Těžko byste na poli domácí fantastiky našli překladatele, který je s našimi milovanými žánry spojen víc a osudověji, než právě Jana Kantůrka, jenž bohužel zemřel 21. března v nedožitých sedmdesáti letech. Přečtěte si stručné ohlédnutí za jeho odkazem i krátké vzpomínky jeho známých…

Člověk bývá souhrnem činů vlastních a vzpomínek druhých, v nichž žije dál a dál. O málokom to platí tak, jako o Janu Kantůrkovi, ke kterému se váže nejen úctyhodné dílo překladatelské a popularizační, ale i nekonečné množství historek těch, kdo jej dobře znali…

Jan Kantůrek se narodil 4. května 1948 ve Zlíně. Do knih začal „dělat“ coby technický redaktor v nakladatelství Artia a po revoluci krátce jako vedoucí odbytu v nakladatelství Aventinum, odkud si jej vytáhl jako svého dvorního překladatele Vlastimil Talaš z nakladatelství Talpress. Zbytek je už, jak se říká historie… kdyby už epochální zářezy neproběhly dokonce už dřív. Kantůrek se totiž podílel na obnovení Klubu Julese Vernea a v jeho rámci začal již v druhé polovině osmdesátých let coby samouk – ale zatraceně silný přirozený talent – překládat.

Po odchodu z Aventina se pak stal překladatelem na plný úvazek a v jeho portfoliu naleznete nejen Zeměplochu a conanovky (kompletní původní příběhy R. E. Howarda i to nejlepší z děl jeho následovníků), ale i například příběhy E. R. Burroughse (Tarzan, John Carter), velký počet komiksů (Hellboy, Myší hlídka… pochopitelně Sláine!), westerny (knihy Louise L´Amoura) a desítky dalších titulů, přičemž z nedokončených projektů jmenujme spolupráci s dalším přirozeným talentem Michaelem Broncem na novém překladu legendárního cyklu R. Zelazného Amber.

Jeho překlady měly duši. Pokud budete chtít, naleznete v nich věcné chyby, ale vždy v zájmu co nejpůsobivějšího českého textu. Jeho práce odrážela jeho celoživotní lásku k „braku“ a byla živelná, ale těžko si představit lepší přístup u Conana, příběhů ze Zeměplochy (přičemž se traduje, jak ostražitý Pratchett roztál během veřejných čtení českých překladů, při nichž se publikum smálo na těch správných místech…) nebo v příbězích pravých mužů z Divokého západu. A živel byl i sám Kantůrek. Velikán bystrovtipu, slovních hříček, hrátek se jmény… člověk, který vás strhl v psaném i mluveném projevu. Velký a věrný kamarád, na kterého nelze zapomenout…

RICHARD PODANÝ

Honzu Kantůrka jsem naposledy potkal na posledním Miniconu; „potkal“ je bohužel přesný popis, ne fráze; míjeli jsme se na schodech. Já přišel dřív a už šel pryč, on přišel až na svou přednášku. On mi řekl „S tou Barbarellou jste mi udělali hroznou radost, chlapci“, protože to byl celý on, pro laskavé slovo neměl nikdy daleko. A já řekl něco jako „Proč myslíš, že jsme ji dělali, když ne kvůli tobě“, protože to jsem celý já, maskovat skutečné city nějakou nejapnou rádoby vtipností.

V posledních letech kdykoli jsme se viděli, končívalo to debatou o starších knihách a komiksech, které máme rádi a které bohužel nikdy nevyšly česky. Legrační bylo, že náš vkus se dost podstatně míjel, ale nejenže to nevadilo, naopak to bylo skvělé, protože jsme jeden druhému bájili o těch nevydaných pokladech, co už novodobý trh a mladé čtenářstvo asi nechce, a výživně jsme nad tím fňukali. Jedna z mnoha věcí, které mi teď budou chybět. Ale aspoň jedna z těch knížek stačila vyjít – a i když to není ani velká sláva, ani velká útěcha, stačila Honzovi udělat radost.

A ještě jsme se potkali, kdyby nic, aspoň na těch schodech.

LEONID KŘÍŽEK

S Janem Kantůrkem jsem se seznámil někdy v polovině 80. let. Psal jsem tenkrát jakousi esej o komiksech (dnes po právu zapomenutou) a kolega typograf mi Jana, svého spolužáka z grafické školy, doporučil jako velkého sběratele a znalce komiksů. Ukázalo se, že máme s Janem kromě podobné profese mnoho společných zájmů – „bublinkové seriály“, sci-fi, dobrodružné příběhy a také angličtinu. Když byl obnoven Klub Julese Vernea, stali jsme se oba členy a přispívali jsme svými překlady do klubového občasníku Poutník. Jeden čas nás spojovala i práce pro stejného nakladatele.

Prakticky od začátku naší známosti, která se rychle změnila v přátelství, jsme se s různorodou skupinou přátel, spojených nejrůznějšími profesně-sociálními vazbami, scházeli každý pátek u sklenky vína. Jan byl výborný charismatický kamarád a kromě jeho historek překladatelských a také kuchařských jsme oceňovali jeho skvělé umění vypravěčské.

Nezapomenutelné byly i občasné letní „zahradí slavnosti“ u Jana na chalupě v Havlíčkově Borové. Jan se stal postupem let, díky své proslulosti v souvislosti s kongeniálními překlady Zeměplochy, osobním či mediálním přítelem tisíců lidí. My, kteří jsme měli tu čest počítat se k jeho přátelům osobním, jsme byli zprávou o jeho odchodu zdrceni snad o mnoho více, než čtenáři jeho překladů.

Reklama

Jsou ztráty, které nepřebolí, přestože lidé jako Jan zůstávají v srdcích svých blízkých nesmrtelní.

PETR KOTRLE

Honzův odchod je pro mě další, bohužel pozdní připomínkou toho, že si má člověk v tom všem shonu najít čas, aby se zastavil na kus řeči s těmi, se kterými si má co říct, dokud ta možnost existuje. A s ním nouze o zajímavá témata nikdy nebyla. Jakkoli byl nepřehlédnutelný, pro mě byl hlavně nepřeslechnutelný, a je pro mě proto nepředstavitelné, že už ten hlas budu slyšet jenom v hlavě. Ani nevím, jestli jsem mu posledně stačil říct, že jsem se konečně začal řídit některými radami, které mi skoro pokaždé tím neodolatelným způsobem vtloukal do hlavy.

Takže ještě jednou dík, Honzo. Ale vážně nevím, jak ti splatím ty panáky rumu, které ti dlužím. Budeme to muset nějak udělat…

DANA KREJČOVÁ

Nikdy nezapomenu na to, jak jsme se seznámili v Brně na Draconu, i když to bylo kvůli westernům, ne fantasy, a Zeměplochu jsem začala číst jen proto, že ji překládal on. Jedinkrát v životě jsem o něco později četla originál vedle překladu – abych zjistila, jak to dělají mistři. Byla to vynikající škola.

Na to, jak během jednoho conu skončilo pár lidí „z branže“ u nás v kuchyni, a protože pršelo, místo táboráku se hrálo a zpívalo u krbovek. Honza a kytara prostě patřili k sobě.

Na to, jak jsme sedávali u něj mezi tou spoustou knih a povídali si o všem a o ničem a vždycky to bylo úžasné.

Na to, jak se Honza seznámil s mým tátou, poslouchat je byl opravdu zážitek (dámy mezitím obcházely zahradu), oba vyrostli na podobných knížkách a filmech.

Na to, jak jeho soused Jiříček chtěl být hospodským, ale nesnáší lidi, a tak si pořídil hospodu u sebe na zahradě jen pro kamarády. A se společným kamarádem, úžasným malířem Milanem Dubnickým tam strávili neskutečný večer, kdy si přehrávali scény z Conana, jehož Milan ilustroval a Honza překládal.

Na tu poslední návštěvu u nich se Zdenkem Big Šamanem Zachodilem, protože ti dva jsou prostě nezapomenutelní.

Vlastně tři. Ani Milan už není mezi námi. Všichni odešli moc brzo, ale dokud žijí v našich srdcích, tak doopravdy neodejdou.

Fotografické podklady – Wikipedia, Zoo Praha

Reklama

Redakční články plus články uživatelů, kteří nechtějí být jmenováni nebo je jejich aktivita ojedinělá. Také souhrn článků od redaktorů, kteří již pro nás nepíší