- Reklama -

Konec světa se blíží! Tentokrát doopravdy – Antikrist je mezi námi a ve šlépějích jeho umolousaných tenisek kráčí pekelná bestie, která má sice momentálně jedno ucho legračně obrácené naruby, ale i tak je součástí nemilosrdně se naplňujícího proroctví o konečném střetnutí mezi Nebem a Peklem, které se ovšem ke smůle celého lidstva má odehrát právě na Zemi. Katastrofě mohou zabránit jen dva nepravděpodobní přátelé – elegantní démon Crowley a puntičkářský anděl Azirafal, kteří už na Zemi žijí po mnoho století a ani jednomu z nich se nechce přihlížet její zkáze, mimo jiné proto, že by vzaly za své i jejich oblíbené restaurace.

Klasika, která nezklame

Ač je to zatěžko uvěřit, kniha Dobrá znamení (Good Omens) vyšla už téměř před třiceti lety. Od té doby se dočkala mnoha vydání, rozhlasové i divadelní adaptace, a samozřejmě i netrpělivě očekávaného televizního zpracování, jež v květnu letošního roku uvede videotéka Amazon Prime. Veškerý pozitivní ohlas je rozhodně zasloužený, jelikož jde o nestárnoucí klasiku, která dokáže i otřepané apokalyptické téma dokonale osvěžit černým humorem a bezchybnými postřehy o povaze lidstva.

Kromě výše uvedených nesporných kvalit ovšem Dobrá znamení dokáží zaujmout už pouhým faktem, že jde o společné dítě dvou prvotřídních britských spisovatelů – stvořitele legendární zeměplošské série Terryho Pratchetta a jeho mladšího kolegy a přítele Neila Gaimana, který se proslavil jak mnoha romány z oblasti fantasy, hororu a sci-fi, tak geniální komiksovou sérií Sandman.

Ovšem v době, kdy Dobrá znamení vznikala – překvapivě nejprve jako parodie na dětské příběhy Richmal Cromptonové, jež u nás vyšly ve sbírce Jirka, postrach rodiny – měli oba jejich autoři k vrcholu kariéry teprve nakročeno. Pratchett už sice byl oblíbeným spisovatelem, ale Zeměplocha se zatím nacházela jen někde v první čtvrtině – tj. ještě než se Pratchett patřičně rozjel a začal opravdu nemilosrdně tepat do nešvarů soudobé společnosti – a Neil Gaiman stál teprve na samém počátku slávy, kterou mu Sandman později vynesl.

Právě jeho práce pro americké nakladatelství DC Comics, kvůli níž se dlouhodobě zdržoval v USA, byla příčinou neobvyklého zrodu Dobrých znamení, jež vznikala převážně prostřednictvím dlouhých telefonických hovorů, vzkazů na záznamnících a v poslední fázi i komunikace po síti, o které však Pratchett v doslovu k originálnímu vydání říká, že vzhledem k technickým nedostatkům tehdejších modemů byla „jen o něco málo efektivnější než podvodní jódlování“. Z pohledu dnešní doby tedy jde o výkon téměř heroický a zároveň je až s podivem, jak dokonale celkový výsledek působí.

Agenti Nebe a Pekla

Příběh Dobrých znamení vyznívá na první pohled přímočaře – apokalypse je třeba zabránit a ti hodní mají vyhrát. Daleko zajímavější je ovšem otázka, kdo je vlastně ten hodný. Oba hlavní hráči apokalypsy, tj. Nebesa i Peklo, jsou i přes zásadní ideologické rozdíly vykresleni v podstatě stejně, jako zkostnatělé, zbytečnou byrokracií zatížené organizace, kterým jde pouze o samotný mocenský střet a konečné vítězství. Lidstvo ani jednoho z nich vlastně příliš nezajímá, jen ať se uškvaří, však si je později přeberou.

Na druhou stranu, ani samotné lidstvo autoři nešetří a věrně vystihují všechny jeho nehezké stránky, pokryteckým náboženstvím a devastací planety počínaje a drobnými každodenními krutostmi konče. Nakonec si tedy spolu s překvapivě sympatickým Antikristem nelze nepoložit stejnou otázku, která se ostatně čas od času vynořuje jak v Pratchettově, tak v Gaimanově díle – totiž zda by přece jen nebylo lepší celou lidskou existenci smazat a začít znovu od prvoků.   

Čím méně sympatičtěji však Nebe, Peklo i lidstvo vyhlíží, tím více si čtenář oblíbí ústřední dvojici hrdinů – anděla Azirafala a démona Crowleyho, kteří svým způsobem nepatří ani do jedné skupiny. Oficiálně jsou sice agenty znepřátelených mocností, avšak ve skutečnosti jsou spíše určitými outsidery, kteří už před drahnou dobou začali hrát především sami za sebe.

Během dlouhých staletí strávených na Zemi se nejen dokonale naturalizovali, ale také moudře usoudili, že jakákoliv skutečná řevnivost by jim pouze kazila poklidná odpoledne, která by raději trávili popíjením šampaňského v Ritzu, a že daleko lepší bude nenápadně, avšak efektivně spolupracovat. Když se pak studená válka mezi Nebem a Peklem stane nepříjemně horkou, ocitají se oba v nepříjemné roli jediných dvou bytostí, které si zachovávají zdravý rozum a vidí, že žádné vítězství za apokalypsu nestojí.

Jejich motivy pro záchranu Země jsou rozhodně sobecké a více než zištné, ale ani jednoho nelze nemít rád, možná z toho důvodu, že jsou v konečném důsledku daleko méně cyničtí než jejich zaměstnavatelé, a snad i proto, že jejich láska k životu na Zemi dává čtenáři určitý pocit, že ještě není všechno ztraceno.

Co je čí?

Jak už bylo řečeno výše, Dobrá znamení působí navzdory svému chaotickému vzniku velmi solidně a celistvě. Kromě ústřední nadpřirozené dvojice v knize vystupuje mnoho dalších hrdinů – mj. Antikrist a jeho parta, dvě (či vlastně tři) sady apokalyptických jezdců, několik andělů a démonů, jedna pedantická čarodějka, dvoumužná armáda lovců čarodějnic, několik satanistických jeptišek, pár tibetských mnichů, nečekaně dobrá spiritistka i dokonalý exemplář úctyhodného britského občana, který nemá na práci nic lepšího než psát mravokárné stížnosti do místních novin.

Při takovém množství výrazných postav a vedlejších zápletek může text snadno sklouznout k chaotičnosti, ale nic takového se Dobrým znamením nestalo. Přestože příběh v závěru hodně nabírá na tempu a jednotlivé scény střídají jako na kolotoči, všichni hrdinové spějí společně k jedinému cíli a překvapivému, leč víc než uspokojivému závěru.

Dílo dvou autorů nejspíš vždycky vybízí k úvahám, kdo je zodpovědný za kterou část, postavu či repliku. Dobrá znamení možná svádí k té nejsnazší domněnce, tj. že Terry Pratchett se postaral o všechen laskavý humor, zatímco Neil Gaiman vnesl do příběhu grotesknější a morbidnější tóny. Tento názor je ostatně patrný i z některých dobových pochvalných recenzí, např. té z britského časopisu FEAR, kde stojí: „Pratchettovo srandovní magično vyladěné Gaimanovým temným, chladnokrevným stylem – jakou lepší kombinaci si přát?“

Takové soudy jsou však trochu zjednodušující, už proto, že Terry Pratchett sám nikdy neměl k temnotě daleko, jak je ostatně dobře vidět z jeho pozdější tvorby, a byla by chyba hledět na něj pouze jako na zdroj vtipů. Oba autoři navíc během let přiznali, že vzhledem ke způsobu, jakým kniha vznikala, je dnes těžké říct, kdo vymyslel kterou pasáž, a že při čtení finální verze občas naráželi na věty, o kterých si byli oba skálopevně jisti, že je nenapsal ani jeden.

Na druhou stranu, Pratchett přiznává zodpovědnost za většinu nápadů týkajících se dětí a čarodějky Anatémy Novotrikové, zatímco Neil Gaiman se hlásí k apokalyptickým jezdcům a záplavě červů, jež sežrali zaměstnance teleshoppingové firmy. Což nejspíš také o něčem vypovídá…

Konec světa hezky česky

Česká verze Dobrých znamení je též poměrně letitá – nakladatelství Tallpress ji vydalo v roce 1997 – nicméně její humor nezestárl. Překladu se samozřejmě ujal Jan Kantůrek a nese se dokonale v jeho duchu: je svižný, milý, humorný, obohacený o duchaplné poznámky pod čarou a nedokonalý. Několik dobrých vtipů je klasicky zabito či nepochopitelně zmrzačeno, např. Crowleyho poznámka o nesnesitelnosti nekonečného muzikálu Za zvuků hudby či povzdechnutí pana Younga, který z příliš suchého počasí neviní jaderné testy, nýbrž jejich trestuhodný nedostatek.

Lze sice pochopit, proč překladatel proměnil gravlax ve vepřové medailonky (jen málokdo u nás v roce 1997 tušil, co – a jak dobrý – je gravlax), ale dodnes zřejmě zůstane obestřeno tajemstvím, jak se ze stávky personálu metra stala průjmová epidemie, či proč si „Really Cool Peple“ zasloužili přezdívku „Chlapi, co jsou studený čumáky“. (Za zmínku rovněž stojí, že v českém vydání sem tam chybí kousek věty a přinejmenším jednou i celá dlouhá pasáž – na str. 121 je značně zkráceno vyprávění o sestře Mary Užvaňkové, ačkoliv těžko říct, zda jde o úmysl, či pouhé opomenutí.)

Celkově však jde pouze o drobnější vady na kráse, které Jan Kantůrek vyvážil svým obvyklým citem pro atmosféru a nápaditým překladem některých jmen. I díky němu jsou tak Dobrá znamení čtenářský zážitkem, který odolá zubu času, a ke kterému se čtenář i po letech s radostí vrací.

Terry Prattchet a Neil Gaiman: Dobrá znamení

Vydal: Nakladatelství Tallpress, 1997

Překlad: Jan Kantůrek

Počet stran: 489

Cena: 228 Kč

- Reklama -
Překládám komiksy a romány z angličtiny i japonštiny a občas píšu o japonské společnosti, historii a populární kultuře. V mezičase se coby redaktorka Nového Orientu a Archivu Orientálního snažím ždímat příspěvky z tuzemských i zahraničních akademiků. Nejlepší na tom všem je, že když na chvilku přestanu a nedělám nic, zažívám chvíle nefalšované nirvány.