Bunn čtenáře přenese do situace, která tak nějak neodpovídá každodenním situacím běžného člověka – upalování čarodějnice. Ne jako rituál v závěru dubna, ale regulérní inkvizice černodušné ženštiny, která má schopnost uzdravit člověka, ale ráda kamarádí s démony, běsy a jinými sympaťáky, a tu a tam jim donese obětinu v podobě novorozence. Takže se vesnice rozhodne ji uklidit. A při tom uklízení čarodějnice vyřkne – jako mnoho jiných čarodějnic před ní – zlovolnou kletbu, podpořenou příslibem návratu.
Střih. Netrvá ani dlouho si uvědomit, kdo onou reinkarnací je. Ema krátce před svými osmnáctinami zázračně vyléčí umírající telátko. Vesničané jsou rozhodnutí ji zabít, Ema utíká do lesů, se zlou, temnou mocí uvnitř tebe. Dokáže ji ustát a udržet si svou nevinnou, dobráckou osobnost, nebo ji ta zloba stráví? Karty jsou rozdány, hra může začít.
Láska k strachu
Že se lidé rádi bojí, je všeobecně známá věc. Strach je základní emocí, je v nás už od počátku a byl tu i před námi. Pomáhal nám přežít v jeskyních i v temném středověku, uvolňuje endorfiny a nakopává činnost mozku, zvyšuje krevní tlak a zrychluje puls – v podstatě vás připravuje k akci. Pomáhá vám zapomenout na každodenní rutinu a starosti – když se bojíte, většinou nestíháte nic moc navíc. Nutno dodat, že pro někoho se může stát regulérní drogou. I tací by si možná rádi početli Pochmurný kraj.
Způsob, jakým Bunn k budování strachu v komiksu přistupuje, je přitom až sympaticky staromilský. Nečekejte laciné lekačky, mýlku, že strach = explicitní hnus, nebo jiné pomůcky, jimiž se mnozí současní tvůrci snaží zamaskovat fakt, že s hororem pracovat neumí. Tady se hrůza buduje ve jménu pánů Poea, Lovecrafta nebo Kinga s Barkerem. Děs v Bunnově příběhu je jemný, chytrý, nikterak prvoplánový, spíše gotický, někdy až pohádkový – podobně, jako v nám dobře známé práci Erbenově. Sahá si přitom do poměrně zavedeného bestiáře, často však se sympatickou snahou dané „strašidlo“ vyobrazit jinak, než jsme zvyklí.
A jasně, k nějakému tomu gore a krvi se i tady dostaneme, je však v příběhu z dobrého důvodu, ne jenom jako levná atrakce.
Zkrátka a dobře – na hutnou, plíživou atmosféru, která vám zaleze pod kůži jako bambusová jehla pod nehty, tenhle komiks chudý rozhodně není.
Začátek krásného přátelství
Nic z toho by nefungovalo tak, jak má, kdyby Bunn nenarazil na adekvátního parťáka na druhé straně kreativního procesu. Ilustrátor Tyler Crook takovým naštěstí je. Dokáže skvěle zhmotnit Bunnovy temné fantazie a především v „nelidských“ pasážích se jeho volba použít akvarely ukazuje jako velká výhra. Každý panel je přitom ručně malovaný, žádná počítačová klikačka. Umění, které především fajnšmekři jistě náležitě ocení.
Ale není vše jen ke chvalořečení. První kniha série Pochmurný kraj trpí syndromem prvních knih. Je to v podstatě pouhá expozice, takový teaser, který vás má uvést do světa, vysvětlit jeho zákonitosti, představit postavy, jejich motivace, základní dějové linky a dát vám ochutnat atmosféru. A na shledanou příště, kde to můžeme pořádně rozjet.
A jelikož jsme rozmazlení a v nakladatelství to vědí, můžete si čekání na další díl o pár minut zkrátit několika zábavnými bonusy – ať už třemi jednostránkovými povídečkami, nebo (a to mi přišlo výrazně zajímavější) první verzí příběhu, kterou Bunn zpracovával v beletristické podobě. Nabízí se tak hra: „Najdi deset rozdílů.“
Jistě by to bylo skvělé počtení, ale komiks, komiks Pochmurnému kraji svědčí nejlépe.
Cullen Bunn – Tyler Crock: Pochmurný kraj – Hejna běsů
Scénář: Cullen Bunn
Kresba: Tyler Crook
Překlad: Alexandra Niklíčková
Vydal: Nakladatelství Comics Centrum, Praha 2018
Počet stran: 160
Cena: 419,-