Do mrtvých se nekope – do mrtvých se seká. Tuto filozofii razí ve své novince s názvem Hitokiri Oskar Fuchs. A věřte, že tihle mrtví, nebo spíše nemrtví, jsou pořádný oříšek, a jezinky i vodníci se budou mít co ohánět, aby je podruhé poslali zpátky pod kytičky, kam patří.
Pokud nás po předchozích řádcích pošlete pro pravidelnou dávku medikamentů, děláte strašnou chybu – my totiž netrpíme přeludy a fantasmagorickými vizemi. To za nás obstaral Oskar Fuchs, který se ve své druhotině s názvem Hitokiri vydal do světa plného mocichtivých zombií. Na samém počátku příběhu dojde totiž k otevření hrobu stylem, za něž by se nemusel stydět ani Indiana Jones. Bohužel, namísto křišťálové lebky se tentokrát objeví znovuoživlý Matúš Čák, známá to postava slovenských dějin, a zábava může začít.
„Vrať se do hrobu odkud sem tě vykopal!“, vyzývá lišák s katanou nemrtvého slovenského revolucionáře
Slovensko pod vládou mrtvokracie
Nebohému Indi.. ehm, Michaelu Lindnerovi, samozvanému archeologovi, nezbyde než utíkat, jako by mu za patami hořelo peklo. A ono k tomu není zas tak daleko, protože Čák je řádně naštvaný. Nakonec však pronásledování vzdá a zmizí tam, kam přestárlí spoluobčané odchází s vidinou klidného zbytku života – do politiky. Netrvá dlouho a Slovensko se ocitá pod vládou nemrtváka s několika dalšími věrnými neživými kumpány. Na Lindnera a jeho tým tak padne nelehký úkol: svrhnout u našich bratří mrtvokracii a uvést věci zpět do pořádku.
Od prvních scén vás Fuchs nenechá na pochybách, že Hitokiri se ponese v podobném duchu jako jeho předchůdce, Frost. Už počáteční honička nabízející konfrontaci silného vozu s černým kozlem v roli záhrobního oře jasně ukazuje, že akce i humoru se vám opět dostane měrou vrchovatou. Jenže s tou podobností s Frostem jste v mnoha ohledech nemohli být pravdě vzdálenější.
Lindner: liškodlak s katanou
Předně se (překvapivě) změnil hlavní hrdina. Lindner je zajímavá a svérázná postava – je to totiž liškodlak (tento termín používám čistě pro zjednodušení, ve skutečnosti je to o trochu složitější). Ve formě lišky uniká z mnoha svízelných situací, ve formě člověka bojuje jako ďábel. Jako lišák má navíc podporu všemožných liščích božstev, která umí zatahat za příslušné nitky a vyřešit nejeden palčivý problém. Mimochodem, i problematika oblečení a odkládání předmětů v rámci přeměny je vyřešeno skutečně lišácky!
A protože nejlepší přítel lišky je katana, hraje vedlejší roli starobylá samurajská čepel. Do nemrtvých je zkrátka efektivnější sekat než střílet, a když k tomu přidáte prvotřídní smrtonosnou zbraň, máte napůl vyhráno. Tenhle ostře nabroušený mazlík dal dokonce jméno celé knize – Hitokiri.
Uspokojivý reparát
Změn je však mnohem více. Předně – Fuchsova novinka je dále psaná z pohledu první osoby a především plná hovorové češtiny. Dobře, abychom nepřidávali plusové body zcela zdarma, je třeba říct, že první verze textu byla „Frost v bleděmodrém“ – jenže nakladatel měl rozum a uznal, že opakováním ztrácí tento styl své kouzlo; proto byl během intenzivního několikanásobného přepisování text přetransformován do času minulého a hovorová čeština zkrocena. Kupodivu, člověk má pocit, že díky stylizaci příběhu by text trošku té „divočiny“ snesl, ale obecně kniha vyznívá v této formě mnohem lépe a působí přístupněji pro širší spektrum čtenářů.
Příběh, humor a postavy zralejší
Fuchs se evidentně poučil ze svých chyb, které nasekal ve své prvotině. Hitokiri má konečně příběh – byť nepříliš komplikovaný, ale soudržný a bez myšlenkových skoků. Pro tento typ literatury víc není třeba. Pravda, konec je trošku přetažený; od momentu, kdy se zdá být hotovo, je ještě pár stran, ale naštěstí nejsou navíc a zprostředkovávají příjemný dojezd celého příběhu. Z celého textu je navíc jasně znatelné, že počáteční nadšení vystřídalo plánování a koncepce , což je jasný krok vpřed.
Ubylo také humoru. Ne, že by se úplně ztratil, jen je umírněnější a adresnější. Fuchs už se bezhlavě netrefuje do všeho a do všech, nýbrž volí spíš „hláškování“ a situační humor vkusnějšího ražení. Při pozorném čtení narazíte i na mnoho easter-eggů – zejména odhalování možné identity některých obsažených postav především z Lindnerova týmu může být vcelku zábavné, a rozhodně vám nikdo nedokáže vymluvit, že podobnost s existujícími jedinci je čistě náhodná. Na obhajobu autora – od většiny reálných předloh měl souhlas s využitím ve svém textu, takže vlna žalob se zřejmě nechystá.
A když už jsme u těch postav, vracíme se obloukem k Frostovi; tentokrát ovšem v roli vedlejší postavy. V Hitokiri totiž dostal po boku Lindnera šanci urvat si dalších pár chvil na výsluní, podobně jako členové Lindnerova týmu. A setkáte se i s několika dalšími starými známými. Postavy jsou tentokrát propracovanější a mnohem uvěřitelnější; to vše samozřejmě v rámci žánrové škatulky, kde se na realismus příliš nehraje. Suitu postav skvěle dotváří pohádkové bytosti – jezinky, ježibaby, vodníci nebo třeba hejkalové, se kterými má hlavní hrdina v průběhu knihy mnohokrát také co dočinění. Marná sláva, v ryzí akčňárně podobné figury moc často nepotkáte, a je zřejmé, že autor si jejich zasazení do děje dost užíval.
Na pozadí splatterpunku
Splatterpunk s historickým přesahem
Možná jste si všimli, že jsem se celou dobu varoval využití žánrové nálepky splatterpunk. Nerad bych totiž házel Hitokiri do této škatulky bez trochy omáčky okolo – a právě teď nadešel čas vám ji naservírovat. Ano, po většinu knihy se rube, střílí a umírněně sexuje, z čehož vyplývá, že to zkrátka splatterpunk je.
Jenže splatterpunk bývá ve své podstatě většinou jednoduchý a myšlenkově nezatížený. Fuchs ovšem dokázal dát svému dílu zajímavý přesah, protože i jednoduchý příběh obsahuje opravdu MNOHO viditelné práce na pozadí. Zálibu v historii projevil autor už ve své prvotině, a ani tentokrát nestaví na vodě. Věci ohledně hlavního arcipadoucha Čáka a dalších s ním spolčených požíračů mozků jsou historicky věrné a láska k minulosti je z děje cítit téměř hmatatelně.
Druhou vypiplanou záležitostí je autorova multijazyčnost. Vzhledem k tomu, že se velká část děje odehrává na Slovensku, musí postavy zákonitě mluvit místní řečí, což je slovenština, a také maďarština. Pro snadnější pochopení občas přidá Fuchs vysvětlivku v podobě překladu (často pouze formou myšlenkového pochodu některé z postav), aby bylo jasno o co v textu jde. Vzhledem k tomu, jaké množství „cizojazyčných“ replik kniha obsahuje, je třeba smeknout pomyslný klobouček, protože tohle všechno přeložit musela být ukrutná piplačka.
Za zmínku stojí i samotný závěr knihy, který je… netypický. Nechám na posouzení každého čtenáře, jak se s ním vyrovná, protože kontrast se zbytkem knihy je propastný, ale Fuchs ukazuje, že i akčnímu žánru lze vtisknout osobitou tvář; a také že se nebojí experimentů.
Hitokiri je kniha, která svého bratříčka Frosta válcuje snad na všech frontách. Fuchs zlepšil stavbu příběhu a práci s postavami; ostatní věci jako úbytek humoru za každou cenu, samoúčelného sexu nebo absence hovorové češtiny nemusí být nutně všemi čtenáři vnímány jako zlepšení, ale jde o výrazné odlišnosti. Hlavní je, že autor ukazuje, že se vyvíjí a má chuť dělat věci jinak, byť stále po svém. A v malém českém splatterpunkovém rybníčku roste další dravec, který si rychle získává respekt…
Oskar Fuchs: Hitokiri
Vydala: Epocha, 2018
Obálka: Žaneta Kortusová
Počet stran: 448
Cena: 328 korun
Čtěte dál
Mohlo by vás zajímat
Knihy Leichenberg: Nábory a převýchova válečných mágů v postapo Čechách pod taktovkou rychlé akce a germánské doktríny
Knihy Hitokiri: vykradači hrobů, slovenští zombíci, japonští démoni a lovci pokladů v akční ironické řežbě s legendární zbraní
Knihy Čepel entropie: Inkvizice si objedná atentát na papeže, démoni povstanou a apokalypsa přichází s novou hvězdou české akční fantastiky
Knihy Poslední tango v Havaně od Kotlety? Společensky přijatelné porno, Jaromír Soukup a to nejlepší z devadesátek
