Když byla v roce 2005 v Praze expozice H. R. Gigera, byl jsem svědkem mnohého nedorozumění a mylného očekávání, kdy rodiče vzaly na výstavu děti, jakože “na ty vetřelce” což bude jistě cool. Už i to brát děti “na vetřelce” vyžaduje jistou dávku rodičovské odvahy, ale Giger nebyl autorem jenom vetřelců. A tak tam ve výsledku ty rodinky postávaly před slavným “Penis landscape” dítě koukalo na rodiče, cože to jako… ? Maminka koukala na tatínka, tatínek na maminku…
Na Pixaru nenajdete žádné pohoršení, ale zmiňuji to proto, abychom si řekli, že výstava 30 let Pixaru může budit očekávání rozjuchané zábavy pro děti. Ale počítejte raději s tím, že je berete na seriózní výstavu převážně obrazů a neočekávejte, že se tam děti takzvaně “vyblbnou”.
Dokonce je to záležitost poměrně edukativní a otevřená mysl si přijde na své mnohým “aha!”. Můžete také očekávat, že se rodiče budou ptát dětí, kdo je kdo a co je co, anebo, že děti budou rodiče tahat za rukáv a nutit jim svoje nadšení: “Hele, tohle je…”
Stručně o fenoménu Pixar
Původně inovativní sekce Graphic Group (založeno 1979) ve službách George Lucase a jeho Lucasfilmu objevovala možnosti využití počítačů ve filmovém průmyslu, při tvorbě triků a animací. Jenže tahle partička technologických nadšenců postrádala jednu složku. Skutečného umělce – animátora.
Našla jej v Johnu Lasseterovi, což byl umělec se vším všudy, animátor, který šel se stejným snem za Disneym. Pomocí počítačů vytvořil krátký film Brave Little Toaster, který Disneymu odprezentoval a reakce Disney byla: “Bude to dříve hotové? Bude to levnější?”
“Ne.”
“Tak nashledanou.”
Když vyhozený Lasseter potkává Eda Catmulla, šéfa Graphic Groups, je to víc než šťastná náhoda a hlavně začátek fenoménu Pixar.
Lasseter dával technikům patřičné výzvy a tým je plnil. Tak byl vyvinut počítač Pixar Image Computer (poznamenejte si, Pixar je počítač, není to ta lampička v úvodech k jejich filmům, lampička se jmenuje Luxo, nejenom to se dozvíte na výstavě). Pixar Image Computer, který dosahoval uspokojivých výsledků na poli CGI animace a 3D zobrazování, byl využíván v medicíně, vládou (zřejmě rozumějme armádou), ale měl jednu chybu.
Nevydělával tolik, co by si Lucas představoval. Když Ed Catmull přišel za Lucasem s tím, že by se rádi odloučili od Lucasfilmu, byla to pro obě strany úleva. Zbývalo najít investora do něčeho nového a neprozkoumaného jako je 3D animace, která je dražší a pomalejší než klasická. To by koupil jen blázen. A tak roku 1986 kupuje tým Pixaru Steve Jobs a začne jízda od kutění partičky nadšenců po světoznámé studio, které rok co rok generuje alespoň jeden kvalitní rodinný animovaný film.
Prvních pár let studio experimentovalo s krátkými filmy, aby otestovalo hranice a možnosti, později zvíme, že kraťasy takto pro Pixar funguje i nadále.
Skutečná výzva přišla s požadavkem na celovečerní film, kterým byl záměr stvořit Toy Story: Příběh hraček. A se kterým se hrál vabank. Do hry opět vstoupil Disney, který několikrát oslovil Johna Lassetera, ať se vrátí zpět. Dilema tohoto srdcaře, který buďto setrvá u nejisté společnosti na pokraji krachu nebo se vrátí do náruče molochu naditého kapitálem, skončilo kompromisem. Disney bude spolufinancovat celovečerní počítačem animovaný film a Lasseter zůstává u Pixaru.
Zatím. Buďto bude Toy story komerčně úspěšný trhák anebo dává Disney od Pixaru ruce a prachy pryč. Tomu se říká nůž na krku. O technické a ideové problémy nebyla nouze, první verze byla takřka zahozena, nejenom proto, že Woody z ní vyšel jako protivný nesympatický týpek a začínalo se znovu. V roce 1995 však premiéra znamenala fenomenální úspěch nečekaně rostoucí návštěvnost a tržby, ani kritika nebyla sporá na chválu. A i když většina zisků skončila v kapse Disneyho, Pixar měl stále práva na merchandising a prodeje produktů Toy Story.
Krize byla překonána. Tedy ona byla překonána až s Toy Story 2, ale neunavujme se detaily. Stejně tak se neunavujme detaily o komplikovaném vztahu Pixaru s Disneym, který skupuje všechno, co mu přijde do cesty, kupuje v roce 2006 i všechny akcie v Pixaru a tím získává i, světe div se, Johna Lassetera, kterého před lety vyhodila právě s nápadem, za který teď zaplatili 7,4 miliardy dolarů. To nevymyslíte!
Ať už si o zákulisních kšeftech a manažerských tazích myslíme cokoli, pravdou je, že Pixar se mohl po roce 1995 nadechnout a mohly se zrodit další známé kasovní trháky jako Život brouka, Příšerky s.r.o, Hledá se Nemo, Úžasňákovi, Auta, Ratatouille, Vall-I, Vzhůru do oblak, Rebelka, V hlavě, Hodný dinosaurus a Coco… případně jejich druhá a další pokračování.
Čekání na filmy Pixaru a jeho premiéry bývá událostí a když už by se stalo, že někoho film samotný mine, určitě se setká s následným merchandisingovým fenoménem a hračky, školní pomůcky a sladkosti pro děti s motivy hrdinů od Pixaru dosáhnou i do domácností, které kulturní rozhled neprožívají tak hluboce. To už stojí za výstavu.
Název výstavy hovoří o třicetiletém výročí animace. Je proto vhodné trošku osvětlit, jak dlouho tahle oslava již trvá. Proč si v letošním roce připomínat třicítku a pochopit, že party k nám dorazila ve chvíli, kdy je Pixaru již 33. Prostý odečet třicítky od letoška vychází na rok 1989, kdy Pixar tvořil nějaké krátké filmy. Jako fakt?
Klíč k rozluštění propočtu těch 30 let je skutečnost, že výstava je putovní a pod značkou 30th anniversary již od roku 2016 kočuje světem (začínala v Tokiu) a na Prahu se dostalo letos. Podobně se již slavilo výstavou k výročí 20 let i 25. výročí, to dorazilo nejblíže za naše humna — do Berlína. Za cestu Pixaru do Prahy vděčíme společnosti Art Movement, která v již dříve pořádala další “filmové” výstavy Tim Burton a jeho svět (2014) nebo David Cronenberg: Evolution (2016).
Pojďme dovnitř.
Velkorysý prostor sálu Křižíkova pavilonu na pražském Výstavišti v Holešovicích nabízí zhruba čtyři stovky obrázků z přípravy jednotlivých animáků rozvěšené po stěnách. Pod nimi na poličkách postavičky z filmů či jejich prototypy vyrobené z šedivé polyuretanové pryskyřice, které jsou zhmotněnou přítomností hrdinů, které znají děti z filmů.
Chytré. Berme to jako úlitbu tomu, že nebudeme moci obdivovat dejme tomu spoďáry pana Úžasňáka, originální Meridiny kadeře z hlubin středověku anebo diferenciál samotného Bleska McQueena, neboť všichni tihle hrdinové, jakož i všichni ostatní, jsou echt virtuální, takže těžko najít něco hmatatelného čím přispět jako artefaktem, jedině model.
Volně v prostoru jsou umístěny jakési kostky, v nichž se může návštěvník oddat víceméně interaktivním “atrakcím”, od promítání krátkých filmů, které jste v bijáku neviděli, tedy těch z osmdesátých let, přes stroboskopické zoetrope s postavičkami z Toy Story, nějaké fyzické aktivity inspirované Úžasňákovými, až po čísla a video s postupy, jak takový animovaný film vzniká.
Klukům spadne brada, když se dozví, kolik renderovacích farem o jaké kapacitě a jak dlouhou dobu trvalo generování jednoho záběru z Auta 2. Děti, které nevydrží bez obrazovky je možno usadit do videokoutku s Burákovými příběhy, ty tvořivější si sednou k omalovánkám.
A pro všechny ostatní jsou tu obrázky na stěnách, podél kterých je prosklená vitrína, z níž na nás koukají ony pryskyřicové postavičky. Obrazová část zahrnuje zejména skici, části storyboardů a ilustrace k filmům od prvního Toy Story po Coco.
Přes známá jména filmů se dostáváme k těm méně známým, leč pro výstavu důležitějším, hleďte: Albert Lozano, Ralph Eggleston, James Baker, Jay Shuster, Bob Pauley a konečně John Lasseter. To jsou někteří z autorů těch drobných skic, storyboardů a ilustrací k filmům, jsou to autoři toho, jak postavičky vypadají, a jak by také jinak mohly vypadat.
Mike Wazovski bez ručiček, Sully Sallivan ve verzi -1. Vall-I v několika navrhovaných variantách, třeba s kolečky… Použité či nepoužité podmořské scény z Hledá se Nemo. Merida v různých fázích rozpracovanosti, rentgenové snímky hrdinů z Příběhu hraček a spousta dalšího zajímavého. Jenom to najít.
Jak již bylo zmíněno, obrázků je 400 a nejsou to zrovna velkoformáty. Řekněme, že průměrná velikost jednotlivých obrazů je něco mezi A3 až A2. Jinak řečeno, jsou malé a je jich hodně, pro dospělého člověka jsou umístěny tak akorát, dítě často mžourá přes to sklo, kde jsou ti pryskyřicoví paňáci.
A tak se posunujete od filmu k filmu, každý je uveden začátečním písmenem nějakým stručným popiskem v češtině a angličtině. Pokud měl film pokračování, věnuje mu výstava pozornost v jenom trsu. Na samotném konci je potom sekce věnovaná krátkým animovaným filmům, kterými jednak Pixar začínal, ale udělal z nich předehru ke každému ze svých velkých filmů a i tyto kraťásky sbírají ocenění a jsou samostatným uznávaným kusem umění.
Nakonec je tu Artscape. Veliké plátno v komorním sále, kde je z těch všemožných obrázků, které návštěvník právě prohlížel, udělaný samostatný videospektákl, který vydrží shlédnout i děti, některé několikrát.
Vady na kráse
Pixar je profesionální podnik, v jeho filmech a produktech těžko hledat chybičky, v případě výstavy se však jedná i o kompromis s prostorem, jazykem a národními zvyklostmi.
Mezi české speciality patří leccos zakazovat. Nejsem s to odhadnout nakolik fotokoutek obehnaný špagátem, takže fotky jenom z uctivé vzdálenosti. je lokálním rozhodnutím nebo je to v předpis, ale je to možná zbytečná škoda.
Potom je na výstavě spousta vysvětlovacích písmenek, nevím, zda je kdo všechna přečetl, natož děti se zakloněnými hlavičkami, ale způsobů jak předat fakta je v jednadvacátém století mnoho, a čtení textů na stojáka si mezi ně dovolím neřadit.
To jsou ale formální věci, snad i drobnosti, co však našinci může připadat jako škoda je, že nebyly více vypíchnuty zmínky o české stopě v Pixaru – Janu Pinkavovi. Jistě, emigroval s rodiči z Československa, když mu bylo šest, ale o české občanství nepřišel. Pinkava získal svoji první cenu za animaci v sedmnácti letech.
Oskara potom získal v roce 1997 za krátký animovaný film Geriho hra, který byl tehdy přelomový animací lidské postavy s její realistickou mimikou (do prvních Úžasňáků s lidskými hrdiny ještě zbývalo celých sedm let) doposud a chvilku ještě potom to byly samé hračky, broučci, příšerky, zvířátka a jiné vymyšlenosti. Po Geriho hře se pustil do režie Ratatouille a potom přišel v roce 2006 Disney…
… a Pinkavu od Ratatouille vyhodil. Režii převzal Brad Bird, Oskara v roce 2008 také. Sice nikdy neopomene zmínit Pinkavovy zásluhy, což svědčí o Pinkavových kvalitách a Birdově charakteru a naopak. Je to silný příběh a je škoda tohoto Čecha v Pixaru nezmínit.
Pro koho výstava je
Existují zastánci toho, že 3D CGI animace je fuj a že klasická ideálně ruční je to pravé umění a že v těch moderních pohádkách všechnu práci odvedou počítače. Tak všechny tyto bych na tuto výstavu poslal. Těmto bych doporučil nahlédnout do světa tvorby a příprav, kde vznikají zajímavé umělecké kousky a bez řemeslné zručnosti by to nešlo.
Stejně tak bych tam poslal všechny, kteří o všech povedených 3D CGI animovaných filmech tvrdí, “…to sou ty disnejofky!” i když mají částečně pravdu, ale poznání historie Pixaru je skutečně inspirativní.
Konečně bych tam nahnal nejen děti, ale všechny, kteří filmy od Pixaru konzumují. Jednak je to fanouškovská záležitost a také se dozvědí hodně o tom, jak takový film vzniká a mohou si udělat představu, co všechno stojí za těmi zhruba dvěma hodinami prvotřídní zábavy a podívané, která se každoročně dostává na plátna kin.
A nakonec je to slast pro všechny, kdo se zajímají o tvorbu, ilustraci, sotrytelling, animaci a vizuální umění, je to inspirativní možnost setkat se s dílem špiček v oboru.
Oficiálně je výstava určena i pro školní výpravy, a to těm dětem přeji a stejně tak jim přeji, aby si tuto látku užily a aby nikoho, krom těch, které se rozhodnou pro dráhu tvůrce animovaných filmů, tenhle zážitek nezprotivil nějakým zkoušením či testem.
Cílem Pixaru je, aby při sledování filmu divák zapomněl, že se dívá na počítačově generovanou animaci. Dlužno říci, že se jim to zatraceně daří a rovněž dlužno říci, že k tomu neváhají využít vše, co se jim nabízí, od skvělého nápadu, přes dokonalé využití stávajících možností animačních technologií, zvuku a originálních prostředí, která i když bývají často fantaskní, vtáhnou diváka natolik, že se záměr Pixaru daří a rozdíl mezi reálným světem a virtuální fantazií se stírá tak dokonale, že patří k nutnosti fanouška Pixaru tuhle výstavu navštívit, nahlédnout pod tvůrčí pokličku a nadechnout se kreativní atmosféry, která podle toho, co nám o sobě Pixar dává na vědomí, má u nich zřejmě svoje hnízdo.
Pixar — 30 let animace
Výstava
Výstaviště Praha, Křižíkův pavilon E, Praha 7
15.2. — 26.5.2019
