Do mrtvých se nekope – do mrtvých se seká. Tuto filozofii razí ve své novince s názvem Hitokiri Oskar Fuchs. A věřte, že tihle mrtví, nebo spíše nemrtví, jsou pořádný oříšek, a jezinky i vodníci se budou mít co ohánět, aby je podruhé poslali zpátky pod kytičky, kam patří.
Pokud nás po předchozích řádcích pošlete pro pravidelnou dávku medikamentů, děláte strašnou chybu – my totiž netrpíme přeludy a fantasmagorickými vizemi. To za nás obstaral Oskar Fuchs, který se ve své druhotině s názvem Hitokiri vydal do světa plného mocichtivých zombií. Na samém počátku příběhu dojde totiž k otevření hrobu stylem, za něž by se nemusel stydět ani Indiana Jones. Bohužel, namísto křišťálové lebky se tentokrát objeví znovuoživlý Matúš Čák, známá to postava slovenských dějin, a zábava může začít.
„Vrať se do hrobu odkud sem tě vykopal!“, vyzývá lišák s katanou nemrtvého slovenského revolucionáře
Nebohému Indi.. ehm, Michaelu Lindnerovi, samozvanému archeologovi, nezbyde než utíkat, jako by mu za patami hořelo peklo. A ono k tomu není zas tak daleko, protože Čák je řádně naštvaný. Nakonec však pronásledování vzdá a zmizí tam, kam přestárlí spoluobčané odchází s vidinou klidného zbytku života – do politiky. Netrvá dlouho a Slovensko se ocitá pod vládou nemrtváka s několika dalšími věrnými neživými kumpány. Na Lindnera a jeho tým tak padne nelehký úkol: svrhnout u našich bratří mrtvokracii a uvést věci zpět do pořádku.
Od prvních scén vás Fuchs nenechá na pochybách, že Hitokiri se ponese v podobném duchu jako jeho předchůdce, Frost. Už počáteční honička nabízející konfrontaci silného vozu s černým kozlem v roli záhrobního oře jasně ukazuje, že akce i humoru se vám opět dostane měrou vrchovatou. Jenže s tou podobností s Frostem jste v mnoha ohledech nemohli být pravdě vzdálenější.
Předně se (překvapivě) změnil hlavní hrdina. Lindner je zajímavá a svérázná postava – je to totiž liškodlak (tento termín používám čistě pro zjednodušení, ve skutečnosti je to o trochu složitější). Ve formě lišky uniká z mnoha svízelných situací, ve formě člověka bojuje jako ďábel. Jako lišák má navíc podporu všemožných liščích božstev, která umí zatahat za příslušné nitky a vyřešit nejeden palčivý problém. Mimochodem, i problematika oblečení a odkládání předmětů v rámci přeměny je vyřešeno skutečně lišácky!
A protože nejlepší přítel lišky je katana, hraje vedlejší roli starobylá samurajská čepel. Do nemrtvých je zkrátka efektivnější sekat než střílet, a když k tomu přidáte prvotřídní smrtonosnou zbraň, máte napůl vyhráno. Tenhle ostře nabroušený mazlík dal dokonce jméno celé knize – Hitokiri.
Uspokojivý reparát
Změn je však mnohem více. Předně – Fuchsova novinka je dále psaná z pohledu první osoby a především plná hovorové češtiny. Dobře, abychom nepřidávali plusové body zcela zdarma, je třeba říct, že první verze textu byla „Frost v bleděmodrém“ – jenže nakladatel měl rozum a uznal, že opakováním ztrácí tento styl své kouzlo; proto byl během intenzivního několikanásobného přepisování text přetransformován do času minulého a hovorová čeština zkrocena. Kupodivu, člověk má pocit, že díky stylizaci příběhu by text trošku té „divočiny“ snesl, ale obecně kniha vyznívá v této formě mnohem lépe a působí přístupněji pro širší spektrum čtenářů.
Fuchs se evidentně poučil ze svých chyb, které nasekal ve své prvotině. Hitokiri má konečně příběh – byť nepříliš komplikovaný, ale soudržný a bez myšlenkových skoků. Pro tento typ literatury víc není třeba. Pravda, konec je trošku přetažený; od momentu, kdy se zdá být hotovo, je ještě pár stran, ale naštěstí nejsou navíc a zprostředkovávají příjemný dojezd celého příběhu. Z celého textu je navíc jasně znatelné, že počáteční nadšení vystřídalo plánování a koncepce , což je jasný krok vpřed.
Ubylo také humoru. Ne, že by se úplně ztratil, jen je umírněnější a adresnější. Fuchs už se bezhlavě netrefuje do všeho a do všech, nýbrž volí spíš „hláškování“ a situační humor vkusnějšího ražení. Při pozorném čtení narazíte i na mnoho easter-eggů – zejména odhalování možné identity některých obsažených postav především z Lindnerova týmu může být vcelku zábavné, a rozhodně vám nikdo nedokáže vymluvit, že podobnost s existujícími jedinci je čistě náhodná. Na obhajobu autora – od většiny reálných předloh měl souhlas s využitím ve svém textu, takže vlna žalob se zřejmě nechystá.
A když už jsme u těch postav, vracíme se obloukem k Frostovi; tentokrát ovšem v roli vedlejší postavy. V Hitokiri totiž dostal po boku Lindnera šanci urvat si dalších pár chvil na výsluní, podobně jako členové Lindnerova týmu. A setkáte se i s několika dalšími starými známými. Postavy jsou tentokrát propracovanější a mnohem uvěřitelnější; to vše samozřejmě v rámci žánrové škatulky, kde se na realismus příliš nehraje. Suitu postav skvěle dotváří pohádkové bytosti – jezinky, ježibaby, vodníci nebo třeba hejkalové, se kterými má hlavní hrdina v průběhu knihy mnohokrát také co dočinění. Marná sláva, v ryzí akčňárně podobné figury moc často nepotkáte, a je zřejmé, že autor si jejich zasazení do děje dost užíval.
Na pozadí splatterpunku
Možná jste si všimli, že jsem se celou dobu varoval využití žánrové nálepky splatterpunk. Nerad bych totiž házel Hitokiri do této škatulky bez trochy omáčky okolo – a právě teď nadešel čas vám ji naservírovat. Ano, po většinu knihy se rube, střílí a umírněně sexuje, z čehož vyplývá, že to zkrátka splatterpunk je.
Jenže splatterpunk bývá ve své podstatě většinou jednoduchý a myšlenkově nezatížený. Fuchs ovšem dokázal dát svému dílu zajímavý přesah, protože i jednoduchý příběh obsahuje opravdu MNOHO viditelné práce na pozadí. Zálibu v historii projevil autor už ve své prvotině, a ani tentokrát nestaví na vodě. Věci ohledně hlavního arcipadoucha Čáka a dalších s ním spolčených požíračů mozků jsou historicky věrné a láska k minulosti je z děje cítit téměř hmatatelně.
Druhou vypiplanou záležitostí je autorova multijazyčnost. Vzhledem k tomu, že se velká část děje odehrává na Slovensku, musí postavy zákonitě mluvit místní řečí, což je slovenština, a také maďarština. Pro snadnější pochopení občas přidá Fuchs vysvětlivku v podobě překladu (často pouze formou myšlenkového pochodu některé z postav), aby bylo jasno o co v textu jde. Vzhledem k tomu, jaké množství „cizojazyčných“ replik kniha obsahuje, je třeba smeknout pomyslný klobouček, protože tohle všechno přeložit musela být ukrutná piplačka.
Za zmínku stojí i samotný závěr knihy, který je… netypický. Nechám na posouzení každého čtenáře, jak se s ním vyrovná, protože kontrast se zbytkem knihy je propastný, ale Fuchs ukazuje, že i akčnímu žánru lze vtisknout osobitou tvář; a také že se nebojí experimentů.
Hitokiri je kniha, která svého bratříčka Frosta válcuje snad na všech frontách. Fuchs zlepšil stavbu příběhu a práci s postavami; ostatní věci jako úbytek humoru za každou cenu, samoúčelného sexu nebo absence hovorové češtiny nemusí být nutně všemi čtenáři vnímány jako zlepšení, ale jde o výrazné odlišnosti. Hlavní je, že autor ukazuje, že se vyvíjí a má chuť dělat věci jinak, byť stále po svém. A v malém českém splatterpunkovém rybníčku roste další dravec, který si rychle získává respekt…
Oskar Fuchs: Hitokiri
Vydala: Epocha, 2018
Obálka: Žaneta Kortusová
Počet stran: 448
Cena: 328 korun
