Když u nás před lety vyšla útlá knížečka Královské spiknutí, bylo to příjemné osvěžení. Pod osobitou obálkou se skrýval zábavný a svižný příběh o zlodějích, kteří se dostali do středu státního převratu a na výpravě k magickému vězení, kde už pár tisíciletí hnil mocný čaroděj.
Nyní, o pět knih později je čaroděj dávno mrtvý, jeho roli převzala rázná princezna, po celém kontinentě zuří válka a na hranicích se houfují hordy elfů. A naši dva zloději se budou muset pořádně ohánět.
Dobrodružná série pro radost
Série Dobrodružství Riyria asi původně Michael J. Sullivan napsal pro radost a pro radost si ji také vydal. Zbytek už je historie. Sullivan není největší současná hvězda žánru, ale rozhodně v něm má své pevné místo. U nás to má ovšem o ždibíček horší.
První tři díly jeho série vydalo Argo jako vázané knihy s obálkami, které jinde neuvidíte a osobně je miluji, ale není to masovka… A tak se od čtvrtého dílu přesedlalo na brože a obálky od echt fantasy malíře Marka Simonettiho. Pomohlo to a série konečně dospěla ke svému závěru.
Což je skvělá zpráva i jinak – překlady totiž měla na starost nedávno zesnulá Jana Rečková a je to na knihách sakra znát. I když se vám totiž moc často nestane, že byste napětím nedýchali, rozhodně si vás jazyk série získá a čtení bude zábavné a příjemné. Naprosto ideální oddechovka. Se spoustou výhod, ale sem tam i nějakém tom záporu.
Takže… co se všechno stalo? Dvojice zlodějů Hadrian Blackwater a Royce Melborn se neustále motá kolem královského rodu Melengaru. Nejprve pomohli urovnat rozbroje mezi princem a princeznou, té umožnili stát se čarodějkou, pak se postavili dračí bestii a přimotali se do bojů s lidmi, kteří chtěli pomocí teroru a lží obnovit dávnou lidskou říši pod vedením fanatických církevních hodnostářů.
Každá kniha měla uzavřený příběh a vlastní dramata – někdy zábavnější, někdy tragičtější. Občas to prostě bylo vtipné námořnické dobrodružství, jindy zase temně laděné historky z občanské války. Vždy se však v pozadí prohluboval jeden hlavní příběh.
Kdysi dávno byla zavražděna rodina císaře… jejich dědic a jeho strážce však žili dál v skrytu. Z generace na generaci. A po třech tisíciletích je na čase, aby se znovu objevili, protože jinak budou lidské země smeteny hordami elfů, kteří si chtějí vzít zpět to, co jim kdysi patřilo. A lidstvo je pro ně jen obtížný hmyz, bez kterého by na světě bylo lépe.
Taková je situace na začátku šestého dílu. Hadrian a Royce mají před sebou poslední úkol – dostat se do ztraceného hlavního města zaniklé říše a vykonat s dědicem obřad, který vše – nějak – změní. Nemají žádné záruky, naděje je mizivá. Ovšem nic jiného jim nezbývá…
Trochu toho nového a trochu rozmáchlého
Takže se můžete těšit na… výpravu do podzemí, plavbu po gobliním moři, ruiny střežené drakem, vypálená města, hrdinství na poslední chvíli, prospěchářství, magii, souboje na meče i slovní, dívky ostré jako břitva, elfy arogantní jako… elfové. Dávná tajemství! Skvělé zvraty! Osud a proroctví!
Zní to skvěle a po dobu pěti knih to i skvělé bylo. Hlavně díky těm dvěma zlodějům, kteří byli… nádherně klišovití. Fakt. Nádherně klišovití. On se Sullivan nikdy netajil tím, že si chtěl napsat takovou fantasy, jakou by moc rád četl, ale kterých moc nikde není. Výsledek byl, že i když se nikdy moc neoddával popisům kdovíjakých fantasy scenérií a že dialogy byly plné (záměrného) patosu a vedlejší postavy vypadaly tu jak od Dickense, tu jak od Pratchetta… tak nakonec to všechno působilo nikoliv neuměle, ale domácky.
Fanoušek fantasy si prostě lebedil, protože poznal knihu napsanou přesně pro ně. A odpouštěl jí drobné kazy. Dokonce si určitě občas pomyslel: To by bylo super, kdyby se Sullivan víc rozepsal, víc rozmáchl!
Tak teď se Sullivan rozmáchl a rozepsal a výsledek je, že některá přání by měla zůstat v rovině přání – jejich reálné provedení je totiž vždy zklamáním. Tím nechci říct, že by Percepliquis bylo špatná kniha. Ne, jen je v ní na pěti stech stranách všechno to, co kdysi skvěle a dynamicky Sullivan zpracoval na třech stovkách (a méně) stran. Není to hlubší kniha, je to rozmělněnější.
Což je docela zvláštní, protože pořád také platí, že Sullivan některé věci vyřeší během dvou vět i tam, kde by jiní napsali povídku nebo dějovou linku přes tři knihy. Vytahuje další a další králíky z klobouku, postavy se objevují a zase mizí, zavazuje uvolněné konce… furt se žene dopředu a ne vždy máte pocit, že jsou všechny zvraty výsledkem nějaké logiky. Při prvním čtením mu na to rádi skočíme, při druhém… no, to bude problém.
Už to bylo lepší, ale pořád je to dobré. Nebo ne?
Ale jestli se mu něco povedlo, tak vysvětlení toho, o co šlo padouchům. Jasně, je to možná trochu zklamání, když jeden čeká pořádnou apokalypsu, ale proč se rozčilovat? Série začínala jako komorní vtipná zlodějská historka… a skončí jako komorní podrazácká historka. Aspoň je tam ale ten drak a goblini jsou prostě zrůdičky. Sullivan se dokonce naučil i epické popisy – jak pravil klasik, pozdě, ale přece!
Je to vlastně krásný důkaz základního paradoxu celé série. Byla napsána tak, aby vznikla kniha, kterou si všichni rádi přečteme, kde nás nic moc nepřekvapí, ale kde se nám všechno napojí na nějaká naše očekávání. Na omezené ploše a jednou za čas je takovou kniha pro fanoušky moc fajn.
Ale pokud ji dostaneme ve velké dávce, najednou zjistíme, že pro opravdový čtenářský prožitek potřebujeme i něco víc. Takže si dávejte pozor… ale i kdyby se vám Percepliquis tolik nelíbilo, vždycky nám zůstanou ty nejlepší díly série, jako bylo Královské spiknutí nebo Smaragdová bouře, kde vtip a všechny oblíbené vypravěčské kličky fungují zas a znova.
Prostě všeho s mírou, ano?
Michael J. Sullivan: Percepliquis
Obálka: Mark Simonetti
Překlad: Jana Rečková
Vydalo: Argo, Praha 2018
Počet stran: 488
Cena: 358 Kč
