Africké postapo od nositelky cen Hugo a Nebula? Kdo se bojí smrti už podle názvu vypadá jako čtení, které není pro slabé povahy. Vězte však, že právě tento neveselý význam nese jméno hlavní hrdinky – Onyesonwu.

Černá a bílá a nic mezi tím

Dívka je ewu – míšenka narozená ze znásilnění. V tomto světě, který by mohl být Afrikou budoucnosti stejně jako jakýmkoli jiným smyšleným světem s reáliemi inspirovanými rodištěm autorčiných rodičů, vedle sebe existují pouze dva druhy lidí – Nuruové a Okekové. Běloši a černoši, chcete-li. Okekové jsou tu od toho, aby Nuruům sloužili, tak je to psáno ve Velké knize.

Mnozí Okekové měli to štěstí, že se dostali daleko od vlivu rasy lidí s kůží barvy slunce, a tak na povídačky o jejich násilné povaze vlastně ani moc nevěří. To však nebyl případ Najeeby, kterou spolu s celou ženskou družinou napadla skupina Nuruů – a tak byla počata Onyesonwu.

Když se žena dopotácela zpátky ke svému muži a když onen nešťastník zjistil, co se stalo, Najeebu zapudil a odsoudil ji tak k několikaletému putování pouští, což je pro ženu v očekávání, rodící a později s malým dítětem přeci to nejlepší prostředí. Všechno je lepší než manželova potupa, že se jeho manželka nechala znásilnit a dovolila si při tom neumřít. Najeeba to ale nevzdala a jedině díky tomu mohla Onyesonwu začít vyprávět svůj příběh. Už když začíná, víme, že neskončí dobře.

Děvčátko není černé ani bílé. Budí tak pozornost na každém kroku, nikam nepatří a vydobýt si trochu místa pod sluncem ji stojí mnohonásobně více úsilí a energie než její vrstevníky. Ve snaze zapadnout do kolektivu svolí k rituálu jedenáctého roku, který obnáší ženskou obřízku. Kousek těla jí vzali, získala však tři spojence – nebo spíš spojenkyně v podobě dívek, které tento rituál podstoupily spolu s ní. Kamarádky, které pojí společná bolest, vzpomínka, společné prokletí.

Ani tyto dívky však Onyesonwu nedokáží brát jednoznačně pozitivně, vždyť je přeci ewu, dítě znásilnění, které jasně musí tuto touhu po násilí zdědit a přenášet do vlastního života. V případě Onye však není jisté, zda je její vznětlivost pouze povahovým rysem nebo přesně tím, co pověrami  a Velkou knihou zaslepení Okekové vtloukají do hlav svým dětem.

Příliš mnoho dalších ewu v tomto světě nenajdeme (často umírají v dětském věku – hádejte proč). Proto je zjevení světlého chlapce pro Onyesonwu pořádným překvapením. Ještě větším je však zjistění, že právě on ví něco o její tajemné schopnosti a že právě on je jedním ze žáků místního šamana. Proč může on a já ne? napadá Onyesonwu, a tak začíná její další část cesty – za poznáním a za láskou.

Do pouště a možná ještě dál

Svou knihu Nnedi Okorafor rozdělila do tří celků – zrod Onyesonwu, její dětství a objevování vlastních schopností, dále studentská léta a nakonec dlouhou výpravu do pouště. Toto putování s jasným cílem zahrnuje druhou polovinu knihy a jako by se v tomto místě lámal nejen hřbet jinak kvalitně provedené brožované vazby, ale také celé vyprávění.

Zatímco první polovina oplývá vedle množství násilí také tajemnem, je napínavá a posouvá příběh Onye tak rychle dopředu, jak utíká její neveselé dětství, ve druhé polovině jsem se občas divila, jestli čtu stejnou knihu. Máme tady silnou ženskou hrdinku, která zná svou cenu a své schopnosti, je obdařena magií a ví, co musí udělat – tedy vydat se přes poušť a splnit jistý úkol, z nepochopitelného důvodu s sebou vedle svého životního partnera, ochránce a léčitele (v jedné osobě) bere také trojici kamarádek z obřadu jedenáctého roku a chlapce jedné z nich.

Po cestě zažívají mnohá dobrodružství, která jsou spíš drobnými epizodkami, jež uzavírají dějové linky načaté někdy v době dětství, případně dokreslují povahu a schopnosti Onyesonwu, které už ale dávno známe. Nabyla jsem proto dojmu, že jediným důvodem, proč autorka poslala na výpravu také trojici kamarádek, je to, aby se mezi sebou mohly hádat (většinou o onoho chlapce), způsobovat potíže (zejména kvůli alkoholu), nosit jeden stan navíc (super pro následné trucování) a případně za Onye položit život (v lepším případě). S politováním jsem tak nucena zkonstatovat, že zhruba sto stran ze druhé poloviny by se dalo zkrátit na dvacet s jedinou zajímavou příhodou celého putování.

Díky anotaci jsem se těšila na postapo říznuté magií. V tomto ohledu mé očekávání nebylo zcela naplněno. Magie je podaná opravdu zajímavě, avšak s tou postapokalyptickou částí to poněkud pokulhává. Lidé využívají některé druhy techniky včetně přístrojů pro kondenzaci vody z ovzduší, počítače však naházeli do jeskyní a o tom, co se (možná) stalo, nikdo nemluví. Jak jsem psala výše, mohla by to být Afrika vzdálené budoucnosti, stejně jako nově stvořený fantasy svět. A ta druhá varianta je v tomto případě více uvěřitelná.

Očekávání a realita krutosti

Pokud jste četli recenzi Heleny Jelínkové, pravděpodobně očekáváte přehlídku krutosti a násilí. To je však pravda jen částečně.

Autorka si nevymýšlela nic, co by se nedělo v současném světě (bohužel). Obřízka v jedenáctém roce je podána spíš jako magický rituál než jako ohyzdná znetvořující tradice a scéna Najeebina znásilnění neobsahuje žádné zvláštnosti oproti tomu, co bychom mohli najít v jiných dílech. Její síla je dána spíš tím, že ji sledujeme očima dítěte, které pátrá po svém původu. Pokud se rozhodnete dozvědět se víc o afrických tradicích a přechodových rituálech, začtěte se do časopisu National Geographic (1/2017), kde najdete na pár stránkách dokonce více krutosti než v této knize.

Po vynikající první polovině je tak největším utrpením to, co musí přežít čtenář, aby se dostal až k závěrečné scéně – vláčení se po poušti, hašteření právě dospělých děvčat, nadávky na adresu ewu. A potom je tu konec. Autorka se možná snažila o závěrečný optimizmus, ale všechny příběhy nemusejí skončit šťastně. Pokud by kniha Kdo se bojí smrti měla mít někdy v budoucnu pokračování (existuje zatím pouze prequel v angličtině), dává závěr smysl. Do té doby se můžeme opájet mnohoznačností sdělení posledních kapitol.

Daleko více než Kdo se bojí smrti se tak u této autorky těším na právě Hugem a Nebulou oceněnou knihu z roku 2015 – Binti. Ta se odehrává ve vesmíru a má již dvě pokračování.

Nnedi Okorafor: Kdo se bojí smrti

Vydal: Nakladatelství Host, 2018

Překlad: Adéla Bartlová

Počet stran: 391

Cena: 349,-


Reklama

Hledejte mě v knihovně. Starám se o přijíždějící zahraniční spisovatele a pomáhám se žánrovým conem. Píšu blog o knihách, bookstagram pro mě není sprosté slovo a audioknih poslouchám stejně jako přečtu knih. Univerzální témata k hovoru: Pokémoni, divné knihy, audioknihy, nesmrtelnost brouka.