Netflix se vytasil s poměrně originální věcí. Rozhodl se, že natočí film, ve kterém divák bude moci rozhodnout, co se bude na plátně odehrávat. Takže po vzoru československého Kinoautomatu, kde mohli diváci ovlivňovat rozhodnutí pana Nováka, a po vzoru herních pecek jako Detroit: Become Human a Until Dawn přišel se svou vlastní peckou Bandersnatch.
Bandersnatch byla vytvořena v rámci série Black Mirror, která nastavuje společnosti zrcadlo ohledně nebezpečí užívání technologií, ztráty soukromí, ztráty sebe sama. Upřímně řečeno, po prvním díle první série jsem neměl energii, chuť ani sílu si jakýkoliv další díl pustit. To, co mne čekalo, se vlastně nedá ani moc popsat a hlavou mi běželo jen: bože, jak může někdo něco takového vymyslet.
Díky tomuto opravdu strašlivému psychickému zážitku mi dalo dost práce se dokopat k epizodě číslo dvě. Ta sice nebyla už tak šílená, ale stejně byla divná až na půdu. Ke třetímu dílu jsem se dostával další tři týdny a byl to psychicky opět dost nepříjemný zážitek.
Proto mě dost překvapilo, že mě novinka a první celovečerák v rámci Black Mirror dost bavil a pro mou hlavu to nebylo tak drasticky bolestivé.
Možnost volby
Celý film se odehrává v roce 1984. Mladý programátor a na první pohled obrovský introvertní geek Stefan Butler (Fionn Whitehead – Dunkirk) tvoří průlomovou počítačovou hru podle fantasy knihy Bandersnatch, kterou čítávala v mládí jeho matka.
V knize šlo o to, že jste mohli ovlivňovat mnohá rozhodnutí hrdiny a autor vám dal mylnou představu, že máte kontrolu nad celým dějem. Ale byl to jen trik, zdánlivá svoboda byla jen domnělá a autor vás stejně dovedl jen k několika určitým cílům.
Tato teorie se ve filmu prolíná s realitou a s pohledem na lidské bytí jako takové. Pracuje s teorií, že lidstvo žije současně v mnoha paralelních vesmírech, a co se stane v jednom vesmíru a jaké rozhodnutí tam proběhnou, v ostatním vesmírech vyvolá reakci.
Skvěle je to ve filmu vysvětleno teorií hry PAC MAN, která je dle tohoto tvrzení jen metaforou, ve které PAC znamená PROGRAM and CONTROL. Tedy že PAC MAN ve skutečnosti nemá na výběr, je uvězněn v bludišti, kde může sice běhat a žrát ovoce donekonečna, ale je limitován bludištěm čili systémem. A to samé platí pro lidský život.
Ve filmu máte možnost ovlivňovat, co bude Stefan dělat. Od rozhodnutí jestli si k snídani dáte tyhle nebo tyhle cereálie, přes to jakou bude Stefan poslouchat hudbu, až po rozhodnutí jestli si dáte LSD, jestli roztřískáte všechno na hadry, někoho zabijete, nebo prostě chcete mít z psycholožky ninju. Tohle všechno tady můžete dělat. A mnohem více. Ale všechna tato rozhodnutí vás stejně dovedou k několika určitým koncům.
Kreativitě se meze nekladou
Celé je to poskládané dost nekonvenčně a ten, kdo to vymýšlel, nejen že musel být šílený, ale musel mít k dispozici i pěknou sadu halucinogenů a jiných podpůrných kreativních prostředků.
Celé je to zasazené do toho správného nerdího retro prostředí. Od velmi kvalitní hudby, ve které dominují hlavně elektronická kytarová dílka, až po skvělé retro outfity hlavních herců.
Herecké výkony byly super. Fionn zahrál Stefana opravdu fantasticky. Zahrát programátora ztraceného v hluboké paranoii a stíhaného traumatem z dětství, který přestává držet kontakt s realitou, nebyl vůbec snadný úkol. Ale on to zvládl opravdu přesvědčivě.
Jako druhý stojí za zmínku programátor Colin Ritman, kterého ztvárnil Will Poulter (série Labyrint). Ta blond je na něm fakt divná, ale zase to jen nahrává absurdnosti celého filmu i jeho role.
S Colinem je hlavně šílená scéna, kdy pomáhá Stefanovi pomoci zbavit se záseku v tvorbě aneb jak sám říká: pomoct mu vyhrabat se z díry. Tou cestou je dát si LSD a přijít na smysl života a mít otevřenou mysl. To, co pro vás Bandersnatch potom připraví za rozhodnutí, stojí opravdu za to.
Kdybych měl vypíchnout nějaké doporučení na rozhodnutí, která prostě musíte udělat a která stojí za to, tak rozhodně při volbě odpovědi, kdy bude k dispozici odpověď NETFLIX a poté dát Fuck Yeah a zakončit do Jump off the window. I ostatní odpovědi vám přinesou super věci, ale tohle je ultimátně povedený. Dost jsem se pobavil.
A druhé takové velmi zábavné rozhodnutí je, když v odpovědi budete mít na výběr možnost, která začíná slovem CHOP. To opravdu stojí za to. Však vy si na mě vzpomenete.
Co mě strašně bavilo a co také zahrál Fionn skvěle, byla interakce s divákem. Jako přímo s vámi. A způsob, jak se snažil vám skrze obrazovku odporovat, byl zahraný opravdu dobře. Jako by nekontroloval svoje tělo.
Je tohle budoucnost seriálů a filmů?
Netflixu se opět podařilo otevřít dveře něčemu novému, i když ne převratnému, protože fandové her znají tento koncept dost důvěrně a československý divák taktéž.
Ale Netflix s projektem Black Mirror se nebál zajít přesně tak daleko, že nechybí ani krev a morbidita, ale zároveň záběry člověka pobouří a on je nucen o všem, co se děje, přemýšlet více do hloubky.
Celý koncept je ovladatelný dost intuitivně a všechny paralelní linie jste schopni vměstnat do dvou samostatných přehrání. Nevím, jestli jsem viděl úplně všechny varianty, ale myslím si, že jsem se k tomu minimálně dost přiblížil.
Ano, někdy se loopy dost opakují a musíte něco vidět několikrát, než máte možnost to odklikat, a někdy máte na výběr jenom špatné rozhodnutí. Ale na to jsem z her vlastně už zvyklý. Nikdo přece nechce vidět hlavního hrdinu celou dobu superšťastného a super lucky. Raději mu pořádně zatopit, že?
A to je přesně teorie PAC-MANA. Máte sice na výběr, ale stejně jste omezeni systémy a pravidly. Leda že…?
Za velmi originální a velmi retro podívanou, nad kterou se přece jen musí přemýšlet, uděluji Bandersnatchi 80 bodíků ze sta, aneb 80 %. A rozhodně dám asi šanci i dalším dílům série Black Mirror.
Black Mirror: Bandersnatch
USA, 2018, 90 min
Režie: David Slade
Scénář: Charlie Brooker
Kamera: Jake Polonsky, Aaron Morton
Hudba: Brian Reitzell
Hrají: Fionn Whitehead, Will Poulter, Alice Lowe, Asim Chaudhry, Craig Parkinson a další
