Luc Degardin není obyčejný týpek. Má za sebou dva roky v Afghánistánu, kamarádšofty pěstuje u FBI a sám makal na protidrogovém… Dokud nedostal vážně stupidní nápad a nenašli u něj pár kilo drog. Z takového průšvihu se ani polda nevykecá.

Petr Heteša je grafoman a blázen v nejlepším slova smyslu. Každý rok si do šuplíku založí několik románů. V jednom kuse píše o frajerech závislých na Camelkách a Jacku Danielsovi, mimozemských civilizacích a vládních agenturách, vždycky do příběhu umístí krásné ženy… A přece se to dá pořád číst.

Výhodou je, že jeho fanoušci přesně vědí, co od těchto knih očekávat, a co s největší pravděpodobností také dostanou. Někomu by mohlo vadit, že jsou všechny knížky na jedno brdo… Ale takoví se můžou jít zahrabat. Žádná chvíle je totiž důkazem, že i stokrát omílaný vzor může být zatraceně zábavný.

Jedna mrtvola, dvě mrtvoly…

Luc Degardin není obyčejný týpek. Má za sebou dva roky v Afghánistánu, kamaráčofty pěstuje u FBI a sám makal na protidrogovém… Dokud nedostal vážně stupidní nápad a nenašli u něj pár kilo marjánky a koksu. Z takového průšvihu se ani polda nevykecá.

Takže jak s oblibou říká, teď je jen takový poloviční policajt, co občas zajede přednášet bývalým kolegům. A taky trochu ajťák, protože na vedlejšák likviduje elektronické pozůstalosti.

Jeden z jeho kšeftů ho zavede k notebooku jistého profesora, kde odklikne, co nemá. Do mozku se mu vpálí pár podivných barevných trojúhelníčků… A pak už se nestačíte divit. Za dvě stránky dvě mrtvoly a jedeme dál. Potížistovi v podmínce nikdo věřit nebude, na to má moc přechytralých řečí (zpravidla sexistických, nekorektních a jak si on sám myslí, třeskutě vtipných), takže skončí hned na začátku ve výslechové místnosti.

Ze všeho se vykecá a ještě u toho zvládne očumovat pozorovatelku v broskvovém kostýmku. 

Vládní agentury se poperou

Postupem času se ukazuje, že se namočil do většího problému, než je se svými konexemi schopen zmáknout (a to se ještě divím, kolik mu jich zůstalo). Profesor, jehož notebookem to celé začalo, ostatně sám zemřel poměrně nedávno (a na světě zanechal manželku a opuštěnou milenku, kterou ale úřady neznají a oficiálně neexistuje). Mizí lidé (i celé letadlo), dochází k nevysvětlitelným deformacím prostoru a Luc je donucen podstoupit jakýsi prapodivný rituál, jehož cílem je eliminace agentky Shiry, která věděla až příliš mnoho.

Tenhle vysloužilec z Afghánistánu si ale nenechá nic líbit, ostatně i jeho nadřízení uvedli do složky, že je občas jen ohromnou osinou v zádi. Navíc zkazí několik plánů svou čirou nevědomostí, což mu náležitě vysvětlí nejen muži v černém, ale i ostatní dobrovolně nedobrovolní účastníci zájezdu. FBI a NSA mu také zrovna nepomůžou, protože informace jsou vzácné zboží a málokdo je ochoten svěřit se ostatním se svým dílkem skládačky. A lidé mizí dál. 

Absurdní charaktery

Že je sám Luc docela číslo, bude každému nad slunce jasné po přečtení prvních kapitol. Jeho rodinku pak doplňuje šílená dcera Loona, která na ufiknuté prsty přikládá lunární petržel (lunární, měsíční, úplňková… prostě astrální salát) a obchoduje s nadpozemskou, nadpřirozenou i jinou veteší, a čtyři exmanželky, které ač se navzájem nenávidí, mají jedno společné. Jejich okolí je považuje za světice, když s tímhle kecalem dokázaly vydržet. Rodinné slovní přestřelky jsem si vyloženě užívala, i když Luc v některých případech působil jako sexuální loudil.

Na pobočce NSA pracuje krásná míšenka (předpokládaná absence mozku se nekoná) a týpek, který zdánlivě neumí do pěti napočítat, ale rozhodně si vrzne víckrát, jak hlavní hrdina. Každá z vedlejších postav je svým způsobem nezapomenutelná, ať už valkýra od brány, nebo gotická kámoška Loony, protože se k nim pojí nezapomenutelná hláška nebo hrudník (Tyhle detaily čtou hlavně ženský, fakt!). 

Neschopnost a štístko

Nad Hetešovinami nesmíte moc přemýšlet. Zápletka je relativně jednoduchá (špatnej týpek na špatným místě udělal něco, s čím nikdo nepočítal) a karty jsou od začátku (zdánlivě) jasně dané. Luc by neměl se sebelepšími kontakty šanci, kdyby nebyli mimoni takoví pechfóglové a nešiky. Doktor si při kontrole softwaru v makovici nevšimne, že mu něco chybí, Luc se několikrát prokecne, a přesto nikomu nedocvakne, že mají špatného člověka.

Nájemný vrahoun selže (a leckdy vážně vlastní blbostí) a závěr, kdy vše dopadne jinak, protože má šéfka organizace potřebu se vykecávat, je taky jak vystřižený z příručky pro zlouny. Za ústředního mňoukala to ale autorovi všechno odpustím (autor má v každé knížce zvířátka, občas i ta čtyřnohá).

Pozvánka do Baltimoru

Americký Baltimore je hodně živé město. Policii kecá do práce FBI, těm kecá do práce NSA, na ulicích se to hemží tajnými agenty a zrádci (občas i zrádci lidské rasy). Jsme v blízké budoucnosti, takže není problém narazit na všemožné čipy, čidla alkoholu a omamných látek, nebo třeba i hologramy. Na ulici se dá sehnat všechno, když víte kam jít. Sám profesůrek se věnoval biotechnologickým neuronovým nanosystémům, a jen díky své specializaci dokázal rozlousknout větší část skládačky.

V Baltimoru to prostě žije a tak mě trošku mrzí, že se postavy v knihách nijak zvlášť neprolínají (v tomhle městě se odehrávají třeba i knížky Nevermore, Baltimore nebo Morphin Red) . Na druhou stranu třikrát sláva samostatným románům, kdy nemusím zkoumat, co číst teď, a co později.

Sumírung

Žádná chvíle není poslední není nejlepším románem Petra Heteši. Ani nejzábavnějším. Zařazením patří někam mezi českou akční fantastiku a americké kriminálky s lehkou příměsí Akta X. Nic převratného, přesto je to ale sranda (především díky hláškujícímu antihrdinovi). Autorovi nelze upřít vzrůstající kvalitu knih, proto se také těšíme na každou další.

A jediné, co mi tak kazí radost z přečtené knihy je vědomí, že na další Hetešovinu budu čekat zase rok. Autor nám ročně totiž dopřeje vždy jen jednu s tvrzením, že by ho bylo moc… Dovolím si hrubě nesouhlasit, protože jsem tuhle jednohubku sezobla za dvě odpoledne. 

Petr Heteša: Žádná chvíle není poslední

Vydal: nakladatelství Brokilon 2018

Obálka: Lukáš Tuma

Počet stran: 444 stran

Cena: 295,-


Reklama

Číst jsem se naučila v knihkupectví a tam mě nejspíš jednou i najdou pohřbenou pod knížkama a mangou. Věčný optimismus mi hatí pouze skutečnost, že do konce života pravděpodobně nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla.