Víte, jak nás ve škole učili, že až bude českému národu nejhůř, probudí se v nitru hory Blaník rytířské vojsko, aby za zvuků mocných chorálů porazilo nepřátele? Je to kec. Ve skutečnosti to nejsou chorály, ale rachot z rozžhavených Desert Eaglů a taky to není rytířské vojsko, ale parta staletých a pěkně nakrknutých upírů.

Po staletí procházeli dějinami jako vyvolení. Drsní a téměř neporazitelní, už od nepaměti mezi sebou upíři bojovali o moc nad osudy smrtelníků. A zatímco se velké říše rodily a zase umíraly, Bratrstvo krve, nejmocnější a nejvražednější síla, která kdy kráčela po této zemi, se smálo věčnosti do tváře.

To všechno je dnes minulostí. Píše se rok 2020 a lidstvo zjistilo, že pro nekonečný vesmír je jen nepatrným zrnkem prachu. Nikdo už přesně neví, jak celý tenhle svrab začal – jestli tehdy, když se na obloze objevily první vesmírné lodě, nebo když se Země definitivně stala kartanskou kolonií. A vlastně na tom nezáleží. Zlatý věk lidstva zřejmě skončil.

V jednom se ale ti žlutí vesmírní bastardi, co chtějí vládnout Zemi, přepočítali. Tenhle svět už totiž své vládce má. A ti se bez boje nevzdávají.

Kotleta, hvězda české fantastiky

Františka Kotletu, autora Bratrstva krve, nejnověji trilogie Spad i řady dalších vychytaných žánrovek, vám dnes určitě nemusíme nijak dlouze představovat (pokud jste tedy posledních několik let nestrávili v jeskyni nebo na super důležité, super utajené a super odříznuté vesmírné misi). O nástupci velkého mistra Kulhánka už slyšela dokonce i moje máma a, co si budeme povídat, k slyšení je toho docela dost.

Zatímco jedni na Kotletu nedají dopustit, druzí ho označují za sprostého vykradače kulhánkovského stylu. Ti třetí se mezitím shodují, že drsný Bruntál, z nějž plodný autor pochází, tuto nevinnou chlapeckou duši zřejmě poznamenal víc, než si jakákoliv lidská bytost zaslouží.

Ať už se řadíte do kterékoliv z těchto skupin, jedno je jisté. Františka Kotletu dnes dost dobře ignorovat nemůžete. A dokazuje to i Bratrstvo krve, Kotletova prvotina, jejíž první díl pod názvem Hustej nářez vyšel už v roce 2010.

Alfa samec zasahuje

V Bratrstvu krve sleduje Kotleta příběh mnohasetletého upíra Jana Bezzemka. Ten pod velením Jana Lucemburského kdysi drancoval Evropu, dnes netouží po něčem jiném než užívat si své zasloužené upírské věčnosti se vším, co k tomu patří. Po staletí se mu to dařilo. Než přišli ti žlutí vesmírní šmejdi.

Ano, chápete správně. Kotleta sází na osvědčené vzory a jeho Jan Bezzemek je skutečně vším, na co už jsme v rámci žánru zvyklí. Kde se objeví, tam lítá krev, vnitřnosti i cynické hlášky a ženské mu do postele lezou vlastně samy.

Prověřených ingrediencí ale Kotleta do svého Bratrstva krve zamíchal mnohem víc.

„Hasta la vista, baby. Sedm kulí. Jako v Sarajevu“

Představte si všechno, co jste milovali na amerických béčkových akčňácích z devadesátek. Máte? Přidejte české lokace a hlášky typu „oči rudé jak myšlení marxistovo“. Pořád pobíráte? Jedem do finiše. Nasaďte to nejujetější, co současná popkultura nabízí a přidejte nepřemožitelné upíry, co ve smrtelném deliriu vzývají Třetí říši, nebo bandu krvelačných, pomstychtivých transsexuálních děvek.

V Bratrstvu krve nám těchto ingrediencí Kotleta dopřává vrchovatě a na výsledku je to znát. Obzvlášť Hustej nářez, první díl celé trilogie, je naprosto velkoparádní popkulturní jízda (už jsem vám říkala, že tam je všechno? jako že fakt všechno?).

Reklama

Jestli vám můj barvitý popis nestačil, představte si film z ČSFD, co má 10 % a hipsteři si z něj chtějí prolít oči kyselinou. Protože kdyby to nebyl film, ale kniha, vypadal by přesně jako Hustej nářez (což je, jak asi chápete, fakt obrovská pochvala a zde musí nešťastná autorka recenze zaplakat nad tím, proč něco takhle božího ještě nenapsala ona sama).

Škoda, že je to trilogie

Tady bychom mohli s fanfárami, potleskem a oslavným hvízdáním skončit, Kotleta se ale rozhodl jinak. Po hláškami i dějem našlapaném prvním díle totiž přichází pokračování Fakt hustej nářez a Mega hustej nářez, které v porovnání s jedničkou působí jak z jiného světa.

Ubývá hlášek i děje, zato (především ve třetím díle) přibývá pořádné pozemské i mimozemské akce. Mění se i Kotletův styl: oproti ujeté a zábavné jedničce je uspořádanější a vypsanější. Což vede k paradoxu: zatímco po literární a řemeslné stránce jsou dvojka a trojka rozhodně krokem kupředu, po chvíli velmi pravděpodobně zjistíte, že už vás vlastně stejně moc nezajímá, jak to celé dopadne.

Není se čemu divit. I ty nejkrvavější steaky se jednou přejí a stejné je to i s Kotletovým Bratrstvem krve. To se obzvlášť v posledním díle ocitá v nekonečném kolečku: příprava na akci / akce / „zase jsem málem umřel“ / zázračné zmrtvýchstání. A výsledek nezachrání ani to, že na výběru lokalit, v nichž jeho hrdina mimozemské agresory masakruje, si Kotleta dává fakt záležet (ano, Pražský hrad included).

Slabším místem celé trilogie jsou i postavy, kolem nichž Kotleta příběh buduje. Zatímco hlavní hrdina se drží zavedené a osvědčené šablony „být hustej, hláškovat a zkropit olovem všechno, co je žlutý a hejbe se“, jeho upírští i lidští společníci působí jako špatně najatý a snadno zaměnitelný kompars. Přestože i tady samozřejmě existují výjimky (zdravíme do sousedního Německa!).

Stejně si to přečtete

Jenže víte co? Ono je to ve výsledku vlastně úplně jedno. Protože navzdory všem výtkám si Kotletovo Bratrstvo krve stejně přečtete.

Buď proto, že vás bavil už Jirka Kulhánek, nebo proto, že za sebou máte některou z Kotletových pozdějších knih a chcete zjistit, jak se za posledních pár let Kotleta posunul. A pokud máte rádi upíry a/nebo mimozemšťany a/nebo prostě jen fandíte českých autorům, jsou to už jen další body k dobru.

[review]

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložit

Reklama