František Kotleta - Válkotvůrci cover
Zdroj: Nakladatelství Epocha

Čtěte Kotletu? A chtěli byste ho vidět? Pokud ano, sáhněte raději po jiné knize. Protože Válkotvůrci toho s klasickými „kotletovkami“ mají společného jen pramálo – konkrétně vlastně jen toho chlapa, který to celé spáchal.

František Kotleta - Válkotvůrci obálka
Zdroj: Nakladatelství Epocha

„Člověk chce nějakou novou pecku od svého oblíbeného autora a místo toho se stane svědkem jeho tápajících literárních začátků,“ píše v předmluvě k Válkotvůrcům Leoš Kyša alias František Kotleta, když vzpomíná na to, jak kdysi v knihkupectví narazil na sbírku dosud nepublikovaných textů svého oblíbeného autora.  

Dokazuje tak značnou míru sebeironie a také odvahy – se svými Válkotvůrci se totiž pustil na podobné pole jako onen v předmluvě vzpomínaný, nejmenovaný autor.

Sbírka povídek Válkotvůrci poprvé vyšla už v roce 2011 jako e-book, a jak Kyša (nebo, chcete-li, Kotleta) vzpomíná, na pultech knihkupectví, ať už těch skutečných, nebo virtuálních, už se poté nikdy neměla objevit.

Jenže spisovatel míní a pandemie mění. A tak se Válkotvůrci znovu dostali do prodeje – nejprve jako e-book zdarma a po protestech fandů papíru také jako klasické kniha. A jde o zajímavou ukázku toho, kým by Kyša coby spisovatel mohl být, kdyby nebyl Kotletou.

Tradice klasické sci-fi

Zapomeňte na hláškující alfa samce, na dlouhověké upíry praktikující sexuální magiky, nebo ufounské invaze. 1

Kromě tří povídek (například té úplně první, kterou Kyša napsal v reakci na pandemii Covid-19 a která svým stylem jeho kotletovský rukopis připomíná) nemají Válkotvůrci, sbírka necelých dvou desítek povídek, s ostatními knihami Františka Kotlety mnoho společného. Mnohem víc než z tradic akční fantastiky totiž vycházejí z klasické sci-fi.

A konkrétně? Například v povídce Mašina Kotleta představuje svět, který nelze nazvat jinak než dystopickým. V tomhle světě totiž máte pouze tři možnosti: buď se z vás stanou inženýři nebo vychovatelé, nebo strávíte zbytek svého života připojení k Mašině.

Povídka Důchod ukazuje svět, v němž se (ve společnosti dlouhověkých, výkonných a produktivních lidí) o možnost odejít do penze hraje v loterii. Co když se ale parta čiperných osmdesátníků rozhodne, že se tento systém pokusí obejít?

Papíráci vás zavedou do světa, v němž papírové knihy kolují pouze v rukou novodobého disentu (a svým settingem tak připomínají třeba Bradburyho), a humoristický Velký test se zase ve formě grotesky ptá, co by se stalo, kdyby na planetě Zemi přistála mimozemská loď – plná přátelských, učenlivých a o integraci usilujících ufounů. 

Vtipné, dojemné… a retro

Co povídka, to zajímavý nápad. A co povídka, to také zajímavý pohled do hlavy Kyši-spisovatele. S pár výjimkami (jako jsou například Tvůrce kruhů) totiž Kyša ve svých povídkách vychází především z aktuálních společenských témat – respektivě z témat, která byla aktuální v době, kdy povídky vznikaly. 

Jak by vypadali lidé, kdyby každý aspekt svého života podřídili horoskopům a astrologii? Co kdyby se z HIV stalo podobně běžně onemocnění jako chřipka? Mohou lidé někdy přestat číst? Jak dobrým sluhou (a jak moc zlým plánem) mohou být počítače? A co když se toho důchodu vážně nedožijeme?

Otázky, samé otázky. Kyšovy „odpovědi“ ve formě válkotvůrčích povídek jsou místy vtipné (jako v případě Velkého testu), místy dojemné (jako u Chlupáčka), a jindy (a odpusťte mi to slovo) se téměř dostávají na onu tenkou, těžko rozpoznatelnou hranici těžkého retra.

Typickými zástupci takového „retra“ jsou ve Válkotvůrcích povídky Mašina a Papíráci. Hlavní otázky, které si kladou (závislost na počítačích a ústup od papírových knih), jako by vypadly z příruček klasické fantastiky druhé poloviny 20. století.

Výsledek ale visí v jakémsi podivném bezčasí: opravdu jsou tohle témata, která se na počátku 21. století reálně řeší? A pokud ano, nezasloužila by si tematickou aktualizaci – tak, aby výsledek skutečně vycházel ze zkušeností člověka nového tisíciletí, místo aby připomínal univerzální moralistické povzdechnutí „kam to ten svět spěje“?

Banální hříčky

Co totiž Kyšovy povídky nepostrádají na nápadech, to jim chybí právě na uvěřitelnosti (jakkoliv se tento pojem v souvislosti s fantastikou moc často nepoužívá) – především uvěřitelnosti světů, do nichž je Kyša zasazuje.

Jako kdyby s realitou tyto světy neměly nic společného – kromě samotného tématu, které povídku inspirovalo. 

Jako celek tak většina povídek připomíná spíše banální hříčku na téma „co by, kdyby“, kterou ale sráží naprostá odtrženost od skutečnosti, kterou denně žijeme.

Přitom právě propojenost s realitou (a z ní vyplývající čtenářský pocit „ano, právě něco takového velmi dobře znám“) vždy byla tím, co z průměrného fantastického díla dělalo dílo výborné.

Nejsilnější je Kyša v humoru

Kyšovi Válkotvůrci by mohli být knižním ekvivalentem Black Mirror. Nakročeno k tomu mají – minimálně celkovým tematickým laděním jednotlivých povídek. Sráží je ale nedotaženost jednotlivých motivů a občasné sklouzávání k banálním povzdechům. 

Celkově proto platí, že Kyša je nejsilnější tam, kde je silný i coby Kotleta – v humorně laděných povídkách, které si nekladou za cíl tepat společenské nešvary, ale spíše čtenáře pobavit.

František Kotleta: Válkotvůrci

Vydal: Nakladatelství Epocha, 2020

Obálka: Lukáš Tuma

Počet stran: 241

Cena: 199 Kč


Reklama