Opakovaně se mezi nakladateli a spisovateli objevuje argument, že recenze na knížky stejně nikoho nezajímají. Nakladatelé tvrdí, že posílání recenzních výtisků malým žánrovým nebo komunitním webům nebo influencerům prodeje nezvedne. No, a co si budeme nalhávat, když se podíváme na to, jak recenze na většině žánrových portálů vypadají, vlastně se ani není čemu divit…
Co je vlastně recenze?
O tom, co je to recenze, má každý člověk alespoň rámcovou představu – nějaké to zhodnocení, upřesnění, uvedení do problematiky. S trochou nadsázky se dá říct, že je recenze žánr, který píše každý druhý, ale jen málokdo skutečně dobře.
Jak je tedy recenze definována?
Recenze je publicistický literární útvar, který má zhodnotit a posoudit nějaké dílo, a měla by obsahovat tři základní aspekty – popisné, analyticko-kritické a hodnotící.
Je mi jasné, že jsem půlku z vás teď ztratila, protože očekáváte nudný akademický traktát, ale vynasnažím se to vzít stručně a co nejlidštěji, tak se mnou vydržte.
Aspekt popisný je celkem brnkačka a vyjadřuje, že by měl recenzent obsáhnout základní bibliografické údaje (název díla, jméno autora, nakladatelství, rok vydání atd.) a popsat knihu, takže shrnout o čem je, jaký je její žánr, koncept, členění, vyjádřit se k typografii, obálce, anotaci.
Zbývající dva aspekty jsou pak hlavní přínos recenze. Vyjadřují, že recenzent knihu analyzuje a hodnotí, což znamená, že ji dává do kontextu dalších děl autora nebo žánru, hledá inspirační zdroje, zvažuje přínosy a myšlenky, kriticky, ale s nadhledem upozorňuje na problémy díla, nabízí interpretaci.
Recenze versus „recenze“
Jak asi tušíte, skutečných recenzí, které by splňovaly výše zmíněná kritéria, je dnes jako šafránu. Když projdete většinu online projektů nebo žánrových médií hodnotících knihy, najdete zde pod pojmem recenze obvykle stručné shrnutí děje a osobních dojmů na základní a povrchní úrovni.
Skutečná recenze není shrnutí subjektivních pocitů – k tomu slouží (nebo by sloužit měly) weby jako Databáze knih nebo Legie (kde díla hodnotí sami čtenáři), případně osobní blogy nebo sociální sítě. Recenze má sice nabídnout recenzentův úhel pohledu, ale také má čtenáře provést, dát mu kontext, hlubší vhled, srovnání.
Jenže to až na výjimky na žánrových webech nenajdete.
Epitaf pro recenze
Na první pohled se zdá, že poctivé recenze jsou relikt doby, která už minula. Akademicky suché chodící mrtvoly, které při životě udržuje pár nadšenců, slepá vývojová větev. I když je to nástroj, který umožnuje vzdělávat se a získávat přehled, online prostředí podobnému formátu nepřeje.
Internet je rychlé médium a lidé tak na něm chtějí rychlé hodnocení, ano/ne, brát nebo nechat být. Mnohým lidem stačí banální připodobnění autora k Martinovi, Tolkienovi, Kotletovi nebo komukoli dalšímu, kdo je právě v kurzu, další se spokojí s ukazatelem v procentech nebo hvězdičkách. Mladší generace si navíc hodně navykla na booktubery a instagramery, kteří fotí vyumělkované fotky, sdílejí storíčka a natáčejí vlogy, kde se nadšeně mazlí s čerstvě vydanou knížkou, aniž by ji mnohdy četli.
V takovém prostředí pak recenze vyžadující dlouhou pozornost a do jisté míry i kritické myšlení od čtenáře logicky umírá. A význam slova recenze se tak v online prostředí posouvá – namísto kritického posudku už dnes hodně lidí očekává svižné hodnocení zkoncentrované do dvou tří odstavců.
Je to problém?
Ano i ne.
Smrt klasické recenze má totiž jako každé úmrtí dohru. A zrovna tahle se nám možná časem pěkně vymstí.
Prázdné místo
Jakou roli by měly plnit recenze, co je jejich účel?
V teoretické rovině by měly být pro čtenáře pomocníkem a průvodcem. Knihkupce a knihovníky lidé prosí každý den o radu, protože titulů vychází tolik, že se v nich běžný člověk nemůže zorientovat – jen v žánrové literatuře jich je každoročně kolem pěti set. Dostat se přes šum tolika knih dá práci, ale dobrá recenze zvládne oddělit zrno od plev a vytáhne do popředí knihy, které stojí za pozornost.
Druhým úkolem recenze by mělo být zařazení a doporučení. Líbil se vám Zaklínač? Dočetli jste Kulhánka? Logicky pátráte po autorech a knihách obdobného typu. Kvalitní recenze srovnávají s dalšími díly a hledají inspiraci a paralely, dovedou čtenáře k novým zajímavým titulům.
Recenze by také měly sloužit jako autorita poukazující na aktuální trend. Často se objevují hlasy, že je současná žánrová scéna okupovaná už léta pořád stejnými jmény a sériemi, že tu schází čerstvá krev. Když se ale recenzent pravidelně a dlouhodobě věnuje určité oblasti, má v ní skvělý přehled, a díky tomu pak dokáže upozorňovat čtenáře na to, co by jim nemělo uniknout a kde se rodí talenty.
A v neposlední řadě by recenze měly být prostředkem pro zviditelnění knihy nebo autora. Řečeno prostě a sprostě – marketing.
Houstone, máme problém…
Jak jsem psala na začátku u definice recenze, skoro by se zdálo, že recenze v nějaké schematické podobě dneska píše každý druhý. A když se podíváte na ty vyjmenované funkce, rychle zjistíte, že díky zjednodušování a zrychlování se účel většiny online žánrových recenzí koncentruje do onoho posledního bodu – více či méně okatě prodávat.
Číst si žánrové recenze je prostě v mnoha případech ekvivalentem čtení dlouhé reklamy.
Příčin toho, jak jsme se dostali do téhle situace, je víc, ale jsou tu dva klíčové body, u kterých je třeba se pozastavit.
Dobrovolná bída
Kde nic není, ani smrt nebere, a kde nejsou peníze, přichází ke slovu altruismus. Většina žánrových webů stojí a padá s dobrovolníky.
I když teď střílím do vlastních řad (a do vlastní nohy), dobrovolníci bývají nejčastěji nadšenci z řad fanoušků, kteří ale pro psaní recenze mnohdy nemají průpravu ani znalosti. Většinou čtou pro zábavu a jako odměnu dostanou maximálně recenzní výtisk příslušné knížky a pár palců nahoru na sociálních sítích.
Jsou to čtenáři? Ano.
Fanoušci? Rozhodně.
Novináři, konkrétně recenzenti? Jak kdy.
A tím nechci do nikoho kopat. Být dobrovolníkem totiž není žádná legrace. Věnujete čas a energii něčemu, z čeho máte minimální přínos, neustále oscilujete mezi vlastní autenticitou a snahou neskončit u někoho na černé listině, a nikdy se nezavděčíte – když chválíte, jste zbabělec, co se bojí kritizovat, když kritizujete, jste nepřejícný šmejd, co sám nic nedokázal.
Pokud píšete pro svůj osobní blog, asi málokdo čeká, že budete suplovat práci profesionála. Většinou si lidé píší blogy pro zábavu nebo jako snahu zviditelnit se, a podoba takové recenze je tomu pak logicky podřízena – je to většinou osobní a velmi subjektivní poselství, ne snaha o nezaujatou kritiku.
Jenže jakmile píšete pro nějaké online médium, je vaše recenze odrazem jeho kvality. Nemůžete argumentovat tím, že jste jen kritik-amatér, protože pak shazujete nejen sebe, ale i médium, pro které technicky vzato pracujete.
Píšete-li pro médium, máte určitou odpovědnost vůči tomuto médiu i jeho čtenářům. A bohužel, tato odpovědnost tu často schází.
Hlavně opatrně
S rozmachem internetu přišly nové možnosti, jak dostat knihy do povědomí čtenářů. Fantastické komunity se semkly online, žánrová média, blogy a skupiny hlavního proudu i proti němu začaly růst jako houby po dešti, objevili se influenceři, kteří sázeli na trend autenticity – upřímné názory skutečných lidí, ne nějakých zaplacených redaktorů. Jak tyhle subjekty získávaly momentum, začaly k sobě jako magnet přitahovat i pozornost autorů a nakladatelů, a odtud byl už jen krůček k navazování spolupráce.
A právě v té spolupráci se mnohdy objevil kámen úrazu. Žádný nakladatel nechce zadarmo rozdávat knihy, aby je recenzent hanil, a žádné médium nechce přijít o dodavatele knih, protože pak nebude mít o čem psát – a převálcuje ho jiné médium, které se zaprodá.
Systémově jsme tak dospěli k patu.
Médium dostane od nakladatele nebo autora knížku, recenzent si ji přečte a vytvoří článek. V tom vytáhne anotaci, kterou trochu rozvede, přidá jednu dvě citace a shrne, jak to na něj působilo. Nejčastěji ale mile a opatrně, protože co kdyby se nakladatel nebo autor urazil a knížku podruhé už neposlal. S negativy se šetří, případně se vyvažují něčím pozitivním. Pokud se kniha hodnotí, dá se jí něco v rozmezí 70–90 %, protože hodnocení pod 70 % by mohlo působit špatně a rozzlobit knihodárce. Pokud je kniha skutečně mizerná, přidá se do textu něco alibistického o tom, že si kniha i přes chyby své čtenáře nepochybně najde, nebo že recenzent není cílová skupina. Celý text se nazve recenzí a pustí ven.
Výsledkem je pár desítek nebo stovek přečtení, ze kterých web žije, nakladatel si může odškrtnout zmínku o knize na žánrovém webu a všichni jsou vlastně spokojeni. Vlk se nažral, koza zůstala celá a co na tom, že se z takové pseudorecenze čtenář vlastně nedozví nic? Hlavně, že se o knize mluví, ideálně všude, hodně a často, aby byla potenciálním čtenářům na očích.
Z hlediska nakladatele to dává smysl. Reklamní masáž na hodně lidí funguje, takže je pravděpodobnější, že si v krámu koupí spíš něco, co zaregistrovali na Facebooku v titulku článků tří různých webů, než neznámou knížku, kterou spatřili poprvé v životě až v knihkupectví. Když se o tom někde píše, asi na tom něco bude, no ne?
Z hlediska webu to také dává smysl. V konkurenci se pokouší udržet nad vodou, má zajištěnou spolupráci s dostatečným množstvím nakladatelů pro udržení své existence, vydává články, lidé je čtou, web žije a vzkvétá.
Jenže co z hlediska čtenáře? Opravdu je pro někoho přínosné hodnocení, které opatrně přešlapuje, nejde do hloubky a dává vlastně všemu palec nahoru?
Odkaz smrti recenzí
I když jsou ty poslední otázky nepříjemné, mám ještě jednu nepříjemnější. Dostávám se tím k oné zmiňované dohře, kterou pro nás může mít smrt poctivých recenzí.
Je totiž otázkou, do jaké míry může aktuální přístup pomalu, ale jistě podrýt důvěru lidí v recenze i samotné žánrové weby.
I když to vypadá jako katastrofický scénář, rychlorecenze a nepřirozeně optimistická hodnocení pokřivují naši literární kulturu. A i když pojem literární kultura zní jako něco z gentlemanského klubu předminulého století, ve skutečnosti je to pořád věc aktuální – recenze dříve sloužily jako průvodce a autorita, která díky fundovanému názoru dokázala rozhrnout hordy balastu a vytáhnout z nich skutečné perly. Dnes jsou perly vlivem množství hodnocení a recenzního balastu schované ještě hlouběji pod povrchem.
Jak z toho ven?
Cesta ze současné situace nebude úplně jednoduchá, ale ve skutečnosti to není tak černé, jak se možná zdá.
Pro recenzenta je základem přijmout odpovědnost, která z jeho pozice vyplývá. Nebrat ji jen jako cestu, jak se zadarmo dostat k fajn čtení, ale jako určité poslání. S tím se pak pojí druhý krok a sice upřímnost – ke svým čtenářům, ke knihodárci, k sobě samému.
A samotní čtenáři mohou situaci změnit tak, že budou vyžadovat kvalitní recenze, vyhledávat a oceňovat dobré recenzenty a weby, které je publikují.
Že to zní jako utopie? Možná.
Ale já osobně optimisticky věřím ve zlepšení. I když totiž většinu článku žehrám na stav věcí, v Česku máme i dobré recenzenty žánrové literatury, byť jich není mnoho, a také dobré žánrové weby a blogy, kde se tvůrci snaží podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Jmenovat je nebudu, stejně jako jsem nejmenovala nikoho z těch, koho za ně nepovažuji. Na závěr mohu ale říct, že dobří recenzenti zatím ještě úplně nevymřeli, jen je potřeba si je vybírat a hledat. A doufat, že do jejich formátu časem doroste i někdo z dnešních webových rychlorecenzentů.
A míček je taktéž na straně nakladatelů, spisovatelů a knižních marketérů. Recenze je dobrý propagační nástroj, který může ovlivnit rozhodnutí čtenáře ke koupi, ale není samospásná. Základem je recenzi zapojit do celkové propagace knihy, jako jeden ze střípků a jednu z možností. Dobrá recenze vám může pomoci, ale nulovou propagaci a známost knihy nezachrání.
