J. K. Rowlingová – Vánoční prasátko cover
Zdroj / Autor: Jim Field

V nové pohádkové knize od J. K. Rowlingové, autorky legendárních příběhů o čarodějnickém učni, vystupuje statečnost jako hlavní hráč ve výpravném příběhu do Země Ztracených. Ovšem statečné musí být nejen Vánoční prasátko a Kuba, když se vydají zachránit Pašíka, ale také čtenář.

Psaly se Vánoce 2021. Dobře zvolený marketing a na obálce zářící typické vánoční barvy vás prostě nutily, aby se knížka ocitla u vás pod stromečkem. Spotřebitel snadno podlehl mámení a koupil sobě nebo potomstvu příběh, který sliboval hodně dobrodružství. Co vás ale skutečně čeká v tří set stránkové knize?

Hlavně hodně nudy, zbytečných postav a jízda jak na horské dráze. Tím nemyslím vzrušení od začátku do konce, ale spíš vleklou jízdu plnou očekávání, kterou občas vystřídá skvělá akce, ale pak se vláček porouchá a pomalu kodrcá skrz prérii nudy, aby si na konci dal ještě epický závěr.

Začínáme pohledem sedmiletého

Knihu odstartovalo drobet polopatické vyprávění, které nekorespondovalo s vážným dějem. Napřed nás čekal rozvod rodičů, stěhování, nová škola, brzy nová rodina a sourozenecká rivalita… to vše filtrované pohledem sedmiletého Kuby.

J. K. Rowlingová – Vánoční prasátko obálka
Zdroj: Nakladatelství Albatros

Je jedině dobře, že se o těchto záležitostech mluví i v dětské knize, ale ohlédnu-li se na dospělé, protože podle dosavadních čtenářských ohlasů je kniha vhodná i pro ně, tak zvolené téma a vypravěč by bylo více přínosnější v pojetí například Delphine de Vigan. Takhle se padesát stránek prokousáváme vatou a čekáme na vhození do děje.

Stane se tak, když Kuba přijde o milovaného Pašíka. Najednou příběh udělá BUM a čtenář se oběma nohama ocitá přímo v ději, pohlcen četbou, ohromen fantazií… okolní svět přestává existovat. Paráda. Jenže tohle jsem očekávala od prvních stránek. Protože vím, že to autorka umí.

Užili jsme si trochu zábavy, tak zpátky do reality, ne? Za dalších padesát stránek začal děj výrazně kulhat. A to hned na obě nohy.

Něco se dá odpustit, třeba jistá podobnost s Příběhem hraček od Pixaru, parafrázovaná citace jiné pohádky, ale ta kopírka Marvelu už vážně nutná nebyla. To, když se Kuba s Vánočním prasátkem ocitnou ve Kdovíkde. Nepotkají tam Gamoru ani Ronana, ale samé ztracené Věci.

Tady nastává prostor trochu pohanit překlad

Možná se v něm právě zmíněné Kdovíkde jen ztratilo, ale co to ostatní? Časté opakování slova se stejným kořenem a sem tam stylistická chyba. Nebo přeložení jména hlavního hrdiny, místo Jacka tu máme Kubu, přestože je od začátku zjevné, že příběh se odehrává v zemi, kde naděluje konkurenční Santa Claus. Detaily, které by se ještě daly přejít mávnutím rukou, ale místní názvy – to už byla jiná.

Je nám naservírován bambilion jmen, míst a pojmů. U čeho mi ale unikal smysl? Některé Věci jsou napsané s malým počátečním písmenem, třeba nůžky a pravítko, ale Piksla nebo Kompas zase s velkým. A drábové strašlivého Ztráty se zase psali s malým d, což jim na exkluzivitě spíš ubíralo, ale jeho Lapači s velkým L. Kde je logika? Pojmy jako Umístění a Nahoře sice nepotřebují vysvětlení, ale jsou fádní a ztrácí se v textu mezi struhadly a knoflíky. Na druhou stranu neznám originál, takže těžko posoudím jestli je to skutečně problém překladu.

Fun fact: také tam chvíli vystupuje Pokáč, ale parodickou písničku vám bohužel nezazpívá, protože je to kartička s Pokémonem.

Další zásadní problém představovaly názvy míst v Zemi Ztracených. Naštěstí je kniha rozdělená do devíti částí a v záhlaví je vždy napsáno na jakém místě se děj zrovna odehrává. Jinak bych často musela listovat zpátky, abych se podívala, kde to vlastně jsme. Jo, Nepotřeba. A nebylo to Nezapomnění? Aha, to je něco jiného. A nepletu si to se Skládkou Nepotřebných?

Jemné významové nuance se v podobně znějících slovech ztrácely.

Suchopárné pojmy možná měly navodit tesknou atmosféru Země Ztracených, přece jen je to smutné místo a sotva tam bude blyštivé Los Ztrátos, ale když se na krátkém prostoru ocitlo tolik pojmů, mělo to spíš k uzoufání nudný efekt.

K nedostatkům v překladu se ještě bohužel vrátím, ale teď „načíhneme“ zpátky do děje, kde nám vyvstává spousta otázek. Nejen dějových, ale i faktických. Nu a protože v části, kdy Vánoční prasátko a Kuba hledají Pašíka začne drive příběhu výrazně vadnout, přitahuje to pozornost právě k faktům.

Drobná zakopnutí nejen v příběhu

Napadá mě, že nudné seznamování se Zemí Ztracených byl možná záměr, aby měl čtenář prostor zamyslet se nad materiálními hodnotami. Vždyť určité moralizování do beletrie a obzvlášť do pohádky patří, ale nemělo by se tak dít za cenu úpadku děje.

K věci: proč je Kuba v Zemi Ztracených jen v pyžamu? Chápu, že ne každý vstupuje do jiných světů přes skříň s kožichy, ale bylo naprosto bezpředmětné, že autorka nechala chlapce tři dny a tři noci mrznout ve sněhu. Občas ho tedy sníh jen studil v promočeném pyžámku, ale později klepal pořádnou kosu. Kuba se díky svému úboru vydává za superhrdinu Pyžamáka, ale ten pojem nemá na děj až tak zásadní vliv. Pomalu jsem myslela, že nutná absence kabátu má být předzvěstí tragického konce.

Zajímavá byla i zmínka o holčičce a jejím autíčku na ovládání. Snaha literárně pobořit genderové stereotypy je sice vítaná, ale působila trochu jako nutnost, obzvlášť po lynči, kterého se dostalo autorce za její vyjádření.

Další otazník vyvstal, když se v Zemi Ztracených začaly objevovat abstraktní pojmy jako Přetvářka, různé Zlozvyky, Dovednosti a později i Moc, Krása atp. Postrádala jsem tam Lásku a Přátelství. Tu asi lidé neztrácejí. Navíc to nejsou věci – tedy Věci, tak proč se nám najednou vecpaly do děje?

A teď přijde to nejhorší. Pana překladatele je mi trochu líto, protože jestli mu něco opravdu nejde, tak jsou to rýmy. Tenhle průšvih mě to trochu probral z letargie, ale za jakou cenu?

Básnička byla postava přátelská a měla i větší význam než většina postav. Ale chudinka to krutě odnesla, protože ať se podívám kamkoliv, její přímá řeč byla tragická:

„Protože je zlý a lstivý, zkrátka špína,

já o tom nemlčím, a tak jsem nevítaná.“

Nebo:

„Jsem snad zrádce, kamarádi?

Zůstaňte tu, to vám radím.“

Jak mohl takovou hrůzu vypustit do světa jeden z největších nakladatelských domů na tuzemském trhu? Co se stalo bezesporu zkušenému překladateli a následně i redaktorovi, že nezasáhli? Nulová shoda samohlásek, absolutně žádná melodie jazyka, kostrbaté věty… průšvih jak bota. Uf.

Tímto se naštěstí dostáváme přes nejúmornější část a teď už to bude jen lepší. V příběhu na povrch vystoupí trocha té statečnosti, radosti a odhodlání. Naši pozornost zase plně zaujme děj.

Finální scéna je možná drobet uspěchaná (ale to je zanedbatelné oproti poslední sérii GoT) a nakonec nevzbuzuje tolik hrůzy, kolik by jeden očekával. Co ale zaujme je náhlé zamíchání kartami a jednou tak větší statečnost, kterou musí hrdina vynaložit.

Celkové vyznění a konec vyžehlilo spoustu průšvihů, odpovědělo na hromadu otázek, přičemž u něčeho jsem už ani nevěřila, že bude osvětleno. Takže navzdor negativním prognózám se mi příběh v závěru líbil. I slzička ukápla.

Obálka a ilustrace

Kniha je krásně ilustrovaná, žel bohu černobíle. Jestli to mělo podpořit tesknou atmosféru, nebývá na škodu připomenout si, že všeho moc škodí. Udělalo by medvědí službu, kdyby ilustrace byly barevné, protože jsou vyvedené do detailů a částečně suplují popis, který v knize není tak bohatý. Jenže pak by zřejmě už poměrně vysokou cenu vystřelily do nebeských výšin.

Co se obálky týče, chválím tematickou barevnost a zlatě vyvedené nápisy. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že celkově působí překombinovaně. A prasátko trochu strašidelně.  Ale na zadní straně je super pes, takže vyrovnáno.

Pro děti, kterým lecjaká drobnost unikne, je příběh jako kovaný. Statečný chlapec se rozhodne zachránit svého oblíbeného plyšáka a postupně mu k srdci přirůstá i ne zrovna dobře naladěné Vánoční prasátko. Děti vidí příkladně jednat různé charaktery a seznamují se s běžným chodem života.

Závěrem

Autorka tvrdí, že kniha je o ztrátě, protože ta k životě patří. Což mi trochu nekoresponduje s pocitem, že kniha nastavuje zrcadlo dnešní spotřební společnosti. Děti by se naopak měly učit být opatrné a snažit se v/Věci neztrácet, ne se s tím smiřovat.

Jestli je příběh i pro dospělé? Ale jo. Jen pozor, dospělý čtenář vyrůstající na lehkosti stylu staré Rowlingové možná narazí. Styl se tady v průběhu knihy výrazně mění, začínáme velmi jednoduše pohádkově a vzrušující děj se prolíná s nudným převyprávěním. Díry v ději byly nakonec i v Harry Potterovi, ale u dalších knih jsou méně tolerovatelné. Tak už to chodí. Navíc na to, že je kniha prezentovaná jako vánoční příběh, obsahuje až příliš mnoho temnoty a smutku.

Takže s velkým haló tady máme dobrodružnou story, kterou dělá výjimečnou jméno autora. V celku příjemné (když přivřu oko) vyprávění nikomu neškodí, vzbudí v mysli pár otázek, ukáže varovně zdvižený prst a nakonec i nadchne.

Však i Quasimodo našel někoho, kdo ho měl rád. A nakonec to byly hlavně děti.

J. K. Rowlingová – Vánoční prasátko

Překlad: Petr Eliáš

Vydal: Nakladatelství Albatros, 2021

Ilustrace: Jim Field

Počet stran: 304 str. / pevná vazba

Cena:  349 Kč  

Závěrečné hodnocení
Příběh, zábava, čtivost:
70 %
Zpracování, cena:
70 %
Styl a překlad:
50 %
Cíl knihy, splnění:
80 %
Spisovatelka, která vystudovala knihovnictví, aby nakonec pracovala v oblastí síťových technologií. Matka tří kousků, které učí lásce ke knihám. Fanynka Stephena Kinga, Ira Levina, Jonase Jonassona. Svět fantastiky pro ni dlouho nepřekročil práh Bradavic, Středozemě, těžařské lodi Červený trpaslík, Tardis, Rivie či Zimohradu. Nyní, samozřejmě s ručníkem přes rameno, vyráží do nekonečna a ještě dál.
+ silná motivace + důležitost přátelství + odvážné činy + společenský apel - překlad - básničky - mezery v příběhu - změny stylu psaní - fádní názvy - zbytečné postavyvanocni-prasatko-nova-pohadkova-kniha-j-k-rowlingove-ve-ktere-se-dobrodruzstvi-prebiji-s-nudou-a-zvlastnostmi-prekladu