Ulice Londýna mohou být temné a spletité, ale teprve když zamíříte do podzemí, uvědomíte si, o jak prastaré město se ve skutečnosti jedná. Hluboko pod londýnským metrem se nachází další labyrint chodeb, kde hospodaří gnómové. Přišlo ale velké zlo, se kterým si neporadí, a požádají proto svého dlužníka o Hrdinu, který je zachrání. Je to průšvih, protože po ruce zůstal jenom Drake…

Gnómové, démoni a andělé na jedné hromadě

Pokud jste četli moji předchozí recenzi na budižkničemu a ožralu Drakea, pravděpodobně už víte, o jaký průšvih se jedná. Gnómové v McLeanově verzi Londýna mají roztomilé čumáčky a podobají se spíše koboldům, nebo skavenům, než obvyklé představě gnóma. Jejich roztomilost však nijak nezpochybňuje hrozbu, jíž jsou vystaveni, Jejich domovem se šíří rozklad, hniloba a smrad… a kdo zahlédl Hnilobáka na vlastní oči, ten uhnije zaživa.

Drake se jim opravdu snaží pomoct, ale tady narazil na něco, proti čemu je i napůl padlý anděl bezmocný. Přijme tedy pomoc od Spáleného muže, což je věc, kterou si měl ale třikrát rozmyslet, pak ten nápad zamknout hluboko do nejzapadlejšího koutku své mysli a zahodit klíč. Na rozmýšlení bohužel nebyl čas… Takže se můžete začíst a podívat se, co z toho vylezlo.

Na rozdíl od předešlého dílu Drake má Dominion jednu výraznou výhodu. Příběh, který odsýpá a ani na minutu nenudí. Nikdo nemohl tušit, co způsobí jeden hnilobný arcidémon hluboko pod zemí. Co všechno dokáže haitský kněz a proč byste se měli mít na pozoru před přátelstvím trvajícím milénia. Navíc se zdá, že Spálený muž dostal alespoň částečně přesně to, o co už delší dobu usiloval. Jistěže je odporné zažívat démonovy pocity, když se mu hrabete v hlavě, ale napadlo vás, jaké to je naopak?

Kdyby mi nebyl Drake tak nesympatický, možná bych ho litovala… Ale to bych přišla o veškerou srandu, když ho Spálený muž ovládá. Ten pocit, že nevíte, jestli jsou myšlenky ve vaší hlavě opravdu vaše, je absolutně k nezaplacení. 

Ten chce zabít to a ten zas tohle…

Oceňuji také určitý vývoj postav (alespoň některých). Nejsympatičtější postavou jedničky byl jednoznačně Spálený muž. Sympatický démon, který nešel pro sarkastický komentář daleko. Nyní dostal více prostoru, protože boj proti Hnilobákovi se úplně nepovedl. Na druhou stranu mají ty rozhovory v Donově kedlubně něco do sebe. Nemluvě o tom, že ačkoliv se démonek živí Drakovou duší, nemůžu se zbavit dojmu, že má svého hostitele docela rád, protože mu takříkajíc přirostl k srdci (a duši).

A třebaže je Spálený muž pragmatik a cynik, občas dokonce i vyslechl Donovo přání a zařídil se podle nějaké bezvýznamné prosby, jako třeba nechat někoho přežít. Nikdo mi nevymluví, že Spálený muž je vlastně docela zlatíčko. 

Drake a Trixie pak objevují radosti a strasti společné domácnosti. Trixie dostala za úkol hrát si na andělíčka strážníčka, takže se nastěhovala Donovi domů, kde kouří jednu cigaretu za druhou a hluboce se lituje. Don proti tomu absolutně nic nenamítá, ale zoufale trpí pokaždé, když Trixie vyleze ze sprchy. Tenhle diabolista se nám totiž krapet zamiloval do anděla, který ale plane láskou k jistému knížeti pekel.

Zřejmě nebude nutné popisovat, jak se Drake občas zbytečně ztrapní (zejména v posteli) a člověku je ho místy až líto (to když si uvědomíte, že tentokrát si za celou knížku nevrzne, ačkoliv bydlí s jednou z nejúžasnějších bytostí pod sluncem). Navíc objevil, že má něco jako charakter a rozhodl se nezištně pomáhat lidem, což se mu ale dokonale vymstí.

Nejspíš nikdy neslyšel pořekadlo, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, jinak by se tolik nedivil. Tenhle ochlasta začíná být každopádně téměř snesitelný, třebaže by missáka sympatie vyhrál maximálně u gnómů. Však je to jejich Hrdina, že?

Kromě výše zmíněných účastníků zájezdu dostaly více prostoru i další postavy, které by byla škoda nezmínit. Například takový papa Armand, Donův duchovní vůdce (i když by to po určitých zjištěních nejraději odvolal) umí docela slušně praktikovat woodoo a navíc se nebojí ojet ani bohyni. Někteří lidé s věkem nezmoudří, ale třeba mu ve třetím díle urafne hlavu nebo něco jiného a budu mít zas o čem psát:)

Pak je tu zrzavý jednooký kocour, jakého můžete potkat naprosto kdekoliv… I když uznávám, že do andělských nočních můr by možná lézt nemusel. Navíc se znovu setkáme i s Trixiiným Dominionem (název knížky má překvapivě určitý důvod) a Lucifer neztratil nic ze svého šarmu. Jak vidno, jedná se o docela zábavnou partu. Trošku mi připomínali partu Greenových Droodů.

Také se občas pokoušeli zabít navzájem. Chemie mezi nimi každopádně funguje a definitivně mrtví zůstanou jen zbyteční záporáci, takže o zábavu není nouze (stejně jako o plameny pekelné).

Drake mě možná úplně nepřesvědčil, ale Dominion ano. Peter McLean rozhodně neusíná na vavřínech a aktuálně pracuje na díle čtvrtém (ano, tohle je narážka na nakladatelství Host, kde mám sakra třetí díl, když v originále vyšel v roce 2017).

Pokud se bude série Spáleného muže i nadále zvyšovat tímhle tempem, bude se moci hrdě postavit vedle Harryho Dresdena a Noční strany, protože vtipu a originality mají jeho hrdinové dozajista dost. Na závěr si pak jen dovolím jednu drobnou výtku směrem k nakladatelství. Ve věnování píše Peter McLean o své ženě, která patří do Zeleného Ajahu, i když o tom ona sama ani neví. Je to narážka na Kolo času, jeden z nejlepších fantasy eposů, které byly kdy sepsány (a navíc dokončeny).

Trošku zamrzí, že to u vás nikoho netrklo, protože se v Čechách Kolo času překládalo již od konce devadesátých let a názvy frakcí Aes Sedai byly odjakživa různobarevné adžah. Nikdo nemůže znát všechno, ale sakryš…!

Peter McLean: Dominion

Vydal: Nakladatelství Host, 2018

Překlad: Michaela Macková

Počet stran: 290

Cena: 269,-


Reklama

Číst jsem se naučila v knihkupectví a tam mě nejspíš jednou i najdou pohřbenou pod knížkama a mangou. Věčný optimismus mi hatí pouze skutečnost, že do konce života pravděpodobně nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla.