Německé maloměsto se musí potýkat se zmizelými dětmi, cestováním v čase, machiavelistickými manipulátory a samotnou apokalypsou. Konec světa začíná v místě, kde by jej nikdo nečekal.
Německá kinematografie v posledních letech nezažívá své nejsilnější období. Kdybychom měli z hlavy vysypat nějaké současné výplody z „reichu“, nejspíš toho kromě Kobry 11 moc nevymyslíme. Pakliže bychom se bavili dokonce o žánrové produkci, bylo by hledání ještě obtížnější. Dokonce ani v literatuře naši západní sousedi příliš neexcelují.
Z relativně aktuálních věcí tu máme surově průměrného nádeníka Kaie Meyera ve fantasy pro děti, Markuse Heitze, který od Trpaslíků nic pořádného nenapsal, Kerstin Gier, jež ovšem dost zaskórovala v young adult, a Cornelii Funke, která osciluje mezi dětskou a young adult a proslavila se i u nás Inkoustovým srdcem (a jeho dalšími díly). Ti všichni se zaměřují ovšem spíš na fantasy odnož a o sci-fi už prakticky nemůže být řeč (opět, bavíme se v mezích současné produkce).
O to vítanější, překvapivější a kolosálně úžasnější je pak seriál Dark, kterému zahraniční média přezdívají „německé Stranger Things“ a jenž se na IMDB umístil jako číslo jedna v žebříčku nejžhavějších seriálů. Stvořila ho pro nás internetová televize Netflix, která – jen tak na okraj – vůbec poslední dobou publikuje pozoruhodné žánrové skvosty v neamerické produkci. Nejdřív nám v únoru naservírovali korejský skvost Kingdom o zombie apokalypse ve středověké Koreji a nyní německý Dark.
Temná tajemství
Fiktivní německé maloměsto Winden přežívá především díky své jaderné elektrárně, jež poskytovala potřebnou ekonomickou sílu a pracovní pozice. Poklidný život, který se už dávno přenesl přes protesty vůči jaderné energii a hoví si v apatické všednodennosti, je ovšem narušen zmizením mladého Erika, studenta zdejší školy.
Policie je bezradná, svědkové prakticky nejsou a jako temný symbol se nad vším tyčí windenský jeskynní komplex, hluboké bludiště podzemních chodeb, jež se táhnou až pod území jaderné elektrárny, kam ani zástupci zákona nemají přístup bez soudního příkazu.
Strach se vloudí do domácností také čtyř rodin, jejichž osudy sledujeme především, a navzdory tomu, že ponoukají své malé či dospívající děti k ostražitosti, dojde k dalšímu zmizení. Překvapivě, opět v okolí jeskyní. Do toho se objeví tělo neznámého desetiletého chlapce, jehož zmizení nikdo neohlásil. Tělo je čerstvé, objeví jej snad jen pár hodin po smrti. K vraždě však podle všeho došlo před třiatřiceti lety…
Nepopsatelný zážitek
Samotný děj seriálu Dark je natolik komplexní a závislý na postupném odhalování informací, že prozrazovat vám cokoliv dopředu by byla medvědí služba. Na rozdíl od Stranger Things se nejedná o vtipnou a akční jízdu s napínavými momenty, patřičnější srovnání by bylo spíš s Městečkem Twin Peaks. Otázky se vrší jedna na druhou, odpovědí dostáváte spíše poskrovnu a když už, tak jen proto, aby přinesly ještě více otazníků.
První série Darku je pomalá, rozvážná prohlídka vnitřními světy zainteresovaných rodin, ukazuje, jakým způsobem je postihují tragédie a kupící se paradoxy, pro něž nemůže být racionální vysvětlení, protože ve středu všeho dlí cestování časem. Trpělivost a značná dávka pozornosti jsou rozhodující předpoklady pro sledování.
Narativní struktura je jednou z největších předností seriálu. Jakmile je divák představený hlavnímu fantastickému motivu, totiž cestování v čase, děj se rozvětví do několika časových rovin. Jsme vhozeni in medias res, filmová řeč se nám nesnaží nápadně představovat už během děje, které dítě je předobrazem kterého dospělého v rovině současnosti. Pozorný divák si sám musí zapamatovat jména a vydedukovat patřičné spojitosti, rodinné vazby a domyslet si, která postava od začátku měla k dispozici jaké indicie a co bylo její motivací.
Mnohé lze v seriálu vypozorovat ještě před tím, než je to naplno řečeno. To na jednu stranu stojí velmi příjemně v opozici k současným americkým trendům dělat s diváka idiota, na druhou stranu všechna ta ne zas tak obvyklá německá jména, která navíc velmi často mohou splývat, velmi snadno vytvoří zmatení, ze kterého lze vyklopýtat jen dohledáváním předchozích scén, googlením nebo trpělivým vyčkáváním na vysvětlení. Spojování jednotlivých detailů do souvislostí je ovšem jedna z největších diváckých radostí, které Dark může nabídnout.
Vyprávění a zápletka
Vyprávění v několika časových rovinách také přináší jednu velkou příležitost, které se tvůrci zhostili s maximálním mistrovstvím, a tou je charakteristika postav. Retrospektivně můžeme na dětství protagonistů sledovat charakterové zvláštnosti, jež dodávají hloubku a vysvětlení mnohdy jinak iracionálnímu chování některých dospělých.
Po několika dílech tak získáte důležitý pozitivní pocit – cokoliv nesmyslného se stane, bude zcela jistě propojeno do souvislostí a logicky vysvětleno. A týká se to především drobných detailů. Dámy a pánové, o kterém seriálu tohle můžete s čistým srdcem říct? Jisté autorské týmy pracující pro HBO by měly do Německa chodit na stáže.
Samotná klíčová zápletka je pak možná největším osvěžením – cestování v čase se vyvarovává běžných stereotypů, neřeší běžného cestovatele lapeného v minulosti a hledajícího cestu domů, dokonce ani efekt motýlích křídel, pojednávající o strašlivých konsekvencích nejmenších činů, není tak úplně v popředí. Obyvatelé Windenu jsou lapeni v několika propojených časových oknech, která dohromady tvoří časovou smyčku, jež se opakuje v neustálých cyklech.
Každá éra je odlišena i žánrově – padesátá léta fungují především jako sledování osudů policisty, který se pomalu mění v obdobu noirového detektiva, v osmdesátých letech se noříme do těžkého retra, v současnosti je nám představen starý dobrý „vesnický román“ a sonda do budoucnosti, nejlepší pasáž časového řetězce, se vybarví jako perfektní postapo, u kterého jen maně žebrám, aby dostalo větší stopáž.
Právě tyto cykly představují jisté novátorství v přístupu k tradičnímu motivu. V pozadí časových cyklů se točí několik mocných figur, které procházejí mezi érami, studují souvislosti a manipulují s událostmi tak, aby cykly jednou provždy ukončily. Nebo tak alespoň tvrdí. Jejich ne vždy důvěryhodné úmysly, jasné tajení mnoha klíčových informací a shromažďování věrných následovníků v boji o samotný čas tak nakonec ze všeho nejvíc připomíná souboj dvou zednářských loží. A to je ta skutečná třešnička na dortu.
Formální zpracování
Osobně jsem se nejvíc bál zvukomalebnosti němčiny. Dosavadní zkušenosti mě vedly spíš k tomu, že jazyk zní hrozně, rozložení přízvuků ve větách vytváří spíš kakofonii a zkrátka není možné říct německy něco, co zní tajemně a cool. A světe div se, byl jsem totálně mimo. Přízvuk herců je nakonec podobný anglofonní produkci – hudební malebnost hlasů a vět je poskládána tak, jak jsme zvyklí, temné věty zní dostatečně temně, zoufalství je dostatečně zoufalé, slovní a větný přízvuk neplave v rozporu s emocemi, které máme prožívat.
Herci samotní jsou skutečné objevy roku (tedy alespoň pro diváka neznalého německé scény), zvláště starší ročníky jsou očividně tvrdě vytrénované divadlem a jejich bohaté a plné hlasy jako by byly jednou z vrstev soundtracku.
Kde byli všichni ti lidi posledních dvacet let? Jak to, že dávno neprorazili v Hollywoodu? Jejich celkové charisma, schopnost portrétovat postavu drobnými gesty, výrazy tváře, nonverbálními zvyklostmi, je na nebývalé umělecké úrovni. Herectví je to také přiměřené – nepříliš hysterické, není lacině citově vyděračské, vše je přizpůsobeno potřebám příběhů a věrohodnosti, které lze v rámci scénáře dosáhnout.
Kamera a výstavba scény taky zaslouží jen samou chválu. Každou epizodu se tvůrci snaží o nějaké drobné vizuální ozvláštnění, které nemusí na první pohled působit originálně, ale svým zpracováním zkrátka funguje velmi dobře, například obyčejné paralelní zobrazování postav v současnosti a v osmdesátých letech, aby si po celé epizodě divák ověřil, kdo je kdo.
Současná seriálová produkce si dává velmi záležet na silném hudebním doprovodu a do mainstreamových médií se tak začínají dostávat spíše nezávislejší umělecké projekty. A to je jenom dobře. Dark vás tak může představit pozoruhodným umělcům, jako je německá experimentální zpěvačka Soap&Skin, jejíž tvorba byla objevena už seriálem Perníkový táta (Breaking Bad), italský skladatel Teho Teardo a jeho pěvecký kolega Blixa Bargeld, nebo připomenout ještě stále jasnou slávu progresivního rockera Petera Gabriela.
Samotný scénář pak neexceluje jen ve výstavbě příběhu, ale i jednotlivých dialogů. Zahraniční recenze opěvují filosofický přesah přibližující divákovi biblické a metafyzické myšlenky, ale ruku na srdce, tak daleko s chválou jít nemůžeme. Filosofii jako takovou v televizi opět nepotkáváme, na co však skutečně narazíme, je docela dobré a příjemné zamýšlení nad vybranými filosofickými otázkami, které sice není hluboké, ale je poeticky a příjemně zpracováno. A tím Dark skutečně vítězí, nádhernou poetičností úvahových pasáží, které skvěle doplňují dialogy běžného maloměstského života, konverzace odhalující strašlivá tajemství nebo spory mocných hráčů v pozadí.
Temné kouty Darku
Nic samozřejmě není dokonalé a Dark nelze ve všem jenom chválit. Ačkoliv se při cestování časem snaží vycházek ze současného teoretického poznání, svou snahu o vědeckost naprosto sráží zpracováním stroje času. Kufřík s hodinovým mechanismem, radioaktivním materiálem a trochou elektřiny při současné úrovni vzdělání a matném povědomí o tom, jak fyzika funguje, naprosto zruší imerzi a zastihne vás, jak nevěřícně kroutíte hlavou nebo obracíte oči v sloup.
Ještě horší je ovšem to, že se tvůrci občas vyvarovali jisté skromnosti a sem tam spadnou to podivného pobláznění, které jejich příběhu bere jinak silnou a dobře vystavěnou vážnost – náhle tedy zjistíte, že někdo je vlastní vnučkou a babičkou zároveň, že vedle cestování v čase nám přibývají ještě alternativní světy apod. Dosud podobné přešlapy nebyly nijak akcentovány, jak se objevily, tak také přešly, jako špatný vtip, který společnost rychle přejde a dál se věnuje uvolněné konverzaci.
Ačkoliv je výčet nedokonalostí nesrovnatelně menší s výčtem kvalit, může i tak snadno otrávit jinak lahodný pokrm.
Závěrem
Jak bylo řečeno na začátku, Dark je skutečné zjevení – po příběhové i herecké stránce. Němci se umělecky vytáhli takovým způsobem, jakým to nepředvedli snad od Goetha. V současné době Netflix nabízí dvě řady a třetí závěrečná se začala točit v červnu tohoto roku a ještě nemá ujasněné datum vydání.
Dark
Německo, 2017–2020, 21 h 55 min (Minutáž: 45–61 min)
Tvůrci: Baran bo Odar, Jantje Friese
Režie: Baran bo Odar
Scénář: Jantje Friese, Martin Behnke
Kamera: Nikolaus Summerer
Hudba: Ben Frost
Hrají: Oliver Masucci, Karoline Eichhorn, Jördis Triebel, Louis Hofmann, Maja Schöne, Stephan Kampwirth, Daan Lennard Liebrenz, Andreas Pietschmann a další
