Krátké filmy jsou duší dobrého filmového festivalu a o 5. ročníku pražského Future Gate to platí zrovna tak. Hlavním lákadlem pásma kraťasů byla letos adaptace Kingovy povídky Jsem brána od českého režiséra Robina Kašpaříka. Subjektivní a pomyslné zlato však shrábnul snímek z Jižní Afriky.

Krátké filmy většinou představují největší koncentraci tvůrčího nadšení – vznikají s nulovými prostředky, takže vize a řemeslo tvůrců představuje fundament. V dnešní době, kdy solidní CGI zvládne i průměrný student grafického designu, to už sice pomalu přestává platit, ale i tak patří pásma krátkých filmů tradičně k nejlepším příležitostem nahlédnout co nejširší spektrum filmového talentu, který buď debutuje, anebo je v lepším případě tak dobrý, že nemá šanci komerčně uspět. Ruku na srdce, úplné srágory se ve výběrech většinou nevyskytují.

S tímhle předpokladem jsem na festival nakonec šel, i když se mi podařilo prošvihnout snímek, na který jsem se těšil jako na smilování boží – adaptaci Gaimanovy povídky Jak balit holky na mejdanech, který byl údajně perfektní, ztřeštěný, podvratný, punkový a britský (poznámka redakce: byl, koukejte někde využít šanci a mrkněte na to. Eat! Eat!). No co, tak nějak jsem si ho představoval.

Future Gate letos v Praze přesídlil ze sympaticky komorních prostor letenské kulturní Mekky Bio Oko do kina Lucerna, což je, dle mého soukromého soudu, nepříliš šťastná volba. Fronta táhnoucí se skrze rušnou kavárnu obsazenou turisty, kteří o festivalu nevěděli ani zbla, se přihodit jednoduše musela, špatné personální zastoupení na jednotlivých stanovištích rovněž. Jsem schopen pochopit myšlenku, že alokace v centru je nejspíš logisticky přijatelnější pro návštěvníky, duchu festivalu ovšem poměrně škodí.

Ale k filmům samotným.

Embers and Dust

Pásmo šesti kraťasů otevřel americký Embers&Dust vyprávějící o zvláštním setkání jednoho malého farmářského synka během večera, kdy zemi napadli mimozemšťané prostřednictvím radiové hry Orsona Wellese. Navzdory jednoduché premise se režisérovi Patricku Biesemansovi podařilo nabízejícím se klišé úspěšně vyhnout a představit kouzelnou atmosféru v pozitivistickém a nadšeném duchu upomínajícím na Raye Bradburyho. Proč si nedovolit snít o něčem víc, než že je každodennost? A proč by to nemohlo být právě o hvězdách a jiných světech?

Beautiful Dreamer

V pořadí druhý snímek mě jako jediný z celé přehlídky poněkud zklamal. Příběh o matce s nevyléčitelnou nemocí, která se rozhodne podvést čas a vydat se na cestu rychlostí světla, aby viděla svou dceru dospívat, je v srdci zápletkou starou jako sci-fi sama. I kvůli tomu je extrémně obtížné přinést nový, střízlivý pohled a nezabřednout do citových eskapád, které jsme viděli tisíckrát a lépe.

David Gaddie se bohužel vydal cestu prošlapanou a laciné melodrama z jeho snímků cáká po litrech. Jestli se předchozí film klišé důsledně vyhýbá, tady jsou pravděpodobně všechna, včetně toho největšího. Snímek bohužel své koule nenajde ani při poslední návštěvě nesmrtelné matky u jejích v běžném časovém proudu se lopotících příbuzných, takže namísto pořádné katarze dostaneme jenom křečovité smíření ála Interstellar.

Robot and Scarecrow

Robot & Scarecrow je z celé šestice zdaleka nejpoetičtější. Příběh oživlého strašáka a umírající robotky a jejich nepravděpodobné lásky uprostřed hudebního festivalu je hluboce lyrický, ačkoliv se odehrává na pozadí dunících beatů a nespoutané zábavy. Nelidskost obou hrdinů a fakt, že spolu za celou dobu nepromluví ani slovo, přispívá ke křehkosti a uvěřitelnosti citu, který se odehrál a rozkvetl během jediného dne, a ukazuje, že emoce je možné ztvárnit s lehkostí a elegancí a nikoliv je z diváků prvoplánově tvrdě ždímat. Cit vyplyne přirozeně, stačí jen podaná ruka.

Apocalypse Now Now

Apocalypse Now Now vyprávěné z pohledu teenagera, který o sobě na samém začátku prohlásí, že zabíjí lidi, je úchvatnou crackovou jízdou o bufeťáckém lovci nestvůr z Kapského města a jeho nedobrovolném parťákovi.

Výprava v bordel stylu na pomezí apokalypsy nebo rovnou Mad Maxe spolu se skutečně silnými charaktery hlavních hrdinů a humorem černým jak ropákova bota naprosto kompenzuje fakt, že spíše než uzavřený a vypointovaný příběh působí celé dílo jako desetiminutová ochutnávka něčeho mnohem většího, čeho se možná dočkáme v budoucnu. Snímek vychází ze stejnojmenné knižní předlohy Charlieho Humana o Baxteru Zevcenkovi, drsném teenagerovi, kterému podivné temné síly z jihoafrického podsvětí (pro jednou nikoliv kriminálního) unesou dívku, což ho nasere a přiměje se do věci vložit rovnýma nohama. Jestli celovečerák, který slibuje XYZ Films, někdy vznikne, bude to zatracená jízda.

Blade Runner2049: Blackout 2022

Pátým v řadě je všem fanouškům Blade Runnera patrně dobře známý prequel od Šiničira Watanabeho aka kultovního režiséra anime seriálů jako Cowboy Bebop nebo Samurai Champloo. Svým nezaměnitelným stylem předvedl poetičtější a výtvarně zajímavější návrat do milovaného kyberpunkového světa, než celý Villeneuvův film. Nebýt toho vynuceného spasitelského podtextu a skřípajících promluv o bohu a realitě, byl by dokonalý.

Jsem Brána

Hlavní událostí celého pásma měl být Kašpaříkův snímek Jsem brána, na kterém autor dělal celých dlouhých 5 let. Nutno říct, že z vizuálního a řemeslného hlediska se jedná o suverénně nejlepší z přehlídky kraťasů, ačkoliv ho v zábavnosti, náboji a dravosti Apocalypse Now Now zadupává do země. To je ale dáno látkou a žánrem.

Temný horor o podivné nákaze a postupném sestupu do šílenství perfektně zvládá práci s bizarními obrazy a neméně nezemským zvukovým doprovodem a je o to působivější, že je vyprávěn z pohledu první osoby. Identifikace s proměnami a kosmickými hrůzami, které na bezejmenného hrdinu dorážejí skrze jediné okno, jakési pekelné oko jeho cely a nemají rády, když pohrdá jejich dary z masa a krve, jsou téměř hmatatelné a atmosféra odkapává na podlahu v hustých, černých a leptavých chuchvalcích.

Jako jediný tento krátký film bohužel nepodpořím také linkem ke zhlédnutí, protože součástí dohody o adaptaci původního Kingova díla je i dodatek, že snímek může být promítán pouze na filmových festivalech a nesmí vydělat ani cent. Jako by se největší král hororu bál, že mu snad kraťas trochu té slávy anebo profitu ukradne. Na české poměry jde o dílo jedinečné, které než doslovným přepisem je spíše psychologickým odrazem Kingovy povídky. Pokud by v našich luzích a hájích vznikala podobná experimentální díla častěji, byl by svět o hodně krásnějším místem.