Tajuplný Londýn topící se v mlze roku 1306. V prostředí jednoho z městských mostů vyšetřují policejní konstábl s koronerem zapeklité případy, které se mnohdy zdaleka vyhýbají realitě a jejich řešení je často nesnadným ořechem k rozlousknutí.
Jak konstábl s koronerem rozklíčovali nejednu záhadu
Příběh knižní prvotiny Jany Šouflové je vcelku nekomplikovaný. Čtyři povídky, jež na sebe navazují, pojednávají o kariéře konstábla Thomase, který řeší nelehké případy. Hned ten první – Případ desatera smrtí – je vážně bomba.
Představte si, že se vám do rukou dostane mrtvola, jež byla otrávena, udušena, oběšena, horní polovinu těla měla rozdrcenou, byla zapíchnuta, ožehnuta a utopena, navíc bez hlavy a zle podrápaná. A ještě bestie cestovala po půlce mostu i po vodě (někdy celá, někdy po částech), takže se jen obtížně hledal viník.
Rozplést tento případ nebylo jednoduché, vypomoci musela nakonec i mluvící hlava Williama Wallace, což ale autorce ráda odpustím, neboť zrovna toho bylo (jak z historie víme) možno považovat za veskrze důvěryhodného svědka. Třebaže tato hlava již vlivem povětrnostních podmínek trošku šišlá. A navíc ráčkuje, ale není divu, je to přece Skot!
V druhém případu se musí popasovat konstábl s koronerem s dalším podivuhodným případem, kde koza vraždí a kočka oživuje. A představte si, že ta zázračná kočka patří k zaměstnancům kostela a pobírá dokonce plat!
Ve třetím svitku se dočteme o salamandrech a požáru Londýna. Začínají se tam projevovat následky z předchozích případů, lidé si svého konstábla začínají vážit a nechybí ani tragické počty uhořelých, jež dokreslují hrůzu požáru.
Poslední případ a povídku vám sice nevykecám, ale neskutečně mě pobavily účinky takového zvětralého piva a šikovnost zrezivělého meče. Bavila jsem se náramně.
Historická věrnost
Že má tato dáma k historii blízko, to se vědělo. Jednak umí bezvadně malovat brnění a kostýmy, druhak ráda maluje hrady a taky hraje na tu harfu, což není úplně novodobá hračka a moc lidí s touhle zálibou na ulici nepotkáte. Ale jak dokládá v doslovu Svitků, nebyla líná ani vyhledat si nějaké ty starší mapy, úřednickou strukturu mostu (třebaže si některé pravomoci lehce upravila podle sebe), nebo životopis starosty LeBlunda, který opravdu existoval.
Ano a turnaje převozníků také existovaly, což se mi zdálo lehounce přitažené za vlasy, teď abych věřila i drbům o kostelních kočkách… Aha, to se dočtu v dodatku kousínek dál. Neuvěřitelné, fakt. Láska k historii dýchá z každé stránky. Historická věrnost pak promlouvá z každé mapy, kde jsou nejen popsané Londýnské čtvrti, ale i zakreslený každý dům a mostní pilíř.
Jen ty hospůdky nikdo neprokáže a mostní věž je jinde… Ale to vám všechno autorka vysvětlí v doslovu. Co změnila, to mělo svůj důvod (a je super, že to přizná).
Duchové a gryfové a jiné zrůdičky
O svitcích bychom ovšem nepsali, kdyby to byla jen knížka historická. Kromě mluvící hlavy Williama Wallace (Pamatujete na Statečné srdce?) a všemožných duchů i svatých se to fantastickými příšerkami jen hemží. Spousta postav není tím, čím se zdály být… A dojde i na oživlé gryfy (Kam se hrabou pražská domovní znamení!), salamandry a jiné zázraky.
V kombinaci s historickou věrností do děje krásně zapadají a mám podezření, že kdybych hledala pořádně, asi je v nějakých těch anglických pověstech i najdu. Asi bych nemusela ani hledat tak dlouho. Poetikou mi ty příšerky mimochodem připomínaly Staré město pražské, nebo třeba Benátky. A nejspíš by mi ani nevadilo, najít jich tam trochu víc. Palec hore za poznámku o tom, kde skončily mrtvoly vrahounů.
„Znechuceně jsem se odvrátil k plamenům v krbu. Musel jsem se srovnat s tím, co jsem se právě dozvěděl. Jeden z mých přátel byl příležitostný lidojed a druhý přechovával divným lidem ještě podivnější předměty.“
Autorka obojživelná a všehoschopná
Jak jsem psala v úvodu, Jana nejenom píše, ale také maluje. Takže si nádhernou obálku, vnitřní ilustrace i mapy nakreslila sama. Jo a k audioknize Svitků dokonce nahrála harfový doprovod. Proto máte záruku, že si ty postavičky z ilustrací budete představovat správně, protože jejich kresbu umístila hned na začátek, než se pustíte do příběhu.
Před každou povídkou máte navíc seznam postav, abyste se v nich neztratili (i když to podle mě nehrozí, tolik jich zase není). Vlastně by mě zajímalo, jestli Maffetka nepřemýšlela i o divadelním ztvárnění. Místy jsem totiž měla dojem, že čtu Moliéra. Dialogy byly správně trefené, ačkoliv se bavíme o vraždách, cukaly mi koutky a autorka si neodpustila ani narážku na oblíbený britský street food Fish &chips. Smaženou rybičku mimochodem kuchaři hodili na hlavu, že kdo má ty ryby pořád žrát, ať vymyslí něco normálního. Na jevišti by to vypadalo vážně vtipně.
Poprava se nekoná
Moc se snažím najít nějaká negativa. Kdyby to byla jen detektivka, budu nadávat, že autorka nevěděla kudy kam, a proto si musela pomoct nereálným svědkem. (Mluvící hlava, vážně?) Kdyby to byl jen historický román, můžeme bazírovat třeba na tom, že šerifa Londýnský most neměl. A že jsou ty tresty za prohřešky nějaké moc mírné. A na čistokrevnou fantasy je tam nějak málo vlastní fantazie.
Jako celek se mi tenhle mix ovšem nesmírně líbil. Omlouvám se všem, dneska se do autorky rýpat nebude. Vždyť ona má dokonce očíslované mostní pilíře! Jediné popravy se tedy dočkají zlouni. A jeden si dokonce pokecá se skotským patriotem, jako hlava s hlavou. Nečekala jsem nic moc (vrhla jsem se na knížku kvůli obálce a povídce v Lehkém fantazijnu) a dostala jednu z nejvýbornějších knížek, co se týče historické fantasmagorie. Nejlepší prvotina, kterou jsem četla!
Jana Šouflová: Svitky z londýnského mostu
Obálka: Jana Šouflová
Vydalo: Straky na vrbě, 2014
Počet stran: 364
Cena: 297 Kč
