Ze Země se ztrácí děti. Ztrácejí se kluci, zdraví kluci, kteří dovrší osmi let najednou v noci zmizí a nejsou. Kam mizí a proč, a proč právě Petr, kterému je dvanáct, na Zemi jako jeden z mála kluků zůstává?
To jsou otázky, při jejichž dobrodružném luštění mohou čtenáři doprovázet Petra, který chce přivést zpět domů svého mladšího brášku Martina.
Sen o ztracených hoších měl autor Písečníků a bludného asteroidu Václav Dvořák. Já, Finis je jeho druhou knihou vydanou v samonákladu, a druhou knihou, která dětské hrdiny vykopne kamsi do hlubin vesmíru. Ve kterém podle autora nejsme sami.
Text a obrázky jako organický celek
Kniha vyšla v pevné vazbě s barevnými ilustracemi na kvalitním papíře. Titulní strana zachycujícího Petra s Bublinou, Štípkem a dalšími kamarády v pozadí, ale to v této chvíli ještě netušíte.
Pravdou je, že tato do temných barev laděná titulka, vymazlená parciálně lakovanými prvky, působí patřičně tajemně, tím i lákavě.
Na předsádce je ilustrace podivné krajiny, pozorný (ale skutečně pozorný, protože žádný hint k tomu nedostane) čtenář si posléze může domyslet, že je to vlastně mapa krajiny v níž se hlavní část Petrových dobrodružství odehrává.
Kniha čítá 290 stran je dělena do 79 kapitol, které jsou spíše formální. Děj v nich navazuje poměrně bezešvě, navíc jsou provedeny nevýrazným žlutým tiskem na bílém papíře, takže kapitoly jakoby nebyly.
Čtenář bude knihu než od kapitoly ke kapitole spíše hltat od obrázku k obrázku.
Se jménem ilustrátora Jakuba Cenkla, ale hlavně se stylem jeho obrázků jsme se setkali už u Dvořákovy první knihy a Finisovi sluší Cenklův styl rovněž.
Jakkoli podle vyjádření autora nebyla spolupráce na ilustracích zpočátku ideální, čtenář nic nepozná, a dostane přesně odměřenou kombinaci lehkosti a detailu, tajemna a ponurosti, technických maleb na hranici abstrakce, kterou přesně Já, Finis potřebuje.
Ilustrace jsou přehledné a čtenář na nich nachází s rozumně dávkovaným zpožděním to, co před chvílí četl, na druhou stranu bez kontextu ilustrace samy o sobě prozrazují pramálo o ději. Ilustrace s textem tak tvoří organickou jednotku a bez nich by byl Finis ochuzen o notný kus zážitku.
Poslední listy knihy patří představení autorů, děkovačce podporovatelů z Hithitu a propagaci Písečníků s mlhavým teaserem na jejich další díl.
Nebezpečné nebo prostě šílené?
Popis situace světa, na němž od osmi let zůstávají jenom chlapci, kteří nesplňují kýmsi stanovené požadavky na kvalitu, začíná zostra. Dialog Kuby který je na vozíku a okrádá svoji asistentku o cigára s Petrem o tom, jaká je to blažená situace, když i o ně se budou holky zajímat, protože konkurence vlastně není, jde nečekaně a slibně na dřeň.
Petr je postižen jakousi světloplachostí a musí si chránit oči brýlemi, které nepropouští sluneční světlo. To je zřejmě důvod, proč přečkal své osmé narozeniny na Zemi a zřejmě mu není přichystán záhadný osud osmiletých hochů, ať už je jakýkoli. Když ale mizí Petrův mladší bratr Martin, Petr se u toho nachomýtne a jeho chuť přijít záhadě na kloub společně s odhodláním vrátit Martina domů vyústí v plán, o kterém si nedovolíme soudit, jestli je víc šílený nebo nebezpečný.
Na každý pád jde o příslib dramatického klučičího dobrodružství, střetů s nejrůznějšími formami mimozemských civilizací a přátelství v neznámé divočině, ve kterém spolehnout se na kamaráda znamená mnohdy záchranu života či osud celé Země. Ano, až takhle fatální Já, Finis je.
Atmosféra knihy je tajemná a ponurá, dokonce původní záměr autora byl, aby byla strašidelná. Možná se budete bát, možná budete překvapeni některými drsnějšími výjevy.
Věkové doporučení od 11 let bylo stanoveno po skutečné úvaze a je třeba jej číst jako 11+ bez určené horní hranice. Zřejmě neočekáváme, že dnešní mladší kluci se nerozklepou při zmínce o krvi či mučení, ale kniha neklade jen nárok na otrlost svého čtenáře, ale i na představivost, abstrakci a nějaký pojem o vědě, fyzice či matematice.
Možná jsme teď vzbudili rozechvělý zájem a očekávaní učitelů, s tím buďme opatrní, popisnosti technologických a fyzikálních fenoménů poskytuje jenom to, co je nutné pro pochopení zápletky, tedy přesně tak akorát, ale zbystřit by měli všichni, kdo hledají moderní pozitivní klučičí vzor, ať už pro sebe nebo pro své potomstvo.
Nároky na představivost, vizualizaci a orientaci v abstraktním prostoru jsou skutečně vysoké. Jenom si pojďme říct, jestli tomu budeme říkat klad nebo zápor, protože když se ztotožníme s postavou Petra, jsme stejně dezorientovaní a zmatení jako on, nemáme přesnou představu o vzdálenostech a mírách.
Toto může být atraktivní chvíli, ale čtenářský zážitek všech, kdo mají potíž s orientací v popisovaném prostoru, se kvalitativně dělí na dobu před tím než jim došlo (anebo jim někdo prozradil — nemáte zač), že obrázek na předsádce je mapa a na ty krásné časy poté.
Skupina kluků, která je do Petrova dobrodružství zapojena splňuje až klišoidní schéma dobrodružné družiny (silák, chytrák, despota, autista …, a i sebe překvapující průměrňák), kteří postupně uplatňují své schopnosti.
Z jejich charakterů tedy nevykřešeme tolik překvapení jako z reálií fiktivního světa ve které se ocitneme, na druhou stranu tyto schematické postavy umožňují čtenáři namixovat svěží koktejl konfrontace a sympatií, takže se může vymezovat či sympatizovat až hanba.
Od chlapa pro kluky
Snad jediné momenty, které čtenáře zarazí nebo jsou řekněme méně uvěřitelné, jsou emoce. Rozpačité projevy citů ve skutečném světě na Zemi mohou být autorskou licencí, tam je dvanáctiletý klučina vykreslený jako když vyšije, navenek drsňák, uvnitř rozpaky.
Inu, je to kniha od chlapa pro kluky. Potud fajn. Avšak ta pohnutka “zachráním brášku” je taková, ehm… Jednoduše ji Petrovi tak úplně nevěříme. Možná je příliš mateřská, možná chybí nějaký hlubší společný sourozenecký příběh nebo zážitek.
Martínkovu linku tak drží spíše jiná postava, což v jistém okamžiku vyústí v zajímavý dějový twist, ale hlavní hrdina, ten má „plný brejle“ toho, chránit si vlastní zadek a jeho únava, trápení a pochybnosti jsou mnohem uvěřitelnější než starost o bráchu.
Na péči o brášku by to chtělo trošku více holčičího přístupu a tímto oslím můstkem se dostáváme k dotazu:
“Já bych se chtěl/a zeptat, jestli je tohle knížka pro holky?”
Autor odpovídá: “… Ehm. No, většina postav jsou chlapci, ale je tam i několik ženských postav, třeba hlavní hrdina má maminku… a pak jsou tam i jiné postavy, nelidské…” Tedy není to kniha, kde by vystupovaly dívčí postavy, ale je to kniha, kde si svoje holky najdou.
Poslední „poňouknutí“ může přijít od hnidopichů, kteří budou bádat nad podmínkami vládnoucími kdesi daleko v kosmu, až snadno kompatibilními s pozemským a jinými formami mimozemského života.
Je to ale jenom takové drobné uzardění, kdy v některých místech jde kniha do neuvěřitelných astronomických detailů vykresluje vesmír s až nevyžádanou přesností a jinde se nabízí bez jakéhokoli vysvětlení tuhle vzduch, tady voda, tam potrava.
Mirek Dušín by se divil
Samozřejmě že neprozradíme, co znamená, či kdo je Finis a jediné, co můžeme říct, je snad to, že stonožky nejsou tím, čím se zdají být…
Jenom shrňme, že Já, Finis je důstojnou a napínavou zábavou pro všechny kluky, kteří jsou schopni a ochotni upustit elektronické hračky a sáhnout po knize.
Dovolím si dokonce jít tak daleko, že prohlásím: “Zapomeňte na chvilku na Mirky Dušíny a nechte děti, ať se setkají s Finisem.”
Finis je uvěřitelný hrdina z masa a kostí a nehledě na to, že se jeho příběh odehrává kýho čerta kdovíkolik světelných let daleko, má šanci naše kluky, ať už ty skutečné nebo ty, kteří v nás stále žijí, naučit mnohé o odhodlání, odvaze, přátelství a bratrství.
Václav Dvořák: Já, Finis
Vydal: Václav Dvořák samonákladem (2020)
Ilustroval: Jakub Cenkl
Počet stran: 290
Cena: 379,- Kč
Věkové doporučení: 11+