Sigmar byl prvním císařem Říše. Otcem zakladatelem, bohem, který na svůj odkaz neustále dohlíží. Kdysi to byl ale prostý mladík, jehož sny vzaly v krutém světě Warhammeru za své a on se musel vydat cestou, kterou si nikdy nepřál. A nyní musí čelit tomu nejmocnějšímu ze všech nepřátel – samotnému Nagašovi, nejmocnějšímu nekromantovi všech dob.

Série, knihy a chaos

Trilogie o Sigmarovi spadá do věku legend, podřady klasického fantasy Warhammeru, která mapuje osudy těch největších hrdinů (a padouchů) historie tohoto světa. Což je bohulibý počin.

U nás zatím žádné další projekty pod touto hlavičkou nevyšly, a to je škoda. Nejen proto, že je to skvělá rubací fantasy, u které vypnete mozek a nic moc neřešíte. Škoda je to i proto, že závěrečný díl Sigmarovy trilogie potřebuje minimálně rámcovou znalost událostí a postav, které nám měly zprostředkovat jiné tituly. K tomu se ale dostaneme.

Nejprve však jeden jiný malý povzdech, se kterým ale nic nenaděláme: Trilogie o Sigmarovi u nás začala vycházet ještě před tím, než se v zahraničí zbláznili a stopli vydávání cizojazyčných mutací warhammeráckých knih. Vzhledem k tomu, že zrovna dvojka téhle trilogie (Říše) vyhrála i cenu Davida Gemmella, byla to dost velká škoda, protože se zrovna u nás mohl Warhammer dostat i mimo okruh fanoušků a stát se jakýsi fantasy mainstreamem.

Teď, o pár let později onu mezeru poznáte podle dvou věcí. Za prvé se budete hůř orientovat ve jménech a vztazích (takže si fakt aspoň prolistujte první dva díly, moc a moc vám to pomůže).No, a za druhé… z knihy Kladivonoš, jak se jmenoval první díl trilogie, se zatím stal Heldenhammer– a takhle se teď o Sigmarovi mluví i v trojce. Prostě daň za to, že i česká mutace knih je minimálně částečně řízena ze zahraničí.

Masakrózní povídky

Ale teď už k samotné knize. Graham McNeill není William King ani dan Abnett, ale drží se jim v těsném závěsu. Jeho specialitou jsou příběhy, které spíš než román připomínají soubor povídek, z nichž každá je zakončena jedním malým ichorózním masakrem, aby nakonec vše vyvrcholilo jedním velkým, ichorovo-krvavo-sliznatým masakrem. To je mimochodem taky ten důvod, proč se bez připomenutí nebudete orientovat v těch jménech.

McNeill rozprostře své vypravěčství nad celou Říší a prostě jede. V tomto případě se to tedy rube na mořských březích, kde bude jednoho dne stát Marienburg a kde se vůdcové dvou znepřátelených kmenů budou muset „spojit“ proti nemrtvé korzárské flotile i rozklad dštícímu drakovi. Nebo jsme uprostřed nekonečných hvozdů, kde nemrtvé hordy obklopují Middelheim i asenbonskou osadu Tři kopce, kde se do boje zapojují rytíři vlčího boha Ulrika i ženy-válečnice na svých bojových vozech.

Do toho ještě pár dalších dějových linií (třeba kolem vozu plného mrtvých trpaslíků a jejich válečného vynálezu, který zkouší lidští kováři opravit a napodobit… nebo o kmeni kompletně vyhlazeném nekromantovými sluhy) a nad vším Sigmar, který řeší dilema (plus minus asi tak tři odstavce na sto stránek), kdo po něm převezme Říši a zda je dobrým vládcem a zda měl jeho život smysl.

Otázka, na kterou podá sám důraznou odpověď svým kladivem, když si to na férovku rozdá s Nagašem. Střetnou se tak dva principy – život, plný chyb a omylů, ale také krásy, se smrtí, nehybnou, neměnnou, ale vlastně bezpečnou… Pokud čtete Warhammer, je jasné, kdo vyhraje, ale milým bonusem této knihy je pár stránek rozhovoru s jejím autorem, kde přesně tohle spoilerové nebezpečí řeší – a vy máte tedy možnost si ověřit, jak dokázal své teorie naplnit v praxi.

Aby bylo jasno: pokud potřebujete něco, co budete číst třeba dvacet třicet minut ve vlaku/busu/koloně aut ze Žižkova, než zařadíte jedničku, tak je Král a Bůh to pravé ořechové. Otevřete kdekoliv a hned se to tam rube, krev a kusy těl létají vzduchem, pronášejí se patetická slova o hrdinství, obětování a osudu. Naskočíte opravdu kdekoliv a proud děje vás strhne. To je výhoda toho „povídkového“ přístupu, se kterým McNeill operuje.

Není to nejchytřejší, ale…

Nevýhodou je, že vlastně se nikdy moc nezačtete. Jak je vše podřízeno akčnímu ději, tak naprostá většina postav se liší jménem a pak nějakým bonusem: ten má kladivo od trpajzlíků, ten má elfí meč, tenhle taky, ale chce drandit sestru toho prvního a je na prachy, tamhleten má vlčí plášť a tenhle nemá ruku. Asi tak. Nějaké hlubší motivace a rozlišení fakt nehledejte, byli byste zbytečně zklamáni. První dva díly přitom fungovaly v tomhle ohledu o něco líp – ale to bylo proto, že postavy postupně naskakovaly do příběhu, tady je máme všechny vržené proti ultimátnímu zlu…

Reklama

… které teda není zrovna nejchytřejší. Ai když co do počtu obětí trumfne oba předchozí díly asi tak pětkrát, nakonec není ani finální konfrontace tak epická, jak byste čekali. Teda, pořád je epická, zabere asi čtvrtinu knihy, ale nejmocnější z lidských hrdinů a nejmocnější nekromant? No, čekalo se o něco víc.

Jedním z problémů, který souvisí s tou zaměnitelností postav, je i to, že Sigmarovi tentokrát chybí osobní rozměr nepřítele. Na začátku se sice vypraví po stopách vraha své milé, ale po pár stránkách se vrátí domů, protože „Říše ho potřebuje“ a vraha, se kterým ho pojí nejedno pouto, nechá pobíhat po světě (což se snad bude ještě někdy v budoucnu řešit, protože pokud ne, tak budu dost zklamaný, potenciál je tam velký!). Z klobouku vytažený Nagaš je proti tomu sice velkolepá, ale emočně prázdná hrozba.

Jinak ale McNeill obstál se ctí. Bitvy jsou přehledné, vždy pochopíte, co kdo dělá, a fakt mu nemůžeme vyčítat, že o Nagašovi nic moc nevíme (když na jeho knihy pořád ještě čekáme).

Jo a jako bonus si můžete srovnat pojetí nemrtvých tady a v posledním Gotrekovi. Je to docela sranda!

Graham McNeill: Král a Bůh – Legenda o Sigmarovi

Překlad: Josef Hořejší

Vydalo: Nakladatelství Polaris, Frenštát pod Radhoštěm 2018

Počet stran: 272

Cena: 305 Kč

[review]

Reklama

Nejprve četl Rumcajse a Vinnetoua, pak objevil Conana a Zaklínače a nebylo co řešit. v současnosti se prodává coby nakladatelský a časopisecký redaktor. V mainstreamu předstírá, že je intelektuál, ale narve Warhammer kamkoliv. I do Kafky. Ovládají ho kočky a je na to hrdý.