- Reklama -

O mladistvých mázích již bylo napsáno mnohé. O mladistvých mázích, kteří se snaží žít mezi obyčejnými smrtelníky, už jste také měli možnost přečíst si pár knih. Dokázal známý spisovatel Orson Scott Card vnést do této tématiky svěží vítr, nebo se jen chtěl svézt na módní vlně?

Že vám jméno Orson Scott Card připadá povědomé? Ale samozřejmě! Mnoho milovníků sci-fi vám odpřísáhne, že Enderova hra (a její četná pokračování) je v rámci žánru kultovka a nic lepšího zatím nevyšlo. Jenže Ztracená brána má s touto čtenáři velebenou sérií společné snad jen to, že hlavní postava je také teenager. Jinak se jedná o fantasy, která má potenciál oslovit i mladší čtenáře, i když těm starším zřejmě sedne mnohem více.

Kdepak móda, holenkové

Ze všeho nejdříve bude naší milou povinností vyvrátit spekulaci o tom, že se Card chtěl přiživit na módní vlně mladých čarodějů. Ztracená brána totiž začala vznikat mnohem dříve, než svět zachránila Pottermánie (kterou beru jako nejzásadnější milník v rámci snahy přiživit se na popularitě mladých čarodějů ve všech možných podobách), někdy v roce 1977. V různých fragmentech se od té doby táhla autorovou tvorbou jako červená nit; Card skládal střípek ke střípku a svět Westilských mágů začínal získávat reálné kontury.

Pokud vás tato tématika zajímá podrobněji, kniha nabízí doslov samotného autora, ve kterém vznik světa a jeho reálií zachycuje od prvního nápadu až po téměř samotné vydání knihy. Jen pro úplnost: od prvotního nápadu k jeho knižní podobě to trvalo poměrně dlouhou dobu, protože kniha v originálním znění spatřila světlo světa až v roce 2010.

Pokud jste četli pozorně, pak vás možná zaujalo v předchozím odstavci slovo sága. Je to tak, Ztracená brána je prvním dílem ságy nazvané v originále Mither Mages, která čítá v tuto chvíli už tři části. V českém překladu však zatím vyšla v nakladatelství Laser-books pouze první část – a navíc je tomu už pěkných pár let, konkrétně v roce 2014.

… a tak zmizel

Na počátku knihy je čtenář vržen do vody. Card se neobtěžuje s dlouhými úvodními prology, nezdržuje se vysvětlováním a vše servíruje pěkně za pochodu, ačkoliv vcelku polopaticky. Velmi rychle zjistíte několik věcí: autor má skutečný talent pro vyprávění, byť jeho úsporný a místy až suchý styl nemusí sedět úplně každému, a celý příběh a především jeho reálie má propracované do nejmenšího detailu. Přece jen, onen dlouhý čas na vymýšlení je v tomhle případě opravdu znatelný.

Ve své podstatě se nedočkáte ničeho převratného či originálního. Příběh vychází se severské mytologie, ovšem s tím „drobným“ rozdílem, že postavy panteonu nebyly ve skutečnosti bohy, ale talentovanými a mocnými mágy. Současné Rodiny jsou, co se moci týče, už jen bledým stínem vzpomínajícím na zašlou slávu. Významnou roli sehrál Loki, známý to šprýmař, který uzavřel bránu do domovského světa mágů, a tím ze všech magií nadaných obyvatel Země udělal vyhnance. 

Hlavním hrdinou celého příběhu je třináctiletý Danny, člen jedné z poměrně mocných, vlivných a především magií disponujících Rodin. Dlouho se zdá, že tenhle mladík v sobě nemá magického talentu co by se za nehet vešlo, aby se nakonec ukázalo, že je mágem se schopností otevírat brány.

A to je problém. Mnozí z mágů věří, že může být spasitelem, který otevře ztracenou bránu a přivede je domů, jenže okolnosti velí jakéhokoliv člověka nadaného talentem k otevírání bran bez milosti zabít. A tak Danny, aniž se o svém talentu zmíní komukoliv z příbuzných, z obav o svůj život zmizí mezi běžné smrtelníky. Tím si ovšem příliš nepolepší, protože Rodiny se nezahazují s obyčejnými smrtelníky a žijí odděleně od reality běžného života.

Realita všedního dne

Většina příběhu je tedy založena na tom, že Danny se snaží zapadnout mezi prosté lidi. Hned na počátku své „smrtelnické“ dráhy se však chytí mladistvého pouličního podvodníčka, který se snaží využít jeho schopnosti vytváření bran ve prospěch napěchování své peněženky. 

Děj je prošpikován humorem. Hlavní hrdina zná reálný život pouze z knih, a tak dochází k mnoha zábavným situacím plynoucím z kontaktu se zcela novou každodenní realitou. Ty mladý muž mnohdy řeší po svém, mnohdy bez ohledu na společenské konvence.

Danny v sobě navíc objeví svérázný smysl pro humor notně okořeněný jeho schopností otevírat brány kdekoliv, kdykoliv a v podstatě kamkoliv; čtenář tak musí překousnout místy pubertální vtípky vyvážené několika vážně vtipnými a nápaditými skopičinami hlavního hrdiny… I přesto však nezapomíná na svůj úkol: vypátrat ztracenou bránu do domovského světa.

Card těží z toho, že Danny se stává z outsidera populárním mladíkem a že mnoho situací, na které naráží, nedokáže řešit v rámci vzorců chování, které považujeme za automatické. Stejně jako on mnohdy nechápe pro nás běžný život nechápou lidé jeho magické schopnosti (které se však snaží tajit, protože po něm zaručeně někdo z řad mágů jde!). 

Mezitím ve Westilu

Dannyho příběh je později proložen druhou dějovou linií, která je mnohem vážnější a zabíhá od young adult ke klasické fantasy v poměrně temných tónech. Tato linie se odehrává na domovském světě mágů, Westilu, a sleduje osudy obyvatelů jednoho z místních hradů. Vyzradit více by zřejmě nebylo příliš žádoucí, mílí čtenáři.

V tomto místě vzniká problém. Příběh, který se dlouho tváří jako milá hříčka, která může díky své stylizaci bavit i mladší čtenáře, je najednou proložen temnou a pochmurnou pasáží, což bourá celkové vyznění. Je jasné, co chtěl autor odvyprávět, ale proč stylizaci alespoň trochu nesladil, ví bůh. Ztracená brána díky tomu působí nekonzistentně, což je vážně škoda – protože talent vyprávět a zaujmout čtenáře prostě Card má! Navíc toto střídání rozbíjí dynamiku celého příběhu; každá linie má úplně jiné tempo vyprávění, a dohromady vznikne kočkopes. Jedná se ovšem o první díl série, což je sice alibistická, ale stále omluva.

Trochu problematický je i samotný závěr knihy. Card v doslovu píše, že ho sepisoval doslova na koleni, a je to trochu znát. Působí uspěchaně, i když v autorův prospěch opět hraje promyšlenost a plánování celého příběhu předem. Zkrátka, mohl se ještě o něco víc rozkošatět, přidat pár nosných myšlenek…

A když už jsme u těch myšlenek: celá kniha je poměrně jednoduchá, nenajdete v ní žádné velké náměty k zamyšlení, jen minimum kontroverze, což potrhuje onen dojem literatury určené spíše mladším čtenářům.

Orson Scott Card ve Ztracené bráně vykročil odlišným směrem, s Enderovou hrou nemá smysl tuto knihu srovnávat. Hravá a myšlenkově příliš nezatížená hříčka o mladém rozpustilém mágovi je spíše oddechovkou. Card sice předvádí své vypravěčské mistrovství, ale v diblíkovských eskapádách mnohdy nepadá na úrodnou půdu. Ale pokud se chcete ne-tak-úplně-lehké čtení v exkluzivním provedení – prosím!

Orson Scott Card: Ztracená brána

Překlad: Milan Žáček

Vydal: Nakladatelství Laser-books, 2014

Počet stran: 400

Cena: 329 Kč

- Reklama -
Kromě literární činnosti hraju aktivně volejbal a nepohrdnu ani fotbalem, tenisem a pingpongem Taky mám rád deskove hry - zejména si pestuju závislost na Dungeon and Dragons miniaturach Z literárních žánrů fandím zejména fantasy.