Zapomeňte na film. Protože ještě předtím, než v roce 2012 přišel Atlas mraků sourozenců Wachowských, tu byla stejnojmenná kniha. A v té jde o víc než o obyčejné „stěhování duší“.

Atlas mraků, který britský autor David Mitchell napsal v roce 2004, vzbudil zaslouženou pozornost už krátce po svém vydání.

Příběh, v němž pětatřicetiletý Mitchell originálním způsobem vykreslil minulost, současnosti i budoucnost lidstva, vyhrál cenu British Book Award, získal několik dalších nominací (mimo jiné na prestižní Man Bookerovu cenu)… a zároveň dokázal, že i ze zdánlivě nesnadného čtení se může stát bestseller.

Příběh jako matrjoška

Číst Atlas mraků totiž není vůbec jednoduché. Tedy aspoň zpočátku.

Autor v něm postupně představí šest různých postav, šest různých dějinných epoch i šest různých stylů vyprávění. Jednotlivé příběhy spolu zdánlivě nesouvisí – až na drobnost. Každý z vypravěčů vlastní stejné mateřské znaménko pod klíční kostí.

„Jedna nebo dvě věci budou muset pryč: například ty narážky, že Luisa Reyová je reinkarnací toho Roberta Frobishera. Trochu moc hipísovsko zčazeně newageovské. (I já mám pod levým podpažím mateřské znaménko, žádná z mých milenek ho ale nikdy nepřirovnala ke kometě. Georgette mu říkala Timbovo tentonoc.)“ (Atlas mraků)

První z nich je americký notář Adam Ewing, plavící se v roce 1849 přes Tichý oceán zpět do rodného San Franciska. Jeho deníkové zápisky ovšem zničehonic končí, aby je vystřídaly dopisy mladého, talentovaného skladatele, který tráví rok 1931 na belgickém venkově.

Následuje kriminálně laděný příběh ambiciózní novinářky, která v postnixonovské Americe rozkrývá skandál netušených rozměrů.

Dalším z vypravěčů je stárnoucí knižní nakladatel, kterého na počátku 21. století strach z věřitelů zažene na místo, na které se nikdy nechtěl dostat, a následně Sonmi – geneticky modifikovaná jídlonoška, která se v technologicky vyspělé budoucnosti stává nedobrovolným hybatelem velké společenské změny.

Šestici příběhů uzavírá svým vyprávěním Zachry, mladý ostrovan, který v daleké budoucnosti zažívá soumrak vědy a civilizace.

Ovšem nenechte se zmást. O samostatné, izolované příběhy se nejedná. Jakmile totiž vyprávění dospěje k nejvzdálenějšímu bodu, jednotlivé příběhy se postupně znovu vrací, aby je v samém závěru uzavřely úvahy amerického notáře Adama Ewinga, prvního a zároveň posledního ze všech vypravěčů.

Ukazuje se tak, že všechny příběhy, které Mitchell před čtenářovýma očima skládá a zase rozkládá jako matrjošku, tvoří jedinou mozaiku něčeho mnohem většího.

„Strávil jsem dva týdny v hudebním salonku a zpracovával jsem fragmenty zkomponované za poslední rok do sextetu pro překrývající se sólistů: klavír, klarinet, cello, flétnu, hoboj a housle, každý s vlastním jazykem tóniny, rozsahu a barvy. V první řadě každé sólo přerušuje sólo následující, ve druhé každé přerušené sólo zase postupně pokračuje. Revoluční dílo, nebo jen opičárna? To se dozvím, až to dodělám.“ (Atlas mraků)

Jiná doba, stejná témata

Přestože se totiž známý film sourozenců Wachowských, který na motivy knižní předlohy vznikl v roce 2012, soustředí hlavně na motiv stěhování duší (a popravdě, je to pochopitelné, obzvlášť ve filmu, který spoléhá na vizuální stránku, to je lákavý motiv), v knize jde ve výsledku o něco úplně jiného. Jednotliví vypravěči toho totiž mají společného mnohem víc než jedno konkrétní mateřské znaménko.

Jejich prostřednictvím do popředí znovu a znovu vystupují stejná témata: touha po moci, hledání pravdy i neschopnost člověka žít s druhými v harmonii. A zatímco každá další generace navazuje na skutky té předchozí, odvíjí se před čtenářovýma očima celá historie lidské rasy – od jejího vzestupu po neodvratný pád.

„Kdo teda způsobil Pád, dyž ne Starej Georgie? Jasnozřivá vodpověděla: To Dávný způsobili svůj vlastní Pád. Jo, její slova byly jak lano ukroucený z kouře. Dávný ale přece měli moudro! Vodpověď si pamatuju: Jejich moudro ovládalo nemoci, míle i semínka a zázraky měnilo na vobyčejnou věc, jedno ale vovládnout neumělo, kdepak, hlad v lidských srdcích, jo, hlad mít víc.“

Šest různých vypravěčů, šest různých stylů

Mohla to být „jen“ dobrá kniha s originálním přístupem k formě a s filozofickým přesahem.

David Mitchell ale z postmoderního přístupu k psaní vytěžil, co se dalo. Jednotlivé příběhy tak mají zcela odlišný styl, typický pro různá období i různé žánry. A autor postupně ukazuje, že všechny ovládá na jedničku.

Tísnivá lodní atmosféra deníkových zápisků Adama Ewinga tak místy připomíná Poeovy Příběhy Arthura Gordona Pyma, příběh nakladatele Timothyho Cavendishe dá vzpomenout na Keseyho Vyhoďme ho z kola ven (tuto inspiraci mimochodem sám Mitchell ústy jedné ze svých postav přiznává).

Sci-fi příběh geneticky modifikované jídlonošky Sonmi zase pokládá otázky, nad kterými se zamýšlel už Philip K. Dick ve svém Blade Runnerovi. Mimochodem, podobnost příběhu Sonmi s videoherním hitem Detroit: Become Human, o kterém jsme na Fantasymagu také psali, je zřejmě zcela náhodná.

„Muž ji chytil za vlasy a hodil ji z mostu. Díval se, jak padá, pak si jen tak mlaskl: ‚Jak se levně zbavit hodně drahýho šmejdu,‘ a zakřenil se na nás.“ (Atlas mraků)

V Mitchellově Atlasu mraků navíc nechybí humor ani skvěle popsané akční scény, obzvlášť silný Mitchell je i ve chvílích, když dojde na na atmosféru. A s originálními výrazovými prostředky se velmi dobře popasovala i překladatelka Jana Housarová.

Pro všechny, které baví objevovat možnosti a krásu psaného slova, tak je Atlas mraků (v anglickém originálu nebo českém překladu) rozhodně nutnost.

Sci-fi, které vstoupilo do mainstreamu

Od prvního vydání Atlasu mraků letos uplynulo 15 let. Jako kniha ale Atlas mraků rozhodně nezestárnul. Otázky, které si běžně pokládá klasická sci-fi literatura, navíc David Mitchell dokázal podat civilně, a zpřístupnil je tak i hlavnímu proudu.

Oproti stejnojmennému filmu navíc kniha plyne poklidněji, s důrazem na otázky, které lidstvo odjakživa provázejí. A výsledkem je vlastně jediný příběh: příběh lidského boje za pravdu, příběh boje s odvěkou lidskou touhou po moci a ovládání.

David Mitchell: Atlas mraků

Vydal: Nakladatelství Mladá fronta, 2012

Překlad: Jana Housarová

Počet stran: 504 stran

Cena: 314,-