Obrovské vesmírné překladiště Terango (neboli Terminál Sycargo) je kromě přistávacích a odletových ramp kompletně vybudováno pod povrchem planety a personál tvoří jedenáct tisíc lidí a přes dva tisíce androidů. Lidé sem utíkají před pozemskou spravedlností a androidi zde mají trošku jiné úkoly, než byste od nich čekali. Velí jim totiž Mozek – vysoce inteligentní UI, jež se v nápodobě lidí dostala o něco dál, než měl v plánu její stvořitel.
Vesmírné Palermo
Sycargo je něco jako Divoký západ přenesený do jedenadvacátého století. Nebo spíš něco mezi Divokým západem a sicilskými kmotry. Utíkají sem lidé, kterým byla Země malá, její zákony příliš svazující a společnost omezená… Anebo jen chtěli nesmírně naštvat své rodiče.
Poslední uvedené platí například pro Nataliu Bogdanovou. Tato půvabná operátorka dispečinku letového provozu chtěla zdrhnout před vlezlým otcem. Kdyby s ním měla trošku lepší vztahy, nemusela hned na začátku knihy zemřít. Její papá je totiž agentem FBI – a ta má nyní důvod vyslat na Terminál Sycargo jednu neřízenou střelu, atomovku v těsných kalhotách, která začne šťourat do všeho, na co měla Země dávno zapomenout.
Náměstek baltimorské FBI je pochopitelně znepokojen, že jeho holčička zmizela, a dost pravděpodobně už není mezi živými (má recht, dvacet rozřezaných a zcela oddělených částí jejího těla tuto možnost spolehlivě vyloučilo), a tak vyšle na Sycargo agentku, jež se jeho dceři silně podobá.
Moira Glaceová je drzá, ve svém vyšetřování důrazná a absolutně neřiditelná. Bohužel také místy absolutně blbá. Na Terango se vrhne s nadšením počítačového viru, který si našel cestu do nechráněného systému. Tento konkrétní systém má ovšem velmi specifickou ochranu. Musí, protože se na něm děje spousta věcí, o kterých by se úřady na Zemi nikdy neměly dozvědět.
Polidštěná UI a spousta problémů
Asi největším průšvihem Teranga je svérázná UI. Mozek má pod kontrolou naprosto vše, sleduje vás každou zapnutou obrazovkou, čipy v telefonech i pod kůží, seřizuje přistávací i odletové rampy, a řídí veškeré androidy. Protože je to ale systém nadmíru moderní a technologicky vyspělý, koketuje s myšlenkou, že napodobí lidské nálady. Jde mu to tak dobře, až by se dalo zpochybnit, jestli není náhodou ženská (to když se mu mění barevné rozhraní podle nálady z šedivého do žluté a zpátky). Tuto tezi ovšem rychle vyvrátí přílet Moiry, do níž se tato UI beznadějně zamiluje.
Druhým průšvihem Teranga jsou modifikovaní androidi, které nikdo neřídí. Dělají si víceméně, co chtějí. A často bývají tam, kde nemají co dělat. Vedení vesmírného terminálu je s oblibou využívá u nelegálních činností, které by se neměly nikam dostat. Například překládka luxusního nákladu drog. Což je třetí průšvih. A nějaké mrtvé ženské nebo zmizelí podřízení tak nikoho nevzrušují tak, jak by možná měli. V takovém množství lidí se pár mrtvých jednoduše ztratí, protože na Sycargu nejsou žádné pořádkové služby, ani cely. Není tam místo, kam byste zavřeli zločince, protože Sycargo je takových lidí plné.
Neřízená atomová raketa
Hlavouni vesmírného terminálu si to všechno samozřejmě uvědomují. Agentka FBI je něco, s čím nepočítali. A to ještě Moiru ani nepoznali osobně. Politické vazby jí jsou ukradené, peníze ji nezajímají a na celé Sycargo se dívá se zvědavostí dítěte, které lupou zkoumá hořlavost mravenců. Sem do něčeho šťouchne, támhle někoho naštve, a čas od času si zalaškuje s Mozkem, jehož barevné náladové spektrum ji nepřestává udivovat. Ona sama je zas zdrojem bezbřehé fascinace Mozku.
Na Terangu jsou podobně zásadoví lidé velmi vzácným zbožím. Navíc je roztomilé, jak Moira neustále posílá veškeré autority kamsi, protože je přesvědčená (a celkem oprávněně), že jí hatí její vyšetřování. A tak naváže spíše ze zvědavosti spolupráci s místní UI, třebaže jí úplně nevěří (což je jeden z mála projevů inteligence, kterého se od ní dočkáte). Moira totiž vlastní pud sebezáchovy dospělého lumíka. Kdykoliv ji někdo pozve na schůzku do Starého města, kde není signál, do odlehlých míst, nebo alespoň do baru, kam nesmí androidi, vždycky se tam vydá. A leckdy dokonce bez pistole.
Vážně by agentka FBI vlezla za informátorem na odlehlé místo neozbrojená? A dokonce i poté, co ji někdo znásilní? Fakticky by neuposlechla varování Mozku, který ví naprosto o všem, co se kde šustne na celé planetě, a vydala by se sama za násilníkem, jehož záznamy potřebují sponkovačku, nebo spíš celý šanon? A to už vůbec nemluvím o tom, že se pokusila zatknout místního drogového barona v baru plném místních (a pak se strašlivě divila, že neskončil v cele zadržení, které Terango ani nemá).
Robotická love story ve vesmíru
O polidštěných robotech, vyspělé umělé inteligenci a zkáze namyšleného lidského druhu už byly popsány stohy papíru. Co to žere a kde to spí má ovšem toho nejsympatičtějšího zmagořeného Mozka, o jakém jsem kdy četla. Úplně sice nechápu, proč se zaláskoval zrovna do Moiry (možná za to fakt mohla neúcta k místním autoritám, těžko říct), ale je roztomilé, jak jí dělá pomyšlení. Při hovoru s ní jeho rozhraní dokonce lehce růžoví, což je známka těžké demence, ale tak z lásky se blbne, že ano. A vyústění této story bylo naprosto dokonalé, protože jak vidno, trojka svědčí i umělé inteligenci.
Geniální playlist
Bylo by hříchem nezmínit se o jedné z vedlejších linek této knihy. Lidé se na Sycargu opravdu nenudí. Kromě spousty bazénů, fitcenter a Sexlota tam mají totiž naprosto dokonalé noční rádio. Pravidelná relace Starý fláky pro noční ptáky se prolíná celým příběhem a její playlist vřele doporučuji.
Playlist Larryho Zanoffa najdete dokonce i na Spotify (nejsem jediná, koho uchvátil) a obsahuje takové vykopávky, jako třeba Paranoid od Black Sabbath nebo Speak to Me od Pink Floyd. A to nezmiňuji Larryho pořad Mé velké tajemství, kdy zaměstnanci vesmírného terminálu anonymně volají do rádia, aby tam povyprávěli o těch nejšílenějších a nejúchylnějších touhách a tajemstvích, jež je v životě potkaly.
Suma sumárum
Petr Heteša se podíval do vesmíru v edici Evropské space opery a moc doufám, že se tam někdy ještě vrátí. Co to žere a kde to spí je jednou z nejzábavnějších knih, které jsem od něj četla, a třebaže mi byla Moira místy až nesympatická svou naivitou (a leckdy i blbostí), stránky mi ubíhaly pod rukama stejně rychle, jako lajny koksu ve frňácích zdejších pohlavárů. Příběh byl originální, vtipný a místy detektivní, a i když jsem něco málo tušila, konec jsem si vážně užila. Určitě bych uvítala novelku, která na něj naváže.
Petr Heteša: Co to žere a kde to spí
Vydal: Nakladatelství Brokilon, 2019
Počet stran: 448
Cena: 328 Kč
