Že návštěva v Království mrtvých nebude procházka růžovou zahradou si jistě dokážete představit. Kdo by vůbec o něco takového stál? Užijte si boj o život a další dobrodružství v druhém díle knižní série Pouť mrtvého od Pavla Korněva.
Podruhé do hry
Děj knihy těsně navazuje na první díl Mrtvý lotr. John, jehož jedinou nadějí na další život v reálném světě je Svitek vzkříšení, se dál snaží najít si cestu do herního Království mrtvých, kde je svitek uložen.
Z mizerné oživlé mrtvoly se zatím vyvinul v „mladšího kostěje“, což jeho stavu více než dobře odpovídá.
Jeho život se stejně jako Kostěje z mýtů ukrývá v předmětu, o který nesmí přijít (pokud náhodou nevíte, kdo je kostěj, přečtěte si pohádku Kostěj nesmrtelný – ta potvora v Zaklínači se tím nemyslí).
Autor navíc projevuje slušnou invenci ve vymýšlení nových Johnových speciálních schopností i kouzel, stejně jako možností jejich využití v praxi.
Všechno působí tak nějak povědomě pro každého, kdo kdy hrál nějakou RPG či online hru, aniž by to ovšem cokoliv přímo kopírovalo. První velké plus knihy: Je znát, že tohle se promýšlelo důkladně a nejspíš dlouho.
Tentokrát týmově
Zatímco první díl byl v podstatě sólovkou Johna, ve dvojce už vystupuje do popředí další typický aspekt každé onlineovky, totiž soupeření a pikle hráčských klanů.
Kromě Johna se do Království mrtvých snaží dostat i spousta dalších hráčů – v sázce je nemalá sláva pro toho, kdo první pokoří Pána rozkladu, ale pochopitelně i spousta kořisti a pokladů k vyrabování.
Mezi ty se počítá i svitek, který John tak nutně potřebuje, takže dělá vše možné pro to, aby byl právě on ten první, kdo se k němu dostane. To ovšem znamená chtě nechtě se zapojit do spletité houštiny intrikaření i občasných podrazů, protože skrupule si nikdo nebere.
Také tohle má Korněv vystižené dobře a přitom jednoduše, takže i ten, kdo nikdy žádnou takovou hru nehrál, se v tom neztratí.
S parťáky a bez padoucha
Kromě ostatních hráčů, kteří se prostě jen nechtějí dělit, se Johnovi do cesty plete starý známý nepřítel nekromant Garth. Opět jde o nejvíce papírovou vedlejší postavu v knize.
Snaží se Johna o život připravit tak vytrvale, až začínám uvažovat o tom, jestli se mu to vůbec vyplatí. Vzhledem k tomu, že jeho hlavním motivem nejsou emoce, ale zisk, musel už na dopadení Johna vyplýtvat značnou část předpokládaného výdělku. Kde ty peníze zatím bere, když je tak nutně potřebuje vydělat, zůstává záhadou.
Právě absence výrazného silného záporáka je asi největším nedostatkem knihy. Autor děj staví spíš na závodu s časem a konfliktu „hrdina proti světu“, jenže to je málo.
John sice neustále zdůrazňuje, jak rychle potřebuje Svitek získat, ale reálně se zdá, že vlastně nikam ani moc nespěchá a všechny složité plány nakonec stejně spláchne do kanálu improvizace nebo nějaký podraz. Korněv dokáže čtenáře zaujmout, ale už ne přinutit, aby se o hrdinu skutečně bál.
Ostatní vedlejší postavy sice stále neoplývají nijak hlubokou psychologií, ale přece jen začínají být zajímavější.
Bojová kněžka Isabella z minulého dílu teď doprovází Johna prakticky celou dobu a snaží se převzít vedení, což jí John dovolí jen, pokud se mu to zrovna hodí. Jejich slovní pošťuchování a jiskření je úsměvné a dodává knize více šťávy.
Chlapec Neo stále roste a navzdory tomu, že je většinu knihy jen přehlížený outsider, je to právě on, kdo se nakonec ukáže být v příběhu skrytým trumfem.
Paleta vedlejších postav se v tomto díle rozšiřuje, ale více prostoru dostává snad jen svérázná partička upířích žoldáků a zabijáků. Je to povedené trio, loajální jen sobě. Vůči ostatním jsou silně pragmatičtí, a právě proto není úplně předvídatelné, co udělají příště.
Někdy jsou pro ně důležité peníze, někdy určitý artefakt, někdy pomsta, ale nejlépe všechno dohromady. Slovo „morálka“ se ovšem v jejich slovníku nevyskytuje ani v poznámce pod čarou.
Odhlédneme-li od problému s Garthem, pokud je Království mrtvých v něčem lepší než první díl, jsou to právě postavy. Nepředstavujte si kdovíjakou hloubku, jen se z těch plochých náčrtků začínají místy klubat osobnosti, a je napínavé sledovat, co udělají příště.
Cesty, po kterých jsme se nevydali
Co autor investoval do postav, naopak ubral na prostředí. Největší část se odehrává nejen v jednom městě, ale prakticky v jednom hostinci, který si John vybral jako hlavní stan a odkud vyráží za dobrodružstvím.
Stejné prostředí snižuje čtivost, a ještě to vede k drhnoucí logice: Ukazovat se na jednom místě, když vám jde někdo po krku, je prostě hloupá strategie. Občas to vypadá, že kdokoliv chce Johna najít, stačilo by mu zajít do putyky a zeptat se, navíc to opět nahlodává koncept neustálého závodu s časem.
Na druhou stranu od tohoto druhu odpočinkové literatury se nějaká složitost ani nečeká. Navzdory statické lokaci dokáže autor stále držet slušné tempo, děj se hrne kupředu a odtrhne vás od všedních starostí. Tím bohatě splní, co se od něj očekává.
Tentokrát se veškeré dění odehrává ve virtuální hře, o realitě padne jen občas zmínka. To ničemu nevadí, vlastně spíš naopak. V LitRPG knihách bohužel realita často působí jen jako vata, což Korněv vyřešil tím, že se jí úplně vyhnul.
O něco horší je, že i některé herní příhody jako Johnovo setkání s avatarem Bílé čarodějky, která má patrně za úkol trestat ve hře „cheatery“, jsou odmávnuty, i když měly značný potenciál.
Byla její postava hráč, nějaký herní moderátor, anebo jen program? Autor jako by občas nahodile zkoušel různé cesty, kam s dějem jít, ale nakonec je prostě bez vysvětlení opouští.
Zhodnocení
Často se stává že prostřední díl trilogií bývá nejslabší, ale tady se nemusíte bát. Problém s hlavním záporákem se sice nevyřešil, spíše naopak prohloubil, ale větší zapojení dalších hráčů dodává pestrost a rychlý spád příběhu se udržel.
Navíc autor ani teď nevyplýtval veškerou dějotvornou munici a pár překvapení si schoval i do trojky, ty ale nebudu spoilerovat. Takže vzhůru do Království mrtvých!
Pavel Korněv: Království mrtvých
Vydal: Nakladatelství Fantom Print, 2020
Překlad: Kateřina Niklová
Obálka: Vladimir Manyukhin
Počet stran: 288 / měkká vazba
Cena: 269 Kč
