Pojďme si to říct na rovinu: Ragnarok je na každý pád nejlepší ze všech tří Thorových sólovek. Což, samozřejmě, nutně nepředznamenává kdovíjaký výkon. Samozřejmě, i první dva díly mají své velké fanoušky – kupříkladu má přítelkyně se mezi ně hrdě počítá. Mám nicméně důvodné podezření, že kdybych jí místo Temného světa pustil hodinovou smyčku Chrise Hemswortha otírajícího si sixpack ručníkem, ničeho by si nevšimla. Což ostatně docela chápu. Chci zkrátka říct, že pokud šlo o překonávání diváckých očekávání, neměl Ragnarok laťku nastavenou kdovíjak vysoko.

O to příjemnější překvapení je, že je Ragnarok moc fajn. Fakticky. Někdo v produkčním týmu naštěstí dostal ten spásný nápad zasadit další Thorovo dobrodružství do žánru punkového scífka, a tak se místo vágních fantasy světů z minula dočkáme zábavně futuristické planety Sakaar, místo nudných Asgarďanů nám bude dělat společnost pár dobře ujetých mimozemšťanů a jak to hned celé pěkně šlape. Na začátek si dáme jedno dvě camea, jednorozměrnou záporačku vyšleme na scénu bez valného vykecávání a už to jede, je to pěkné, je to akční, je to jednoduché a je to zábavné. Hodně zábavné. A víte co, možná až moc.

Je vlastně na jednu stranu absurdní kritizovat marvelovku, která se očividně snaží diváka především bavit – a které se to navíc ještě povětšinou bez problémů daří – za to, že je vtipná. Ale nejpozději po první hodině neustálého špičkování, gagů a legrácek vám dojde, že Ragnarok se zjevně nehodlá brát vážně absolutně nikdy, a to ani ve chvílích, kdy by snad i měl. Záhy si všimnete, že až na jednu čestnou výjimku se každá (slovy: KAŽDÁ) scéna zakončuje vtípkem či hláškou a vy si najednou připadáte, jako byste se dívali na epizodu Přátel. Ne, víte co, kdepak, to i Přátelé si občas dovolili skončit scénu na vážnou notu, tohle je jako sledovat epizodu Velkého třesku. To i druzí Strážci Galaxie oproti Ragnaroku vyznívají málem jako trýznivé existenciální drama. Jako by se snad tvůrci báli, že jestli polovina testovacího publika neodejde s potrhanou bránicí, budou to muset přetáčet (zdravíme kolegy z DC), a tak tam prostě narvali humoru tolik, kolik se jen vešlo.

Reklama

A ono je to fajn, nasmějete se pravděpodobně dosyta. Ale když pak dojde na závěrečnou – a nejslabší – třetinu filmu, Ragnarok vás nemá šanci byť jen trošičku napnout, protože tou dobou už v každém osudovém záběru očekáváte nějakou humornou zradu. A ona navíc fakticky přijde. Takže v závislosti na tom, jestli toho už tou dobou máte plné zuby, se buď zasmějete, nebo plácnete do čela, a pokojně čekáte, než se to s tou záporačkou celé nějak samo vyřeší.

Cate Blanchett smrtícíA vždyť proč ne, asi nikdo od třetího Thora nečekal víc než přímočarou švandu. Ragnarok příběhem nenadchne, akcí neurazí, ale je na něm zkrátka vidět, že chce své diváky především bavit a že se při něm bavili i jeho tvůrci. Máme tu fantasticky přehrávajícího Jeffa Goldbluma, který už dlouho nebyl na plátně takhle ujetej; máme tu již o něco méně fantasticky přehrávající Cate Blanchett, která… no, dobře, zrovna nad tou se dá spíš jen neutrálně krčit rameny, nicméně Tom Hiddlestone je již standardně boží a Anthony Hopkins sice nedostane moc prostoru, ale zase stihne říct „Oh shit,“ což – aniž bych si to doteď uvědomoval – je něco, co jsem z jeho úst vždycky potřeboval slyšet. I Hemsworth z toho má očividně dobrou legraci. Škoda jen, že Ruffalo povětšinou vyklízí prostor digitálnímu Hulkovi.

HulkSvým způsobem je Ragnarok „jen“ další koktejl humoru, akce a zapomnění-hodných záporáků, jaký nám už Marvel namíchal tolikrát předtím. Pokud jste se toho koktejlu ještě nepřepili, směle do kina, rozhodně to totiž není špatné pití. Chápu, že někomu nebude po chuti jeho chytrácká nahláškovanost. Že někdo bude tvrdit, že dříve tak odlišné marvelácké filmy ztrácejí svoje výrazné osobní identity. Ale vzhledem k tomu, že Thorova dosavadní identita byla „přiblblé fantasy béčko“, nemám s touhle změnou fazóny sebemenší problém.

Reklama