Pokud sledujete Hellboyovu cestu chronologicky, mohou vám jeho příběhy dokreslit stupňující se napětí a můžete přemítat, zdali je jeho předem vytyčený osud skutečně tak nevyhnutelný, či nikoliv. Pokud již znáte velkolepé finále, jste nenávratně ztraceni, protože Hellboye a Mignolu zbožňujete a každý další střípek je pro vás požehnáním.
S každým dalším svazkem je zřejmé, že psaní recenzí na Hellboye je místy stejně nevděčné, jako psaní jeho předmluv.
Dočkali jsme se slov chvály z úst nejednoho velikána komiksového (i okolního) světa – za všechny jmenujme alespoň Alana Moorea a jeho brilantní postřehy.
A čím více předmluv si přečtěte, tím více zjišťujete že jde o stejnou snahu – jak jinými slovy popsat vynalézavost, mistrovství a genialitu Mikea Mignoly a zdůraznit velikost jeho slavného výtvoru.
Pokud tedy předmluvám věnujete alespoň trochu pozornosti a začínají vám připadat poněkud monotematické, doporučuji si všimnout, kdo je vlastně píše.
Narazíte na barvitou plejádu kreslířů, scénáristů, spisovatelů, výtvarníků a filmařů, které spojuje jedno – láska k Mignolově dílu.
Pod předmluvou ke knize Paskřivec a další příběhy (pod pořadovým číslem 10, ale jak jsme si vysvětlili již minule, důsledně se držíme doporučeného chronologického pořadí příběhů) je podepsán Gahan Wilson, legendární tvůrce absurdních kreslených vtipů ovlivněných fantasy a hororem a se silným citem pro absurdno (český čtenář je může znát například jako ilustrátora Zelaznyho Noci v osamělém říjnu).
Rada tedy zní – neznáte-li jméno, dohledejte si jej; povětšinou to stojí za to.
Kniha desátá nám přináší celkem čtyři příběhy – titulní “Paskřivec“, který ostatní značně převyšuje svým rozsahem a tři kratší práce – „Ti, kteří se vydávají v lodích na moře“, „V kapli Molochově“ a „Mateřské znaménko“.
Každou povídku tentokrát nakreslil někdo jiný a dočkáme se tedy výrazně odlišných stylů a nálad. Nemusíte se ale bát, celková nálada a vyznění je stále převelice Hellboyovské.
Výtvarné stránky povídky „Ti, kteří se vydávají v lodích na moře“ se zhostil Jason Shaw Alexander, který je také podepsán knihou Abe Sapien: Dýka z Lipu. Alexanderův styl je zatím asi to nejvíce vzdálen všem výtvarným polohám, kterých jsme se od kreslířů pracujících na Mignolových scénářů dočkali, ale na škodu to rozhodně není.
Alexanderova kresba je realistická a podmanivá a jeho styl je velice dynamický, což k pirátskému námětu skvěle sedí. A na co se můžete těšit? Inu, pirát Černovous byl kdysi sťat a jeho bezhlavý duch od té doby na onom místě straší. Ale proč nikdo nehledá jeho hlavu?
Jediný příběh z tohoto svazku, který nakreslil Mignola sám, je „V kapli Molochově“. Svým způsobem jde o další klasický Hellboyovský příběh, tentokráte okořeněný skvělou výtvarnou stránkou, která je sama v příběhu do jisté míry tematizovaná.
Hlavní postavou je blouznící malíř, který tak dlouho napodoboval Goyu, až se stal autorem hrozivé sochy, jako vystřižené z Goyových obrazů. Podobně jako v předchozích svazcích i zde nalezneme přiložený skicář s komentáři autorů k návrhům, obálkám a práci na jednotlivých povídkách.
Zde se také dozvídáme, proč se povídka neodehrává v Goyově rodném Španělsku, ale v Portugalsku – protože Mignola potřeboval použít své skici portugalských domků. Mimochodem, při výtvarné přípravě této povídky si Mignola vyzkoušel i sochařinu a démonický idol si zkusmo uplácal z hlíny.
Miniatura „Mateřské znaménko“ je na jednu stranu povedený vtip, na stranu druhou nás opět směřuje k otázce Hellboyova osudu.
Spolu s hlavním hrdinou opět prožíváme onen frustrující moment, kdy je častován svým pravým jménem, Anung un Rama, a jsou mu předpovídány hrozivé věci.
Jde ostatně o jednu z věcí, které dodávají Hellboyovi takovou hloubku – přes nesčetné hrůzy a neustálé předhazování jeho neodvratitelného osudu zůstává náš démon především člověkem – chápajícím, soucitným, místy mrzutým a tvrdohlavým.
Každá další povídka jeho hloubce přidává a dláždí cestu epickému příběhu, který na něj čeká. A o čem, že povídka je? O tom, že když vám duch říká, že byste měli nechat doktora, aby se vám na něco kouknul, měli byste ho raději poslechnout.
Značnou část knihy zabírá příběh „Paskřivec“ (tak se Janu Kantůrkovi mistrně povedlo převést originální „The Crooked Man“ do češtiny), který patří do zlatého fondu hellboyovského universa.
Lví podíl na tom má jednak Richard Corbyn a jeho nezaměnitelný styl a jednak fakt, že Mignola zde čerpá z poetiky a příběhů, které byly jedním z hlavních inspiračních zdrojů pro celou sérii (jak přiznává v úvodu). Jde o příběhy Johna Baladeera (nebo též Silver Johna) z pera Manly Wade Wellmana, legendárního autora fantastických povídek v šestákových magazínech již od čtyřicátých let minulého století.
John je hrdina, který se toulá s kytarou převážně po Apalačských horách, kde bojuje s okultními a nečistými silami. Příběhy jsou plné místního folklóru a hlavní hrdina je v nejedné věci podobný našemu oblíbenci. Mignola se v tomto příběhu otevřeně hlásí k odkazu Manlyho W. Wellmana a svůj dluh vůči americkému folklóru splácí více než dostatečně.
Wellmanovi je dokonce v závěru knihy věnovaná samostatná stať, takže si čtenář může v tomto ohledu rozšířit obzory.
Celý příběh se točí kolem čarodějnictví, strašidel a podivných úkazů. Vše má ovšem zcela jiný nádech než nacistické okultní experimenty, tajné společnosti nebo toulky po zapadlých městech v různých koutech Evropy.
Atmosféra Apalačských hor v sobě zahrnuje lidové praktiky, vzývání ďábla i podivné melungeonské čarodějnice. Hellboy se v Apalačských horách nachomýtne k záležitosti, která vypadá spíše nevině, ale postupně se zde rozehraje divoká jízda, která vás rozhodně nenechá v klidu.
Osobně tento příběh považuji za jeden z nejděsivějších Hellboyových eskapád vůbec – specifická Corbenova kresba v kombinaci s nezvyklou tematikou a záplava podivných a místy i nechutných detailů jako jsou hmyzí démoni v lahvičkách, povlávající kůže, zdeformovaná těla v dolech, mrtvá zvířata, oživlí mrtví farníci, ježibabí chuchvalec a pochopitelně i samotný Paskřivec (jinak též pan Wilkins), to vše funguje až hypnoticky a místy vyvolává silné fyzické pocity.
Po tomto šíleném příběhu o čarodějnicích, kouzlech, nechutných praktikách a osamělém kostelu v hájemství ďáblově zkrátka budete mít pocit, že se potřebujete osprchovat. Jelikož tvorba Manlyho Wade Wellmana je českému čtenáři prakticky neznámá, mohu se jen dohadovat nakolik je atmosféra Paskřivce poplatná dílu tohoto autora, nicméně to, že jde o atmosféru unikátní, neotřelou a zadírající se pod kůži, je zcela bez debat.
A že je tento příběh oblíben dokládá i fakt, že se k němu Mignola vrátil – v minulém roce vyšel dvoudílný komiks „Návrat Elfie Kolbové“.
Knihu lze opět jen doporučit, obzvláště milovníci hororu si zde, díky fenomenálnímu Paskřivci, přijdou na své. Mimochodem, ani po mnoha opakovaných čteních celého universa mě ani jednou nenapadlo, že už mám dost. S Hellboyem zkrátka roste chuť!
Hellboy: Paskřivec a další povídky
Scénář: Mike Mignola a Joshua Dysart
Kresba: Mike Mignola, Richard Corben, Jason Shaw Alexander, Duncan Fegredo
vydal: Nakladatelství Comics Centrum 2020 (druhé vydání)
Překlad: Jan Kantůrek
Počet stran: 160 stran
Cena: 419 Kč
