Kristýna Sněgoňová přidala do velkolepé vesmírné ságy Legie nový román. Její Amanda přímo navazuje na Operaci Thümmel Františka Kotlety a rozvíjí příběh o dvou agentech ze Země, kteří bez mrknutí oka tajnou operaci překazí kvůli chlastu i lehkým děvám.
Přiznám se, že když jsem četl avízo na plánovanou vesmírnou ságu, na níž se budou podílet hvězdná jména české fantastiky, čekal jsem originálnější styl vyprávění.
Očekávání napomohl sám Kotleta, když v Operaci Thümmel naznačil, že kromě tajné operace hrdinů, kterou sám sleduje, existuje ještě jedna parta operativců.
Přišlo mi logické, že oba autoři dostanou vlastní skupinu špionů, aby pak v jedné galaxii na nespočtu světů a tváří tvář nespočtu galaxií mohli psát akční i tajemné příběhy. Jenže se tak nestalo.
Kristýna Sněgoňová musela navázat tam, kde František Kotleta přestal. Do ruky tedy dostala chatrně nastíněné postavy, které nepobraly mnoho originality (ani moc inteligence), a velmi vágní děj o skupině rebelujících homo sapiens z planety Země, která létá kosmem a dělá nepořádek.
Čili sice na obálce je uvedená vycházející hvězda české fantastiky jako hlavní autor, ale po příběhové ani žánrové stránce se knihy od sebe prakticky vůbec neliší.
Sněgoňová převzala otěže románu přesně ve stylu dvou hráčů na Playstationu s jedním ovladačem: „Dohrál jsem level, teď si na řadě ty.“ Upřímně řečeno, ono to podobenství dvou hráčů u jedné hry naprosto přesně vystihuje pocity, které román nabízí.
Stejná hra, jiný hráč
I když u ovladače sedí jiný hráč, hra je to stále stejná. Ve stejném prostředí, se stejnými hrdiny, jen autor trochu jinak mačká tlačítka a trochu jinak používá schopnosti, ale stále hraje tu samou hru. Nezlobte se na mě, ale tohle je přímo zahozená šance.
Mnozí čtenáři poznali, že Kristýna Sněgoňová píše vlastním stylem, který nemusí sednout každému, ale obecně vzato jsou její díla kritikou i čtenáři velmi slušně přijímána. O to smutnější je pak vidět tento typ spisovatelky v roli epigona Františka Kotlety.
Jinými slovy, Kotleta v úvodu Legie vytvořil nepříliš propracovaný literární svět, který zaplnil nejrůznějšími podobami mimozemských tvorů žijících v jakési totalitní hierarchii.
Jejich technologická dominance je ovšem natolik silná, že lidstvo „smažou“ během pár dnů boje. Několika zástupcům tajných služeb se podařilo zrealizovat plán na infiltraci mimozemského společenství, že to „nějak“ zvládnou a vyhrají.
Kristýna Sněgoňová chtě nechtě musela začít hrát tam, kde její předchůdce skončil a se světem se vypořádala velmi „kontinuálním“ způsobem, čili jednoduše řečeno, nezměnila na něm vůbec nic.
Pokračuje ve všech hlavních myšlenkách a tématech prvního dílu. Není jich mnoho, tak to bylo snadné. Určuje žánr své knihy v rovině akční fantastiky ryze „kotletovského“ typu, čili z převyprávění nepoznáte, kdo je pod románem podepsaný.
Teprve během četby od prvních stránek poznáte, že Kristýna Sněgoňová píše mnohem propracovanějším a vytříbenějším jazykem, ze kterého není cítit únava a jistý odér odfláknutosti, jako z Operace Thümmel.
Změny tak vůbec nedošli třeba hodně kritizovaní mimozemšťané. Kotleta v úvodním románu pouze načrtl mimozemské souručenství, které nejvíce připomíná scénu ze čtvrté epizody Hvězdných válek – onen pověstný záběr na kantýnu v Mos Eisley, kde nejrůznější emzáci pijí pivo a poslouchají muziku.
Platí to i pro román – nápad hezký, různé tvary a barvy taky originální, ale dál už s nimi ani jeden z autorů nepracuje, takže se všichni chovají, myslí a mluví jako lidé. Pro potřeby akční fantastické jízdy je tedy úplně jedno, kolik má kdo končetin. Všichni se chovají i jednají stejně. Čili opět naprosto promrhaný potenciál na zajímavou sci-fi.
Kam to strčit?
Naprostá mimozemská generičnost však neplatí v oblasti sexu. Tedy, částečně. Netuším, jak zněl rozkaz, zda autorka sama musela do románu vepsat sexuální scény, nebo chtěla trumfnout oblíbenou součást Kotletova šokujícího stylu vyprávění, ale pustila se do explicitních popisů soulože. Konkrétněji člověka s různými mimozemšťany.
V celých pasážích se autorka vyžívá v tom, jak určitý druh mimozemšťanky má ústa jako orgán pro rozmnožování, a neváhá to důkladně popsat. O kus dál v románu se zase chce jiná zástupkyně mimozemské rasy pářit s člověkem a zjevně jí nevadí, že meziplanetární sex nebude pravděpodobně fyzicky vůbec kompatibilní.
Zním jako naprosto suchopárný trotl? Jo, zním, jenže mě celé tyhle sexuální eskapády v románu působí naprosto zbytečně, bez smyslu a nijak děj neposouvají.
Na zábavnou akční sci-fi je jich až moc, na důkladný exkurz do tajů mimozemské anatomie zase strašně málo. Docela by mě bavilo, kdyby Sněgoňová popustila uzdu fantazii a rozvedla tělesnou stavbu jednotlivých mimozemských druhů, z čehož by mohly vzniknout pikantně humorné scény, co a kam strčit.
Jenže autorka popíše jednu soulož, odškrtne kolonku v seznamu úkolů a píše dál.
Dejte jí volnou ruku
Díky autorčinu spisovatelskému řemeslu působí román Amanda výrazně živěji než Kotletova Operace Thümmel. Autorka během prvních pěti stránek dokáže charakterizovat všechny hlavní postavy lépe a intenzivněji než to dokázal její předchůdce v celé knize.
Sněgoňová umí psát a chce psát, jenže román očividně nepíše ona, je to spíš prostředník, který předatloval zadanou osnovu příběhu svými slovy na papír.
Kvůli autorčině kvalitnější spisovatelské práci se před čtenářem odhalí ještě jedna věc, česko-ruský tým zachránců lidstva se totiž chová jako duo naprostých idiotů. Pokud bychom měli jejich chování a charaktery nějak popsat, tak jeden by rád souložil a udělá pro to cokoliv a ten druhý mu za to věčně nadává.
Na stylu Laurela a Hardyho s paprskomety v rukou by vlastně nebylo nic nenormálního, kdyby se tuhle komickou dvojici nesnažila autorka v jednom kuse cpát do příběhu, který začíná, chce vypadat a má vypadat jako akce v utajení! To je stejné jako vymyslet si dva klauny a chtít po nich, aby chodili potichu.
Román Amanda začíná přistáním na mimozemské pouštní planetě, kde je běžné otrokářství, ale lidé jsou zde naprosto vzácní a nečekaní.
Co udělá duo lidských operativců tajných služeb? Opustí svoji roli a zajde si do baru na panáka! Obratem tam zmlátí pár mimozemšťanů a jako nádavek dostanou práci od náhodné postavy, kterou v taverně potkají. Absurdnost celé situace už nejlépe může dokreslit jen citace ze samotné knihy:
„…jdeme s tím, že jsme přijali kšeft od mluvící slepice v obskurním baru a chystáme se krást v oáze.“
Román Amanda je vlastně takovou bláznivější komedií, jenže Sněgoňová se prostě snaží, aby se tvářil strašlivě vážně, a stále se snaží budit dojem napětí a strachu z odhalení.
Současně ale nechává své postavy, aby se chovaly jako naprostí pitomci, co v rámci tajného postupu nepřátelským městem zabíjí hned prvního strážného, na kterého narazí, a pak doufají, že si toho nikdo nevšimne.
Ten nepoměr mezi stylem příběhu ala špionážní thriller a zábavná akční jízda jako Žhavé výstřely, románu strašně škodí.
Stále ten samý a jednoduchý Kotleta
Jaký je tedy román Amanda? Je naprosto stejný jako předchozí kniha. Kristýna Sněgoňová odvyprávěla naprosto stejné akční sci-fi plné drsných hlášek, nemilosrdných přestřelek i napínavých okamžiků jako František Kotleta.
Autorka do románu sice vnesla kvalitnější styl vyprávění, takže díky tomu všechna výše zmiňovaná akce, „plížení“ i dialogy působí lépe a barvitěji. O to větší škoda, že zatím to vypadá, že v Legii má jen roli řadově vypravěčky.
Líbila se vám Operace Thümmel? Z Amandy budete nadšení. Nabízí přesně to samé co první díl a v ještě blyštivějším kabátku.
Nebaví vás Kotleta? Amanda to nezachrání, je to stále ten samý, jednoduchý, na akci a humor zaměřený styl příběhu, jako známe z mnoha jiných autorových knih.
To, že je na přebalu Kristýna Sněgoňová, nic nemění. Z příběhu je cítit, že text psala ona, ale Kotleta jí ustavičně koukal pod ruce.
Kristýna Sněgoňová: Amanda
Vydal: Nakladatelství Epocha, 2020
Obálka: Jiří Arbe Miňovský
Počet stran: 340
Cena: 299 Kč