“Chlap nikdá není vopuštěnej, dokud má zemi pod nohama, a slunce a hvězdy nad hlavou. A kamarády.” Takové věnování mi kdysi Jaroslav Mostecký vepsal do své knihy Jdi a přines hlavu krále. Bohužel jsme o jednoho kamaráda přišli, protože nás po statečném boji s nemocí Jarek opustil. Skrze jeho dílo na něho vždy budeme moci vzpomenout.
Jaroslav Mostecký se do české fantastiky zapsal zlatým písmem. Patřil mezi vybranou skupinu autorů, kteří položili základy porevoluční fantastiky v Čechách a na Slovensku.
Ačkoliv neměl vybranou žánrovou schránku a dokázal se popasovat s celým rozpětím sci-fi, fantasy i hororu, historická fantasy by zřejmě byl ten šuplík, kam bych ho zařadil, pokud bych musel vybrat.
A pokud bychom chtěli být ještě konkrétnější, povídky či krátké novely byly jeho doménou.
Často to ostatně byly krátké povídky, které se mu nevědomky protáhly.
Z domluvených dvaceti normostran bylo usmlouváno šedesát, aby nakonec Jarek odevzdal stran osmdesát s nabídkou předělat to na knihu. Ale tak on prostě psal, škoda každé dějové linky, historické souvislosti či zápletky, která by nebyla využita.
Zároveň se do jeho psaní výrazně promítala láska k cestování. Krajinné popisy dle mého názoru patří mezi ty nejlepší prvky jeho díla. Dokázaly vždy vtáhnout do děje a realisticky vykreslit prostředí, kde se děj odehrává.
Otevřete-li knihu Pištec na bráně k západu, nebo Ďáblovy dcery, z každého mokřadu, stepi či džungle na vás dýchne Jarkův cestovatelský duch. Nikdy jsem nenavštívil země které Jarek, ale díky jeho knihám jsem se tam vždy mohl alespoň na chvíli podívat. A nejčastěji jsme se díky jeho knihám mohli podívat na drsný sever.
Vikingové, keltové, jejich mytologie a provázaná historie. To sedlo Jarkovi jako drakkar na rozbouřené moře.
Poté co se prosadil se svými povídkami, což v té době nebylo lehké, podařilo se Jarkovi vydat první knihu s názvem Jdi a přines hlavu krále.
Tehdy ještě pod pseudonymem Jeremy Shackleton, to aby se ukojila touha čtenářů po zahraničních autorech.
O svých dojmech z vydání se podělil v rozhovoru pro server Neviditelný pes:
“Křest tehdy probíhal na Bohemiaconu v Ústí nad Labem. Kmotry byli Jaroslav Velinský a Josef Pecinovský a oba se tam rozpovídali, jak to nemá cenu, psát, protože je za to málo peněz a podobně. A já držel tu knížku a říkal jsem si – no a co! Vydal jsem knížku! “
Jeho další tvorba pak vygradovala příspěvkem do povídkového sborníku Legendy české fantasy, kam bezesporu patří. Později pak vyšla v reedici jeho zásadní trilogie Vlčí věk, kterou doplnila i rozpracovaná novela Štěňata vlků, která původně vyšla ve zmíněných Legendách.
Hodí se také zmínit Jarkův příspěvek do světa Conana z Cimmerie, který obohatil svou knihou Conan – Vrah králů.
Sám byl velkým příznivcem Howardovy tvorby a zařadit se mezi autory Conana pro něj byla čest. Svymi povídkami také nepřispíval nejen do sborníků, ale také do žánrových časopisů. Jeho tvorba odpovídala tomu jaký byl – tramp, dobrodruh a dobrej chlap.
“Hrímgerda sípala zimničným dechem,
severák roztrhal na lodi plachtu,
když muži u vesel zmírali v mrazu.
Toužili po smrti, volali Ódina.
Kormidlo popadl, jak křehkou vázu
svou pevnou rukou náš hrdina Yngvar.”
Jak se vlastně Jarek k fantastice dostal? Na počátku byly dvě věci, jednak kniha Zápas s nebem od J.M. Trosky, která ho zaujala díky ilustracím, neboť v té době ještě ani neuměl číst.
Hned poté, co se to naučil, ho nadchla povídka Pátek od Johna Kippaxe, která vyšla v roce 1969 v časopisu Ohníček. Tím bylo rozhodnuto, jaký žánr bude milovat.
Po vystudování SPŠ v Šumperku pracoval jako montér a později se také zapojil do vedení Moravské lakrosové ligy.
V Šumperku se také stal výraznou postavou tamního fandomu, což ale brzy přeroslo ve význam celorepublikový.
Jarek se často účastnil Conů, kde jsem ho poznal já, stejně jako nespočet dalších přátel. Postupně se z něj stala zásadní postava conů – moderoval předávání Ceny Karla Čapka a ceny Aeronautilus. Sám také vyhrál snad všechny možné ceny, včetně ceny Akademie SFFH za nejlepší povídku i román.
Účastnil se přednášek, besed, autogramiád, ale také večerních posezení. Stejně jako s odchodem Honzy Kantůrka je bohužel jasné, že žádný další con už nebude kompletní.
Někdo bude chybět. Bude nám chybět skvělý spisovatel, bavič a především kamarád. Je nám jasné, že už dnes sedí ve Valhalle a medoviny vypil tolik, že i Leif Olafson uznale zamručel. Příběhů tam mají všichni hodně a Jarek se mezi nimi rozhodně neztratí.
Tak Jarku, skål!
