Přestože jméno Lavieho Tidhara nepatří mezi ty, které si automaticky spojíte se science fiction, jeho u nás dvě vydaná dílka – Muž leží a spí a Usáma – do tohoto žánru nepochybně spadají. A přitom jej pozdvihují výš.
Dávno pryč jsou doby, kdy byla science fiction považována za brakovou literaturu – dnes ji do tohoto šuplíku může zařazovat snad jedině ignorant nebo člověk nedostatečně sečtělý – a přesto těhotný myšlenkou, že má dostatečné kulturní povědomí na škatulkování – ostatně, takových je i dneska nemálo. Od doby, kdy Jean Francoise Lyotard poprvé použil termín „postmodernismus“, se ovšem hranice žánrů rozpouštějí a stírají, což je skvělé podhoubí pro to, aby díla z něj vycházející překračovala možnosti všech těch samostatných, oddělených škatulek.
Lavie Tidhar nám v románu Muž leží a sní jasně ukázal, že přesně tohle dokáže. Že dokáže vzít vážnou literaturu a umně ji promíchat s literaturou žánrovou (nebo je to naopak?) a vytvořit dílo zábavné, čtivé a přitom si udržující vyšší kulturní status a myšlenkovou hutnost. Což jsou v současnosti poměrně ceněné atributy, díky nimž jednačtyřicetiletý Tidhar, autor izraelského původu, který momentálně žije v Londýně, neuchází pozornosti literárních kritiků a četným literárním cenám, co jich ve světě je.
Třeba takovou prestižní World Fantasy Award v roce 2012 vyhrál – a nechal za sebou nominanty jako Stephena Kinga (Dallas 63) nebo George R. R. Martina (Tanec s draky). A to knihou s provokativním titulem Usáma, tedy tématem, jenž probouzí četné emoce i dnes, po více než patnácti letech od události, která nemálo definovala začátek tohoto století a politickou situaci ve světě. Vždyť i u nás, v poměrně klidném koutku západní kultury, si takřka každý pamatuje, co dělal 11. září 2001 – to jen dokládá, jakým mezníkem největší teroristické útoky historie byly.
A proto není úplně od věci se ptát – jak by vypadal svět, ve kterém k „pádu dvou věží“ nedošlo? Ve kterém Al-Káida a její nechvalný proslulý vůdce neexistuje – nebo pouze na stránkách knih?
A přesně takhle se zeptal Tidhar.
Alternativní historie jsou jedním z populárních žánrů science fiction, opírající se o věčnou (a věčně atraktivní) otázku „Co by, kdyby?“. O prestiži tohoto subžánru vypovídá i přehled autorů, kterým nedal spát, dokud do jeho análů sami nepřispěli – mezi nimi stálice science fiction nebe jako Philip K. Dick (Muž z vysokého zámku) nebo Stephen King (Dallas 63), ale i autoři „vysoké literatury“ jako Michael Chabon (ceněný Židovský policejní klub). Dalších zástupců je přitom samozřejmě celá plejáda.
Jestliže však s Tidharem již máte zkušenost skrze četbu románu Muž leží a sní (což je alternativka s Hitlerem coby soukromým detektivem žijícím v Anglii poté, co puč v Německu vyhráli komunisté), je vám jasné, že tady je to označení „alternativní historie“ poměrně vachrlaté, neboť v jeho případě se alternativa, realita, fikce a pravda snadno prolínají. Což čtenáři situaci zpočátku komplikuje, ve chvíli, kdy přistoupíte na autorovu hru a chytnete se několika záchytných bodů – kterých však pouští po čertech pomálu – si ji prostě užíváte.
Stejně tak i Usáma je mixem alternativní historie, fakt, detektivky (specificky noiru), trochu i špionážního románu. Zkrátka koktejl, který vám nenalije kdejaký barman. A rozhodně ne v tak umně vyvedeném mixu, aby dokonce dával smysl a chutnal.
Další Tidharův detektiv Joe dostává od tajemné klientky tajemnou černou, pravděpodobně nevyčerpatelnou kreditní kartu a nelehký úkol – najít spisovatele Mikea Longshotta, jehož romány o světě, kde jsou teroristické útoky nezřídkým jevem, provokují společnost a její politické představitele.
A tak spolu s Joem pátráte a postupujete podobně jako hrdinové od Raymonda Chandlera nebo Dashiella Hammetta – poctivou detektivní prací. Tu vyzpovídáním barmana nebo prostitutky, tamhle ne zcela oprávněným vniknutím do soukromých prostor, jinde rozbitím toho správného nosu. Člověk po člověku, střípek informace po střípku až do momentu, kdy je puzzle složené a vy stojíte v cíli. Jenomže co to puzzle ukazuje?
Joe se dostává na cestu, která nemálo zamává jeho stabilitou. Nejenže nezřídka zkříží cestu skupinám mocnějším a pádnějším, díky čemuž jeho fyzický stav zažívá podobný sešup, jako ten duševní, ale hlavně se pomalu dostává do stavu, kdy už si ani sám není absolutně jistý, co je vlastně pravda, co lež a co realita.
A přitom si čte (a vy s ním) v Longshottových knihách.
Už v jednom ze svých prvních románů Tidhar vytvořil skvělé dílo. Ne dokonalé – dokonce ani ne tak dobré, jako o pár let později v podobě Muž leží a sní, ale velice dobré. Nedokázal sice splnit potenciál, který sám v úvodních kapitolách nastavil (jak já bych rád, aby kniha dokázala mazat hranice mezi fikcí a realitou nejen na svých stránkách, ale i směrem ke čtenáři – a šance na to byla mimořádná), ale nemusíte se bát, že by vás Usáma nudil. Je to ten samý mix jako u Muže, takový, který vás donutí číst s napětím, přemýšlet nad každou surrealistickou pasáží či obskurní postavou nebo hledat vodítka, jež by vám pomohla k pochopení základů toho světa (vysvětlení, v jakých bodech se tahle alternativa odklonila od naší historie, Tidhar podává jen málo a dávkuje je po troškách, abyste to neměli jednoduché). A nakonec vám dá tak trochu po tlamě – protože finální vyústění není rozhodně snadno stravitelné nebo jednoznačné. Co se odvahy týče, šel s Usámou ještě dál než s Mužem, který už je přeci jen nemálo stravitelnější.
V Usámovi je cítit Kafka, Philip K. Dick i Raymond Chandler. Taky cinefilství – některé kapitoly a prohozené hlášky odkazují na filmy, některé scény přímo obsahují filmové promítání. Na první pohled podivná, nesourodá skupina – a přesto existuje spisovatel, který tyto inspirace dovede umně skloubit.
Tidhar se u nás pravděpodobně chytil, a tak se nakladatelství Argo pustilo do jeho dalších děl – pěkně napříč jeho kariérou (Usáma je paradoxně starší než Muž leží a sní). A brzy nás čeká další kousek, Centrální stanice. A po dvou zkušenostech s ním se na tuhle zastávku nemůžeme dočkat.
Lavie Tidhar: Usáma
Nakladatelství: Argo
Překlad: Petra Johana Poncarová
Počet stran: 336
Cena: 322 Kč
[review]
