Vilém Koubek: Organická oprátka cover

Padesát let po válce se stroji přeživší lidé úplně zapomněli, za co vděčí mechanizovaným vojákům a robotickým implantátům. V postapokalyptickém světě jak vystřiženém z Divokého západu lůza zvítězila nad rozumem a vesele věší každého, kdo se podle nich příliš zapletl se stroji. Démoni minulosti ale nespí a vysloužilí veteráni si konečně užijí svůj díl srandy.

Organická oprátka začíná symbolicky rozkošnou scénou s oběšením. Hrobař Rust si totiž v  alkoholovém opojení ukopnul nohu rýčem a neobtěžoval se ani předstírat, že ho to bolí. V očích jeho sousedů v ten ráz klesnul z vychlastaného funebráka na implantátovou smažku. Kdyby ho ale opravdu pověsili, dočkali by se úsměvu, jaký předvedl snad jen oběšenec ve filmu The Ridiculous 6 (jestli tu scénu neznáte, vřele doporučuju vygooglit Happy Hanged Man).

Pro implantátovou smažku dobrý

Rust totiž nebyl vždycky jen veselý ochlasta a hrobník. Za války měl kódové označení R211920 a mezi kyberneticky vylepšenými vojáky býval hrdinou, před kterým by si stroje cvrnkly do gatí, kdyby nějaké měly. Pak mu ale definitivně hráblo a v bojovém rauši pravidelně povraždil všechno v okolí. Super vojáka vycvičeného pro boj s Mašinérií se ale nezbavíte nijak snadno, obzvlášť, pokud vlastní status hrdiny. A když v davu sousedů natěšených na popravu zahlédne náznak mechanického nádoru, vzpomene si na své povinnosti. Svaly se trhají, krev teče… A čističi mají spoustu práce. Vítejte v pekle.

Co se dnes málo ví, lidé ve válce tehdy nezvítězili. Mašinérie se prostě vypnula a padesát let slastně spinkala. Analyzovala svého lidského nepřítele. Nyní se probouzí a rozhodla se definitivně převzít vládu nad planetou. A co dělali lidé? Část zdrhla do vesmíru, odkud se neplánuje vrátit a ostatní na matičce Zemi spokojeně zakrňovali a dusili se vlastní špínou. Dokonce i R211920 si myslel, že by měl mezi svými sousedy nakonec zdechnout a proléval obvody alkoholem, aby mohl vůbec spát. Ale stačila malá bitka, pohřbení zaživa a troška vraždění, aby se mu staré návyky vrátily.

Dej mi svoje boty, hadry a motorku

Vilém Koubek: Organická oprátka obalka Když tuhle hlášku pronese kyborg a vraždící monstrum, jedno oko nezůstane suché. Předváleční inženýři zaplácli dvě mouchy jednou ranou, když si z vojáků udělali rovnou záložní disky a nabouchali je filmy, muzikou i historií Země. Škoda jen, že ty hlášky a filmové vtípky po válce už nikdo neocení.

Vojáků už moc nepřežilo, knihy jsou nedostatkové zboží a Rustova pouť tak připomíná v zásadě Osamělého jezdce, jen s tím rozdílem, že si užije daleko víc srandy při vyhlazování měst a vesniček. Většinou je v tom tedy úplně nevinně, protože za všechno můžou opravdu stroje (no fakt!) a bývalý funebrák se vlastně jen snaží zjistit, jestli je jeho vražedné nadání znovu zapotřebí.

Po cestě potkává zrzavou lupičku Riicin (holka se jmenuje jako ten jed, ale jelikož to až do setkání s Rustem netušila, je na tuto skutečnost zpočátku silně alergická). Jejich seznámení je romantické jako blázen. Ona ho střelí přímo do srdce a on jí dokonce uřízne nohu, aby mu nezdrhla.

Společně cestují, pokoušejí se zabít, povraždí pár lidí (Stockholmský syndrom je fakt bezva věc) a dojdou až za Rustovým bráchou Nailem a jeho kámošem Doktorem (křestní jméno Ježíš). Nail je stejně vychlastaný funebrák jako Rust a mezi řečí proflákne, že je brácha mešuge. Doktorské jezulátko je zas prasák a hnusák par excellence. A všichni spolu se pokusí zastavit probuzenou Mašinérii, jež se rozhodla vstříknout do svých obvodů trochu osobnosti a obalit své kabely umělým masem.

Jako každý zlomený učitel je to v první řadě vraždící monstrum. Nihil ožraný misantropií

Jak je vidno, největším plusem knížky jsou sympatičtí hrdinové, které prostě musíte milovat.
Rust býval učitelem, pak vojákem a vraždící mašinou. Což je dobře, protože všechny tyto aspekty své minulosti potřebuje, pokud má přežít (a zabít u toho co nejvíc strojů). Často si povídá se svým Watsonem, a když tohle jméno uslyšíte, doporučuji zdrhat. Utíkejte rychle a daleko.

Riicin má za sebou silně pohnutou minulost v řetězech zvrhlého magora, a tak proti kariéře vylepšené vojandy v podstatě nic nemá. A Rusta svým způsobem žere, protože je příjemné, jak ten chlap nic nekomplikuje. Jak ráda říká, nevěř nikomu, s kým nevyvraždíš aspoň jedno město.

Nail s Doktorem se přidají až později, ale jejich hlody, a především úplně jiný náhled na hrozbu Mašinérie, pomáhají postrkovat celý příběh kupředu. Pamatovat si jakékoliv další vedlejší postavy je veskrze zbytečné. Mlýnek na maso jede pořád a lidi jsou stejně pouze kanónenfutr.

Život zrozený ze smrti. Smrt zrozená z života

Organická oprátka strašně klame tělem. Tváří se jako brutální vyvražďovačka, ale pak vám šedou kůrou mozkovou najednou probleskne poznání, že ono to má i myšlenku. Vcelku šokující zjištění, ale u Koubka nic neobvyklého. A způsob, jakým se Riicin vypořádá s tou roztomilou příšerkou na obálce je prostě boží. Doporučuju přečíst absolutně všem fanouškům splatteru.

A kdo by chtěl namítat, že Čepel entropie od téhož autora byla moc brutální, že se tam používala leckdy slova, u kterých mnozí sahali po výkladovém slovníku, toho můžu uklidnit. Tady se nevraždí jen lidé (a třeba v případě církve Kyanidového Ježíše jich nikomu líto vážně nebude), takže to působí daleko líp a jazykově je knížka také daleko přístupnější běžnému čtenáři. Přesto si udržuje vysokou úroveň a žádného grammar nazi rozhodně neurazí.

Viléma Koubka prostě milujeme. Jeho knihy jsou vtipné, hrdinové osobití, popkulturní hlášky a odkazy lítají na všechny strany, a nikdy se s ním nenudíte, protože těžko předvídat s čím přijde dál. Netušila jsem, že knížka o lásce dvou narušených stále-ještě-lidí může obsahovat tolik čvachtavé destrukce. Ten happyend na konci jim proto s láskou dopřeju, i když by v případném pokračování určitě zařval i zbytek lidstva tam někde venku. Nemusíte být chlívák, magor, sociopat a šmejd, abyste si knihu užili… Ale strašně moc to pomáhá.

Vilém Koubek: Organická oprátka

Vydal: Nakladatelství Host, 2019

Počet stran: 317 stran

Cena: 329 Kč


Číst jsem se naučila v knihkupectví a tam mě nejspíš jednou i najdou pohřbenou pod knížkama a mangou. Věčný optimismus mi hatí pouze skutečnost, že do konce života pravděpodobně nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla.