Black Panther – druhá strana mince

Hype je svině.

Black Panther v kinech otevřel za málem tolik, co druzí Avengers. Podle současných odhadů bude tahle sólovka atakovat mytickou hranici miliardu dolarů, na kterou to zatím ze sólovek od Marvelu dotáhly jen trojky Iron Mana a Kapitána Ameriky.  Na rottentomatoes.com se skví úžasných 97 % a kritici se nechávají slyšet, jak je Pantherova Wakanda nádherná, jeho akce napínavá, jeho záporák propracovaný a jeho geopolitický přesah nevídaný.

A tady bych se do toho rád skromně vložil a sdělil vám, že teda velký kulový.

Neberte mě špatně. Black Panther není mizerný film. Je to naprosto oukej film. A ne, nehodlám se tu ohánět konspiračními teoriemi o tom, jak politická korektnost nutí recenzenty po celém světě aplaudovat naprosto průměrnému akčnímu bijáku jen proto, že 90 % hereckého ansámblu jsou Afroameričani, ne, to dělat nebudu, ale na rovinu, když uvážíme, jak se loni v květnu vychvalovala Wonder Woman, by to snad bylo až příliš snadné.

Jen si prostě pojďme spořádaně říct, že Wakanda není o nic úžasnější než tucet jiných lokací, které jste v blockbusterech viděli minulý rok. Že akce je v tomhle filmu všechno jen ne napínavá, jeho záporák není o nic zajímavější než ten před ním nebo po něm a s tím geopolitickým přesahem se prosím taky nenechte vysmát.

Kde začít? Třeba tam, kde mě to zamrzelo nejvíc. Když jsem před premiérou četl, že nás čeká jeden z nejlepších dosavadních záporáků celého MCU, nadšeně jsem se zatetelil. V téhle kategorii Marvel přece jen dlouhodobě strádá a já se těšil, že se snad opravdu začne blýskat na lepší časy. Nezačalo. Michael B. Jordan je sympaťák, a jakmile si svlékne tričko, ženy v sále pookřejí a muži v sále zhořknou. Ale jeho Killmonger je prostě jen další řadovou překážkou na hrdinově cestě za závěrečnými titulky. Má plán, který je zbytečně komplikovaný, a motivaci utvořenou mimo obraz a tudíž mimo dosah divákovy empatie.

Ale dobře, nevadí, nepotřebujeme tu hned dalšího Jokera. Marvelovky jsou přece hlavně o akci a dobrodružství a režisér Creed nám musí naservírovat nějaké výživné šarvátky, ne?

No… ani ne.

Ne že by snad akce byla špatná. Jen příšerně trpí tím, že většinu filmu sledujeme lidi se samopaly a meči střílet a sekat do hrdiny navlečeného v neprůstřelném a ne-pro-sek-nu-tel-ném kostýmu. Jakmile vám dojde, že je hlavní postava příběhu většinu stopáže efektivně nezranitelná, začne to být docela nuda. Alespoň stopové zbytky napětí se objeví tehdy, když T’Challa kostým sundá, ale na to dojde pouze dvakrát. A v obou případech je dopředu jasné, jak to dopadne.

A ta Wakanda? Hele, je to prostě jeden CGI palác, jedna CGI skála, pár CGI savan, pár ne-CGI savan a jedna polo-CGI ulice. Je to pěkný. Je to určitě hezčí než Asgard (protože co není), ale pokud jste neskákali nadšením třeba ze Sakaaru v posledním Thorovi, nevidím důvodu, abyste tak činili u Black Panthera.

A možná namítnete, že nejde přece jen o architekturu nebo efekty. Že jde o to vyobrazení světa, kde se hifi moderní technologie mísí s domorodými tradicemi a je to všechno tak žůžově scifi-etno-něco. A já souhlasím, vážně. Kostýmy jsou famózní a je fajn během filmu přemýšlet nad tím, jak může ten člověk mluvit s lip discem o velikosti průměrného frisbee.

Ale všechny ty pestrobarevné šátky a koše na hlavách jsou jenom šminky nanesené na extrémně rutinní příběh jedoucích v tradičně euroatlantických kolejích. Vypadá to nádherně. Ale to je vše, co to dělá. Neovlivňuje to příběh, pointu, filosofii, nic. Nechci tvrdit, že Black Panther dělá africké kultuře to, co třeba Waka Waka od Shakiry, ale kdyby se tenhle film odehrával v utajovaném skotském království, změnilo by se toho na něm mnohem méně, než byste asi čekali.

A ne že by tohle pozlátko dělalo z Panthera špatný film. Jen to bolí, když si uvědomíte, jak skvělý film by z něj mohl být, kdyby někdo tyhle ryze kosmetické aspekty uchopil lépe – a udělal z nich něco, co je pro film opravdu důležité. Asi nejvíce je to cítit u onoho proklamovaného přesahu. Jakým má být T’Challa králem? Jakou má být Wakanda zemí? Film do vás tyhle otázky cpe horem pádem, ale upřímně, je to úplně jedno, protože T’Challu nic nenutí se rozhodovat, jakým bude králem a co by měla Wakanda dělat se svými zahraničními vztahy.

Jenom proto, že tu postavy v jednom kuse mluví o vágně politických věcech, se z Panthera ještě nestane film s politickým přesahem – to by se ty otázky musely do příběhu taky nějak otisknout. A to se neděje. Je to jako byste ze třetího Kapitána vyškrtli tu část se Sokovijskou dohodou a stejně se pokoušeli rozdmýchat nějaké občanské válčení.

Jedna ze základních scénáristických pouček zní „Show, don‘t tell“ neboli „Ukazuj, nepopisuj“. A v tomhle Panther v klíčových momentech hrozně selhává. Postavy mluví o věcech, které se vám film neobtěžuje ukázat: o královských povinnostech, o utlačování černošské minority, o záporákových motivech… A jsou to všechno potenciálně skvělé motivy, ale dokud se o nich na plátně jen mluví, místo abychom jich byli svědky, vyznívají žalostně naprázdno.

A tak se nakonec prostě koukáte na akčňárnu s průměrnou akcí, průměrným CGI a, uznávám, fakticky peckovými kostýmy a bavíte se. Tak nějak. Protože Black Panther vážně není špatný film. To ne. Je to jen opravdu, opravdu obyčejný film o hrdinovi, který porazí záporáka, protože jinak upřímně nemá moc co na práci. Vypadá to slušně a všichni jsou tam černí.

A ne, vážně netvrdím, že proto ten film všichni milujou a už vůbec neříkám, že to není malé, leč podstatné vítězství pro čtyřicet milionů amerických filmových fanoušků. Ale není to ani důvod si namlouvat, že je tenhle film čímkoli víc, než čím doopravdy je.

Zde najdete první/druhou recenzi na Black Panthera od Borise Hokra s jiným hodnocením 🙂

[review]

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložitUložitUložitUložitUložit

UložitUložit