- Reklama -

Jsou všude kolem nás. Přízraky mrtvých, zachycené ve svých posledních okamžicích. Komisař Ricciardi je vídá už od dětství. Jenže teď se zdá, že při vyšetřování tohohle zapeklitého případu mu ani mrtví nepomůžou…

Itálie, horké léto roku 1931

Anděl smrti prošel slavností a nikdo si toho nevšiml. A když se o pár hodin později celá Neapol probudila do nového dne, jen málokdo tušil, že už za pár hodin vypukne jeden z největších skandálů posledních let.

Neapolskou smetánkou totiž otřese šokující zpráva: vévodkyně Adriana Mussová z Camparina, mladá a krásná žena s mnoha obdivovateli, byla zavražděna. Přímo ve své posteli a navíc mimořádně brutálním způsobem.

Podezřelých je přitom celá řada. Přestože vdaná, nežila mladá vévodkyně příliš spořádaným životem, a počty podezřelých tak narůstají: jak v nejvyšších kruzích neapolské společnosti, tak v samotné rodině zavražděné vévodkyně.

Motiv k vraždě měl totiž jak Adrianin milenec, vlivný novinář Mario Capece, tak její manžel, velmi nemocný muž, otřesený jejími neustálými nevěrami. A stín pochybností dopadá i na nevlastního syna Ettoreho, který má hned několik důvodů svou macechu nenávidět…

Případ je to zkrátka zapeklitý. A také ostře sledovaný. Není proto divu, že místní policejní sbor na místo činu vyšle toho nejlepšího ze svých řad: nekompromisního, samotářského komisaře Ricciardiho. A tady to začíná být divné.

Tenhle případ je jiný

Komisař Ricciardi totiž není jen tak obyčejný detektiv. Už od dětství skrývá temné tajemství: vidí přízraky zesnulých, zachycených ve svých posledních okamžicích. Slyší jejich poslední slova a vnímá to, co zažili těsně před smrtí.

Zatímco v osobním životě je tato schopnost prokletím, v práci je tomu přesně naopak. Případ Adriany Mussové je ale jiný, a vyšetřování navíc komplikuje i rostoucí vliv italských fašistů. Podaří se samotářskému, zasmušilému komisaři Ricciardiovi a jeho parťákovi Maionemu odhalit pravdu?

Třetí případ vyšetřovatele Ricciardiho

Komisař Ricciardi i celá Neapol 30. let, zachycená v této originální detektivní sérii, pocházejí z pera italského spisovatele Maurizia de Giovanniho. Ten svého melancholického detektiva poprvé představil už v roce 2006, v prvním díle série s názvem Bolest – Zima komisaře Ricciardiho. A zanedlouho následoval druhý díl s názvem Prokletí – Jaro komisaře Ricciardiho.

Třetí, „letní“ příběh o komisaři Ricciardim pak v češtině vyšel letos, a to stejně jako oba předchozí díly v nakladatelství Epocha. Máme ale dobrou zprávu: přestože jde o sérii (která v italském originále čítá už neuvěřitelných 11 dílů), číst můžete začít odkudkoliv. Každá kniha totiž představuje vlastní, ucelený příběh.

Filozofie i problémy dietářů

A že jde v případě Místa pro každého o knihu, kterou by žádný fanda detektivek ani mysteriózních příběhů neměl minout, pochopíte hned po prvních větách. Maurizio de Giovanni to totiž s jazykem opravdu umí a překladatelka Helena Schwarzová mu na stránkách třetího příběhu o komisaři Ricciardim zdatně sekunduje. Výsledek? Povedená směs noiru, grotesky a historického thrilleru.

Autor zkušeně a vyváženě střídá popisné pasáže s dialogy, aby tok děje průběžně přerušoval vnitřním monologem některé z hlavních nebo vedlejších postav. Giovanniho postavy mají hluboký vnitřní svět a nebojí se ho používat – aby v příštích okamžicích řešily problémy ryze praktické a pozemské (těšte se například na komisařova věrného kolegu, praporčíka Maioneho a jeho trápení s jídlem, které si, coby začínající dietář, tuze nerad odpírá).

Stejný prostor jako postavy přitom v Místě pro každého dostává i samotná Neapol: ta je v Giovanniho podání živoucím, zalidněným místem, doběla rozpáleným horkým srpnovým sluncem.

Tak trochu jiná detektivka

Ano, pochopili jste správně.  Místo pro každého nemá s klasickými detektivkami současného střihu, jak je známe od všech těch populárních Nesbøů nebo Keplerů, mnoho společného. Giovanni šetří s akcí i se svižnými výměnami názorů a jeho Místo pro každého tak na mnoha místech víc než klasickou detektivku připomíná tu grotesku, tu atmosférický horor (a vy tak při čtení nemůžete nevzpomenout na Márquezův magický realismus, kterému se Místo pro každého na mnoha místech v mnohém podobá).

Co jako by naopak vypadlo z příručky pro autory detektivek, je dynamika mezi oběma postavami hlavních vyšetřovatelů. Ricciardi je zachmuřený, samotářský génius, kterému se většina kolegů vyhýbá. Právě praporčík Maione, jeho osobní „Watson“, je ale výjimkou: tento bodrý muž, momentálně nešťastně na dietě, stojí Ricciardimu vždy věrně po boku – i když je vyšetřování zavede do nejvyšších pater místní politiky a téměř je postaví proti jejich vlastnímu policejnímu šéfovi.

Obálka se povedla

Mimochodem, román Místo pro každého se povedl i redakčně. Skvělou práci překladatelky Heleny Schwarzové už jsme zmiňovali, a proto nezbývá než upozornit i na obálku, která se k atmosférické detektivce výborně hodí.

Jedinou vadou na kráse tak zůstávají občasné pravopisné chyby, obzvlášť pokud jde o chybějící čárky nebo písmena, ale jde spíš o výjimečná opomenutí, a tak je Epoše rádi odpustíme.

Reklama

- Reklama -