Hype je svině.
A tady bych se do toho rád skromně vložil a sdělil vám, že teda velký kulový.
Neberte mě špatně. Black Panther není mizerný film. Je to naprosto oukej film. A ne, nehodlám se tu ohánět konspiračními teoriemi o tom, jak politická korektnost nutí recenzenty po celém světě aplaudovat naprosto průměrnému akčnímu bijáku jen proto, že 90 % hereckého ansámblu jsou Afroameričani, ne, to dělat nebudu, ale na rovinu, když uvážíme, jak se loni v květnu vychvalovala Wonder Woman, by to snad bylo až příliš snadné.
Kde začít? Třeba tam, kde mě to zamrzelo nejvíc. Když jsem před premiérou četl, že nás čeká jeden z nejlepších dosavadních záporáků celého MCU, nadšeně jsem se zatetelil. V téhle kategorii Marvel přece jen dlouhodobě strádá a já se těšil, že se snad opravdu začne blýskat na lepší časy. Nezačalo. Michael B. Jordan je sympaťák, a jakmile si svlékne tričko, ženy v sále pookřejí a muži v sále zhořknou. Ale jeho Killmonger je prostě jen další řadovou překážkou na hrdinově cestě za závěrečnými titulky. Má plán, který je zbytečně komplikovaný, a motivaci utvořenou mimo obraz a tudíž mimo dosah divákovy empatie.
Ale dobře, nevadí, nepotřebujeme tu hned dalšího Jokera. Marvelovky jsou přece hlavně o akci a dobrodružství a režisér Creed nám musí naservírovat nějaké výživné šarvátky, ne?
No… ani ne.
A ta Wakanda? Hele, je to prostě jeden CGI palác, jedna CGI skála, pár CGI savan, pár ne-CGI savan a jedna polo-CGI ulice. Je to pěkný. Je to určitě hezčí než Asgard (protože co není), ale pokud jste neskákali nadšením třeba ze Sakaaru v posledním Thorovi, nevidím důvodu, abyste tak činili u Black Panthera.
Ale všechny ty pestrobarevné šátky a koše na hlavách jsou jenom šminky nanesené na extrémně rutinní příběh jedoucích v tradičně euroatlantických kolejích. Vypadá to nádherně. Ale to je vše, co to dělá. Neovlivňuje to příběh, pointu, filosofii, nic. Nechci tvrdit, že Black Panther dělá africké kultuře to, co třeba Waka Waka od Shakiry, ale kdyby se tenhle film odehrával v utajovaném skotském království, změnilo by se toho na něm mnohem méně, než byste asi čekali.
Jenom proto, že tu postavy v jednom kuse mluví o vágně politických věcech, se z Panthera ještě nestane film s politickým přesahem – to by se ty otázky musely do příběhu taky nějak otisknout. A to se neděje. Je to jako byste ze třetího Kapitána vyškrtli tu část se Sokovijskou dohodou a stejně se pokoušeli rozdmýchat nějaké občanské válčení.
Jedna ze základních scénáristických pouček zní „Show, don‘t tell“ neboli „Ukazuj, nepopisuj“. A v tomhle Panther v klíčových momentech hrozně selhává. Postavy mluví o věcech, které se vám film neobtěžuje ukázat: o královských povinnostech, o utlačování černošské minority, o záporákových motivech… A jsou to všechno potenciálně skvělé motivy, ale dokud se o nich na plátně jen mluví, místo abychom jich byli svědky, vyznívají žalostně naprázdno.
A ne, vážně netvrdím, že proto ten film všichni milujou a už vůbec neříkám, že to není malé, leč podstatné vítězství pro čtyřicet milionů amerických filmových fanoušků. Ale není to ani důvod si namlouvat, že je tenhle film čímkoli víc, než čím doopravdy je.
Zde najdete první/druhou recenzi na Black Panthera od Borise Hokra s jiným hodnocením 🙂
[review]