Kdo by to byl řekl, že hláška „temný jako DC“ nabere zcela nových rozměrů. Joker Todda Phillipse nám přinesl snímek, který je tak temný, psychadelický, depresivní a tak nějak svírající, a celé nám to prostě jen tak nekompromisně a syrově naservíroval, že jsem se po opuštění kina cítil značně rozhozený.
Tento film jsem očekával opravdu pln očekávání, protože DC ve svém arzenálů uchovává příběhy a charaktery opravdu velkého kalibru, na kterých se dá stavět. Joker nám to tímhle snímkem hrdě dokazuje a plive do obličeje nabarveným marveláckým filmům (na kolik je mám rád).
Na Jokerovi je skvělé, že ačkoliv je to komiksový film, tak se tak jenom tváří a dostaneme geniální drama se skvěle vystavěným scénářem, které se nebojí citlivých témat a ukazuje nám jak je těžké (lehké) balancovat na hraně šílenství a realitou. Phillips nám svou vlastní cestou a svým vlastním stylem ukazuje příběh zrodu jednoho z nejikoničtějších komiksových padouchů všech dob.
Fakt že se jedná o film z komiksového světa nám občas Phillips připomene jemnou nuancí tu nemocnicí Gotham City, tu Arkhamem, tady zase Thomasem Waynem a pokaždé mi to jen prohloubilo šok z toho, že celou dobu sleduju film na motivy komiksu.
A to je to, co DC přesně chybělo a je to také to, čemu svědčí ona kýžená temnota, kterou nám stáj DCU pořád cpala. Warneři konečně trefili do černého a máme tu regulérního adepta na Oscara.
Zrod Jokera
Zrod největšího gothamského padoucha je zasazen do Gotham City osmdesátých let, kdy Thomas Wayne (ano, otec Batmana) kandiduje na pozici starosty a kdy se sociální rozdíly už změnily v obrovskou sociální propast a pořád dále se nepříjemně prohlubují a čekají jen na nějaký spouštěč, který uvrhne město do zkázy a chaosu. I popeláři stávkují, a tak město postupně zaplavují tuny odpadků a lidé se začínají bouřit.
Všude jen špína, odpadky, hnus a nenávist. Ta atmosféra z toho filmu přímo tryská. A přesně v takovém světě žije muž, který se jmenuje Arthur Fleck. Žije se svou matkou, o kterou se stará, a která ho vede k tomu, aby celý život rozdával radost a smích.
Jenže Arthur ať se snaží sebevíc, je spíš k smíchu, než že by někomu rozdával radost a co si budeme nalhávat, život se s ním prostě nemazlí. Tady bych se pozastavil nad tím, že Arthurův život je pěkná svině a hází mu pod nohy jeden klacek za druhým a pokaždé většího a většího kalibru.
Až ho jednou na ulici při práci zmlátí banda dětí a po chvíli zase banda namyšlených kravaťáků, věci už se dávají do pohybu čím dál tím rychleji a vy se necháváte strhnout spirálou šílenství v hlavě jednoho muže, který jenom potřeboval pomoc. Ale tu nedostal, protože když jste nikdo – nikoho nezajímáte.
Musím citovat jednu hlášku z filmu, která jen podtrhuje to jak film působí. „Nejhorší na tom být mentálně nemocný je to, že lidé čekají, že se budete chovat jako byste nebyli.“
Velmi zajímavý je i fakt, že Arthur trpí vzácným onemocním, které bylo vyvoláno úrazem hlavy a následným poškození mozku. V případech úzkosti nebo stresu Arthur podléhá nekontrolovatelné potřebě se smát a nosí u sebe i malé kartičky, které předává nechápajícím lidem.
Celý přerod zničeného pološíleného muže v totálně šíleného usmívajícího se vraždícího, tančícího magora je naprosto fenomenálně vykreslen a do posledního detailu propracován. Režisér vás donutí procházet vším tím bahnem společně s Arthurem a vy se jen marně snažíte ubránit tomu hlásku, který vám říká, že Arthurovi někde v koutku duše fandíte, abyste se pak jen mohli zhrozit nad tím, jak jste mohli fandit takovému šílenému sociopatovi, jakým se Arthur přerodem na Jokera nepopiratelně stane.
Oscar pro Phoenixe
Celý snímek je naprosto grandiózním hereckým představením herce Joaquina Phoenixe. Ten je naprosto specifickým typem herce, který dokáže zahrát charakter šílence nebo člověka, který je prostě mimo tak, že zůstanete sedět s otevřenou pusou. Vzpomeňme si například na jeho roli ve Znamení nebo z Gladiátora. Pro zajímavost stejně jako v Gladiátorovi znovu udusí někoho polštářem na lůžku a obě smrti měly potom závažný vliv na další dění na plátně.
Phoenix kvůli roli Jokera ohromně zhubnul, a protože velkou část filmu sledujete Arthura do půli těla vysvlečeného, tak při každém záběru na Arthurovo tělo vidíte vystupující kosti a z určitých úhlů někdy vypadá jako Glum z Pána prstenů . Jenže nejenom, že kvůli filmu prošel obrovskou tělesnou proměnou, on roli Jokera zahrál jako naprostý démon.
Jeho pološílený, nepatřičný, místy až děsivý smích vás bude provázet celým filmem a nejednou jsem se musel nervózně ošívat, jak se mi ten zvuk zarýval do šedé kůry mozkové.
Ale nebylo to jenom o tom, jak zahrál chování a smích. Phoenix dokázal naprosto dokonale zahrát držení postavy, nepřítomné pohledy, velmi specifický běh nebo i tanec, kterého je ve filmu více, než byste čekali. Některé Arthurovy taneční kreace pobavily, z některých běhal mráz po zádech.
Jestli jsem nedávno chválil herecký výkon Leonarda DiCapria v Tenkrát v Hollywoodu, tak si to vynásobte stokrát a rozložte na celý film. Joker je opravdu od první minuty naprosto geniálně, precizně a hlavně opravdu uvěřitelně zahrán, a jestli za tohle nebude Oscar, tak už nevím za co by musel být.
Je na snadě srovnat Phoenixova Jokera s Jokerem Heatha Ledgera z Nolanova Batmana. Protože oba se s rolí tohoto ikonického padoucha poprali po svém. Ale oba naprosto geniálně.
Zatímco Ledgerův Joker byl šílenec spíše v násilném a inteligentním smyslu (nevím jak moc se tento termín dá použít v kontextu se šílenstvím), tak ten Phoenixův je temným odrazem lidstva a jeho problémů běžného života a života v obrovském sociálním rozdílu mnoha lidí.
No a jestli Phoenix dostane za tuhle roli Oscara, tak to bude druhý Oscar za herecký výkon na poli komiksových filmů, druhá pro DCU a hlavně by to byl druhý Oscar přímo za Jokera. To si může nechat MCU jenom zdát.
Trefa do černého
Scénář je naprosto dokonale vyvážený a servíruje nám postupně čím dál tím větší porce emocí, které se střídají jako na běžícím páse a vy nevíte, jak se máte cítit a marně se snažíte na to přijít. Takových scén je během filmu několik a když pak přijde finále a najednou konec, jen zůstanete sedět zařezaní v sedačce v sedačce a první slova která mi přišla na jazyk byly „No doprdele…“
O to víc je k zamyšlení, že nám takhle dokonalý psychadelický příběh odvypráví režisér Todd Phillips, který měl doteď na kontě jen komedie. Ať už jde o starší Road Trip nebo novější a oblíbenější Pařby ve Vegas a spol. Zajímalo by mě, kam si Phillips došel pro takovou dávku kreativity, šílenství a odvahy natočit něco takhle odvážného.
Je dost možné, že si pro pár rad došel za samotným Martinem Scorsesem, protože se film opravdu dost očividně inspiruje právě jeho Taxíkářem. Ale tvůbec to není na škodu, ba právě naopak.
Film nás také zásobuje opravdu silnými momenty, jako třeba setkání Arthura před proměnou na Jokera a mladého Bruce Wayna, ale daleko více Joker nabízí těžké mindfucky, jakými bylo třeba randění se sousedkou, odhalení pravdy o jeho matce a životě, nebo opravdu nečekané a povedené propojení příběhu se zrodem Batmana.
Joker je také prvním DC filmem, kde na roli kývl slavný Robert De Niro a nemohl si vybrat lepší film pro svoji premiéru. Jeho role je ve filmu velmi důležitá a i on svým dílem přispěje k Arthurově proměně. De Niro si roli vyloženě užíval a bylo to na něm vidět.
Film Joker disponuje také naprosto dokonalou prací kamery. Tak chirurgicky přesné záběry a kompozice scén byly prostě dechberoucí. Sám o sobě v tomto směru mluví Jokerův tanec na schodech, jenž byl na milimetr přesně natočený a byl to opravdu zážitek tuhle část filmu sledovat.
A nebylo by tance bez hudby. Po hereckém výkonu Phoenixe asi druhá nejlepší věc na celém filmu. O soundtrack se postarala islandská hudební skladatelka Hildur Guonadóttir, která má na svědomí třeba soundtrack k Sicariu 2 nebo veleúspěšnému seriálu Chernobyl.
Dočkali jsem se skvělých dobových písní, písní z šedesátých let dvacátého století, ale daleko více vám zůstanou v paměti temné a výrazné hudební motivy, které bravurně dokreslují dění na obrazovce, a díky kterým se vám film dostane pod kůži už od prvních scén a opravdu výrazně umocňuje zážitek z celého filmu.
Jokerovi také hodně pomohlo to, že dostal eRkový rating. Akce není ve filmu sice skoro žádná, ale když už na ni dojde, je přesně tak krvavá, násilná a šokující, aby jste se zase kousek přiblížili ke zrodu šíleného maniaka. Filmu opravdu nechybí syrovost a brutalita. Zároveň je snímek okořeněn drobnou dávkou humoru a absurdních scén, které jen podtrhují a prohlubují pocit ztracenosti a zmaru hlavního (ne)hrdiny.
Joaquin Phoenix s Jokerem už vyhrál Zlatý Globus a jisto jistě bude mít co mluvit i do Oscarů.
Je to temné, osudové, psychadelické, šílené, ale i kvůli tomu je to geniální a přelomové ve směru komiskových filmů. Něco takového tu už dlouho nebylo a ani jsem si moc nevzpomněl, kdy ve mě někdy film zanechal takový otisk, kdy mi fakt nebylo vnitřně úplně ok a pořád jsem o tom musel přemýšlet.
Film je naprosto dokonale řemeslně zvládnutý a postupně spojuje mozaiku zrodu smějícího a vraždícího se Jokera, aby vám nakonec poskládal kompaktní celek, kterému vévodí excelující Joaquin Phoenix.
Vidět tenhle film byl opravdu zážitek. Rozhodně to je jedna z filmových událostí roku a byla by škoda, kdybyste si Jokera nechali v kině ujít.
Joker
Krimi / Drama / Thriller
USA, 2019, 122 min
Režie: Todd Phillips
Scénář: Todd Phillips, Scott Silver
Kamera: Lawrence Sher
Hudba: Hildur Guðnadóttir
Hrají: Joaquin Phoenix, Zazie Beetz, Robert De Niro, Marc Maron, Brett Cullen, Frances Conroy, Shea Whigham, Glenn Fleshler a další
