České Dušičky jsou svátek melancholický, nostalgický a obecně pochmurný. Oproti tomu mexický festival Día de Muertos je oslava v pravém slova smyslu. Tanec, zpěv, rodinná setkání, ale taky magie. A právě ta dokáže zadělat na velké dobrodružství.

Nebudu zastírat, že na animák „Coco“ mě dovedla má poněkud morbidní touha vidět snímek plný veselých kostlivců křepčících na hřbitově. Ačkoliv animované filmy příliš nevyhledávám, naposledy jsem viděl tuším „Zootropolis“, tak jsem vzal přítelkyni a šli jsme se na to dílo podívat.

Zábava nejen pro děti

Studio Pixar dělá hodně povedené animáky, alespoň co si pamatuji z dětství. Jejich „Život brouka“ nebo „Příšerky, s.r.o.“ jsem měl hodně rád a líbila se mi i další díla, když jsem je někde zahlédl, třeba „Ratatouille“, „Rebelka“ nebo „V hlavě“. Výjimku tvoří asi jen „Auta“, protože prostě na závodních automobilech neshledávám vůbec nic zajímavého či vzrušujícího.

Nejnovější počin Coco v tomto trendu pokračuje. Příběh chlapce, který se kvůli nepochopení v rodině dostane kouzlem až do říše mrtvých, kde prožije velké dobrodružství je nejen zajímavě napsaný, ale i nádherně animovaný, což je pro pixarovská díla tak nějak standard. Vybočuje nicméně skutečností, že není myslím tak úplně pro děti.

Tedy, aby to nevyznělo špatně, všechny animáky od Pixaru vždycky cílily tak nějak i na dospělé publikum, a samozřejmě i Coco je primárně film určený dětem. Můj osobní dojem nicméně je, že ten pomyslný poměr je zde poněkud posunut. Coco je rozhodně filmem pro starší děti, řekněme kolem dvanácti let. Přeci jen, všudypřítomní kostlivci mohou mladší dítka děsit, a navíc téma vyrovnávání se se smrtí, i když podané velmi citlivě a pěkně, je něco, co příliš mladé publikum prostě nepochopí.

Starší diváci naopak kromě spousty „dospělých“ vtipů a odkazů, asi ještě více než děti, docení originální mexický pohled na říši mrtvých. Nejen, že ta je pestrobarevná a veselá, čímž se značně liší od evropské tradice ovlivněné Peklem Dante Alighieriho (na kterého mj. snímek odkazuje), ale zároveň dává všem určitou naději, nehledě na jejich náboženské vyznání nebo životní přesvědčení. Možná je to tak dojem pouze z konkrétní projekce, na které jsem byl, ale zatímco děti odcházely nadšeny ze spousty vtipů a působivých barevných efektů, tak v oku nejednoho dospělého se skvěla slza dojetí.

Kontrast mezi dvěma říšemi

Již jsem naznačil, že většina snímku se odehrává na onom světě, který je možná paradoxně ještě veselejší než ten náš. Oba světy nicméně spojuje motiv rodiny, tradice a vzájemného porozumění. Je to sice živá rodina hlavního hrdiny, kvůli které se dostane do podsvětí, ale díky zesnulým příbuzným se dostane zase ven, a navíc docílí vzájemného smíření a pochopení.

Právě vzpomínka na zesnulé v Den mrtvých a vystavení jejich fotografie jim podle mexické tradice umožňuje jednou v roce nás navštívit a slavit spolu s námi, a tato myšlenka je vlastně i hlavním hybatelem děje. Popravdě musím říct, že se mi tento způsob vzpomínání líbí víc než zapalování svíček na potemnělém hřbitově, kde není těžké přerazit se o náhrobek. Ačkoliv hřbitov, kam chodím já osvětluje obrovská cedule z protějšího hypermarketu, což atmosféře příliš nepřidává.

Zmíněný kontrast je ale v něčem jiném. Konkrétně v krátkém filmečku, který z nějakého mně nepochopitelného důvodu stále předchází snímku Coco. Jedná se o jakési vánoční poselství naroubované na prostředí animáku „Ledové království“.

Těch patnáct minut předfilmu je vskutku úmorných, ačkoliv menší děti možná potěší víc než nesrovnatelně lepší Coco. Pro ostatní je to aspoň názorná ukázka toho, v čem přesně Coco vyniká, protože ten kontrast už snad nemůže být větší.

„Vánoce s Olafem“, jak se předskokan nazývá, se výrazně odlišují nejen zasazením do zimního světa a podstatně vyšší mírou infantility, ale také prakticky nulovým příběhem. To poznáte hlavně podle toho, že u „Olafa“ se dospělý divák kouše nudou už v první třetině, zatímco u Coco udržíte pozornost až do konce, a ještě vás možná i překvapí závěrečný zvrat. Ano, oba jsou to snímky pro děti, „Olaf“ navíc pro ty menší, ale scénář každého z nich je úplně někde jinde.

Snímky pak spojují všudypřítomné písničky, které si ani v jednom z případů nejspíš nezapamatujete, a pak také morální poselství o důležitosti rodiny. Zatímco u Coco je tato myšlenka podána inteligentně, citlivě a zapůsobí nejspíš na všechny věkové kategorie, tak v případě „Olafa“ je tlačeno na pilu dojetí tak mocně, až to průměrného jedince zcela otupí.

 

Poslední soud

Coco se mi jako dospělému divákovi skutečně líbilo a mít nějaké děti, tak je určitě vezmu s sebou. Jen ještě jednou připomínám, že pro ty nejmenší to asi fakt není. Příběh je chytře napsaný, relativně vtipný, ačkoliv to není vyloženě komedie, a zároveň je působivě dojemný, když sděluje hlubší poselství.

Nicméně abych jen nechválil, hudební doprovod je sice fajn a není nějak špatný, ale zapomenete jej prakticky okamžitě po opuštění sálu. Jiné nedostatky nicméně vážně nevidím, zvláště pokud beru v potaz, že se jedná o film pro mladší publikum, než jsem já, takže asi nemohu mít příliš vysoké nároky.

Jelikož v zahraničí šel snímek do kin ještě v prosinci, což vysvětluje ten přílepek v podobě „Olafa“, tak pochopitelně je v aktuální soutěži o cenu Oscar za animovaný film. Myslím, že snímek Coco by si tuto cenu skutečně zasloužil, ale bojím se, že ji nedostane, protože ve stejné kategorii je nominované i dílo „S láskou Vincent“.

Tento počin znám sice jen z trailerů, ale mám dojem, že jeho originální animace odkazující na olejomalby Vincenta van Gogha zaujme porotu více. Podle mého názoru je to celkem škoda, protože „S láskou Vincent“ je vysloveně artový počin, který lze s Coco jen těžko srovnávat, ale vyhrát může jen jeden.

Ať to tedy dopadne jakkoliv, tak za mě je Coco skvělý film, který mohu doporučit mladším i starším divákům.

[review]

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložit


Reklama

Redakční články plus články uživatelů, kteří nechtějí být jmenováni nebo je jejich aktivita ojedinělá. Také souhrn článků od redaktorů, kteří již pro nás nepíší