O Karolíně Francové se v poslední době hodně mluví v souvislosti s knihou Ve stínu Rudé věže z magického Liberecka (doslova, prý se jim tam přemnožili gryfové a jiné potvory). Ta je sice fajn (podle mě rozhodně), ale bylo by záhodno poukázat na to, že píše již nějakých dvacet let a vůbec ne špatně. Za román Zrádce získala Karolína Francová cenu Trifid. Pravda, dnes je tomu už třináct let, ale to u knížky není žádný věk!  O čem to tedy celé je? 

Zápletka není (alespoň na počátku) ničím originální. Na Zemi v blíže neurčené budoucnosti zuří válka s emzáky. Výcviková střediska proto pilně rekrutují mladou krev a výkonnostní zkoušky ve škole určí vojenskou dráhu studentů.

Do jedné takové školy, kam chodí vcelku nesympatický a trošičku slizký Andreas Leconte (speciální schopnosti veskrze žádné), nastoupil nový student. Jmenuje se Jean Arquett a zdánlivě mu jde všechno úplně samo. Se školním šikanátorem si hravě poradí, škola mu jde jako nic, dokonce ovládá sedm dialektů mimozemského jazyka Demmů (to jsou naši milí vrahouni z vesmíru). Demmové ho mírně fascinují, protože vyrostl poblíž zajateckých táborů, a když byl malý, jen o vlásek unikl smrti z jedových drápků jedné Demmky.

Slušelo by se podotknout, že až na ty jedové drápy, zelené vlasy a blíže neurčené rozdíly ve vnitřní fyziologii, jsou Demmové nápadně podobní lidem (a pak teda ještě žijou ve trojicích, jedna samička a dva samci, mrk, mrk). Jean si z jakéhosi prazvláštního důvodu vybere za přítele právě Andrease a spolu pak usilují o velitelský výcvik, protože ve všem dokonalý Jean touží ukončit vleklou válku mezi lidmi a Demmy (na puberťáka docela slušný cíl). Kupodivu se mu přiblíží víc, než by sám čekal, i když trochu prazvláštním způsobem. A bude to zatraceně bolet.

Silně náboženské téma

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami se vznášel duch Boží.

Tenhle text vypadá povědomě, co? Problém je, že není tak úplně biblický. Nebo je, ale i demmský. Zde nastupuje originálnější část příběhu. Demmové na Zemi zaútočili z náboženských důvodů. Jejich svatá válka má tedy stejné opodstatnění jako hromada válek z pozemské historie. Má to droboulinký háček. Jejich Bůh je asi i naším Bohem (jak jinak si zdůvodnit, že jejich náboženské texty vykazují silnou podobnost?) a my jsme ho očividně naprdli. My, jako lidstvo. Zkoušel to několikrát (tak vznikla různá náboženství), ale lidé jsou nenapravitelní. A za to si zasloužíme být vyhlazeni. Nástrojem budiž Jean Arquett, kterého Stvořitel připravil právě pro tento účel.

Postava zrádce je tedy jasná. Ale koho zradí? Možností je kupodivu docela dost. A navíc mají ke zradě předpoklady i jiní. Smutné je, že zrovna Jean byl od malička ateista, a to mu právě zazdilo dveře k povýšení (protože ateismus je v náboženské válce nepřípustný). Jeho upřímné bezvěrectví ale dostane ránu přímo na solar, když nahlédne do posvátných a historických textů Demmů.

A navíc se setká i s Ním.

Červíček verze 2.0

Přiznám se, že ani po několikerém přečtení chemii mezi kluky úplně nechápu. Kniha je psaná hodně z pohledu Andrease, který je proti Jeanovi odporně nízký, zbabělý, závistivý a… lidský. Chápu, že bylo třeba lidstvu nastavit zrcadlo, ale tohle srovnání zabolelo. Na druhou stranu jistě, stejně by se nejspíš zachovala spousta lidí, ale nemyslím si, že by si k sobě v reálu našli cestu krysa a lev. Andrease si představte jako takového Červíčka z Harryho Pottera, který vzhlíží ke svým statečnějším přátelům… A pak je stejně zradí, když se mu to hodí nebo se něčeho bojí. Úplně neskutečně mě vytáčel.

Na druhou stranu jsem ho nesnášela natolik, že tohle vymyslet muselo dát docela práci. Jean mu přesto věří (a jakože vážně dlouho) a stále v něm hledá to dobré. Dokonce spolu hupsnou do postele (teda ještě s učitelkou, ta to spískala, ale stejně!). Nechápu a nerozumím. Ode mě by chlapec dostal přes ústa tak v první třetině knihy.

Zrada na sto způsobů

Tohle sci-fi není o hvězdných lodích a vesmírných manévrech, i když je v něm válka fakt obří téma. Velkou roli v něm hrají vztahy (třeba i ty milostné) a lidskost (ve které nám paradoxně dává lekce Demm). Takhle to třeba nezní úplně skvěle, ale zas na druhou stranu, není to první knížka, která se zaměřila právě na aspekty přátelství, sebeobětování… A zrady. Ta je vážně všudypřítomná. V božském plánu se s ní očividně počítá, lidi sami o sobě jsou bestie, nějaké to vydírání, smilstvo a tak se taky najde…

A ačkoliv by se z dosavadního popisu mohlo zdát, že je v knize víc hříchů než v Sodomě a Gomoře dohromady, celé se to čte úplně skvěle, zvlášť pokud znáte alespoň některé příběhy z bible, nebo jste Knihu knih třeba i četli. A rozhovory s božskou entitou jsem si vážně užívala, protože ačkoliv v některých případech dávala její argumentace smysl, víc jsem fandila právě Jeanovi. Vydírat Stvořitele chce docela kuráž.

Suma sumárum

Knížka je tedy čtivá, v některých ohledech zábavná, v jiných neuvěřitelně otravná. Přesto tak nějak chápu, za co toho Trifida dostala. Rýpnout si do Boha není úplně jednoduché, i když jsou Češi veskrze ateisté. A popis vnitřních pocitů jednoho nízkého a závistivého pitomce zas způsobí, že se začnete maličko zamýšlet nad vlastním chováním. Pokud ne, je něco vážně špatně a můžete začít kandidovat do politiky. Andreas tam taky udělal kariéru!

Karolína Francová psát opravdu umí, ale ať už píše sci-fi nebo fantasy, vždycky jsou její knihy především o lidech a vztazích mezi nimi. Zrádceproto nemusí sednout každému (zvláště, když nejuvěřitelnější postava je prostě šmejd), ale za přečtení určitě stojí. A oceňuji, že jsme jako lidstvo byli vykresleni jako vlci s vlastním mozkem a svobodnou vůlí.

Karolína Francová:  Zrádce

Vydal: Triton, Praha 2007

Obálka: Milan Fibiger

Počet stran: 407

Cena: 239,-