Fialový Titán Thanos se do toho po pár staletích, a hlavně nějakých dvou desítkách filmů, konečně opřel a řekl si, že během jednoho dne dožene, co před tím flinkal. A tak začíná ve velkém shánění kamenů nekonečna a jejich zasazování do moc pěkné rukavice. V cestě mu stojí jen Avengers, Strážci Galaxie, pár dalších okostýmovaných čekatelů a vlastně ještě půlka galaxie.
Třetí Avengers
Takže, třetí Avengers. Co o nich jako říct? Jak je shrnout? Bacha, vypálím na vás spoiler, tak se nelekejte. Připraveni? SPOILER: šel jsem na to s klukem, který řekl: „Za mě dobrý, bylo to jako návštěva spousty dobrých kámošů. Jen je blbý, že na konci je jich půlka mrtvá.“ KONEC SPOILERU.
A teď tak nějak obecně: pokud máte rádi marvelácký filmy, na tohle prostě jdete (nebo jste už šli). Prostě z principu. A budete si vesele odškrtávat a zatrhávat, kdo se objevil, co udělal, co zahlásil atd. Bratři Russoové si látku osahali na dvou dílech Captain America a čistě režisérsky tomu fakt není moc co vytknout.
Akce je bombastická, přehledná, postavy jsou věrné tomu, jak je známe z jejich samostatných snímků a formálně je to vůbec prostě průzračný marvelácký blockbuster jedna radost. Problém je v tom, že tenhle snímek, o kterém se mluví jako o splněném snu mnoha a mnoha geeků a fanoušků, prostě musí být právě tím, co se od něj čeká. A to je boj, který prostě nejde vyhrát.
Ano, je a bude spousta nadšených reakcí, ale pokud máte nějaký odstup a do rauše vás nehodí už jen prostý záběr na logo Marvelu, bude vám jasná jedna věc. I když má ten film dvě a půl hodiny, tak prostě nemůže zvládnout plnohodnotně prodat život, osud a dílo cca dvaceti hlavních postav. Sorry, to prostě nejde.
Začínáme zostra
A začínáme hned zostra na začátku: Thanos brutálně likviduje loď s Asgarďany, a to včetně těch nejpopulárnějších a jednoho, kdo teda Asgarďan není, ale je ještě populárnější. A co to s váma udělá? V podstatě nic moc, možná to přes opozdilce do sálu, co se zrovna snaží pohodlně usadit košík s popcornem, ani nezaregistrujete.
Režie se – a se ctí, to znovu zdůrazňuji – snaží zachránit, co se dá. A zdatně k tomu používá emocionálně přesně vypočítané prostřihy a detailní záběry emocemi a stresem zmítaných hrdinů, stejně jako extrémně dunivou hudbu páně Silvestriho zkomponovanou podle mustru „blockbuster s fatálními osudy hrdinů“, ale skutečně to prostě může fungovat až později – a úplně nejlíp paradoxně u Thanose, toho fialového obrprcka, který (a pak ti, kdo jsou s ním nějak přímo spojeni) je v tomhle filmu vlastně jedinou postavou s vývojem a hloubkou.
Takže když truchlí, je to fakt pecka. A poslední záběr, který mu filmaři věnují, je víc srdceryvný než cokoliv od vypadnutí hovoru Iron Mana s jeho láskou v prvních Avengers.
Tento způsob hlášek a akce je poněkud podivný
Jasně, teoreticky bychom měli hloubku cítit díky všem těm samostatným filmům, co už jsme viděli, ale… ne, necítíme. Ne, když se postavy, krom jedné dvou výjimek (a Thanose, samozřejmě, ten je fakt nejlepší!), věnují jen dvěma věcem: akci, nebo hláškám. Pochcípal právě celý váš národ? Pojďme si dát hláškovací festival s novými skoro kámoši. Potkal jste se po dlouhé době se svým bro? Pojďme hned masakrovat nějaký vesmírný brouky. Nebo ze sebe dělejme tajtrdlíky.
A pořád dokolečka. A všechna ta sebeobětování a zásadně nejzásadnější ze zásadních rozhodnutí v tom prostě tak nějak plavou jako kusy masa v kotlíku s gulášem – je to vlastně hrozně dobrá vůně a pohled, ale to maso jen tu a tam vyplave na povrch, líně se otočí a zase zapluje dolu. Dobrou chuť, pokud právě čicháte a koukáte.
Naštěstí jsou akce i hlášky fakt výborné. A někdy se pojí i s malým překvapením – například popkulturní hláška na Vetřelce je prostě parádní a moc bych za to nedal, že při jejím psaní myslel dotyčný scenárista na Indianu Jonese a jeho nejslavnější souboj muže proti muže. Nechápete? Pochopíte a budete tleskat.
Stejně jako když si uvědomíte, kolik těch herců a hereček jsou vlastně čisté komediální talenty, které ale dokážou skvěle fungovat i v temném (no dobře, spíš tak nějak fialovém) super hrdinském dramatu.
Nemůžete se zklamat
Třetí Avengers vás tedy nemohou zklamat, pokud je berete jako přehlídku atrakcí a kámošů, co vyvádějí nejrůznější skopičiny. Přehlídka je to vážně dynamická, hezky barevná a super ozvučená. Show jak se patří.
Jako plnohodnotný příběh s gradací a emocemi by tomu ale prospělo, kdyby se to jmenovalo Thanos – Jak jsem se naučil neskrývat emoce a vyhladil půlku galaxie. Fakt by bylo úžasné, kdyby se to natočilo vyloženě z Thanosova pohledu a Avengers a spol. by byli jen v roli tradičních marveláckých padouchů – tedy stylově vymazleného, ale vlastně jen mírně otravného hmyzu, na pozadí jehož bzukotu vynikne váš příběh a osobnost. No, tak na to neměli u Disneyho koule. Škoda.
Osobně se pak nemohu ještě zbavit dojmu, že by někdo měl na současné blockbustery dohlížet a vysvětlit jejich tvůrcům. že by se drama vesmírných rozměrů nemělo odehrávat na písečku za domem.
O čem mluvím? Několik časově a prostorově rozdělených linií, kde se udá strašná spousta superhrdinského stuffu a snuffu a hrozně moc se cestuje, a stejně máte ošklivý pocit, že vám scénář opakovaně říká (především ústy Thanose): „Je to fakt pernej, ale pořád jen JEDEN den.“ Jestli jo, tak naprostá většina postav jsou citově vyhořelá hovada, a ne největší hrdinové světa.
Smutná devalvace
Ale co, chápu, že toho si budou všímat jen konzervativní hnidopiši ohánějící se integritou fikčního světa a blbýma řečma o tom, že deus ex machina tohle a deus ex machina tamto. Většině se budou tihle Avengers líbit. A ten film vydělá moře peněz. A i já půjdu na čtyřku.
Ale nechtějte po mně nadšení. Smutnou skutečností je, že u Disneyho prováhali příležitost udělat emocemi nabité mini čistky v řadách hrdinů v jejich samostatných filmech a teď prostě a jednoduše i ten patos a fatalita tak nějak devalvovaly…
Avengers: Infinity War
Datum uvedení: 26. dubna 2018 (Česko)
Režiséři: Anthony Russo, Joe Russo
Hudba: Alan Silvestri
Produkční společnost: Marvel Studios
Scénář: Stephen McFeely, Christopher Markus
[review]
