Díky seriálové adaptaci Netflixu se do povědomí široké masy diváků dostal skvělý komiks Umbrella Academy. Příběh o skupině podivných superhrdinů vymyslel a napsal zpěvák kapely My Chemical Romance Gerard Way a jeho představám dal originální vizuální podobu brazilský ilustrátor Gabriel Bá.
První číslo Umbrella Academy vyšlo u vydavatelství Dark Horse Comics v roce 2007 a Apokalyptická Suita čítá šest sešitů. Následovalo přímé pokračování též o šesti sešitech nazvané prostě Dallas a sérii doplňuje čtveřice povídek. Teprve po deseti letech spatřil světlo světa třetí a zatím poslední příběh nazvaný Hotel Oblivion. Čtvrtá série je prý na cestě.
Čeští čtenáři mohou být spokojení, protože Apokalyptickou Suitu i Dallas vydalo nakladatelství Crew už v roce 2018, kdy o seriálu nebylo ani potuchy. Ze strany Crwe to pravděpodobně nebyla nějaká předtucha, protože Umbrella Academy je kvalitní a velmi originální komiks, právem oceněný prestižní Eisnerovou cenou.
Má to však háček. Čtenáře komiksů, kteří si pustí seriál, i diváky, kteří otevřou komiks, čeká upřímný šok. Obě díla jsou si na hony vzdálená a zároveň neskutečně blízká. Těch rozdílů a zároveň podobností je tolik, že to způsobuje tik v oku a přímo svádí k porovnávání.
Upřímně, komparace obou děl je dost zbytečná, protože komiks i seriál pracují s jinými výrazovými prostředky, čili jsou logicky neporovnatelné. Omezím se proto na souhrn, že čtveřice scénáristů Netflixu důkladně pročetla obě komiksové knihy, rozebrala je na kousíčky a z těch sestavila vlastní, desetidílný seriál. Čtenář v něm rozezná jasně patrné části originálu, které vystupují ze seriálové omáčky.
Má cenu koukat na seriál, když jsem četl komiks?
Má smysl číst komiks po zhlédnutí seriálu?
V obou případech to smysl má. Jen bych to nedělal současně, protože z těch markantních rozdílů vám bude lehce cukat nejen oko, ale možná i celá ruka.
Podivno se snoubí s realitou
Gerard Way vytvořil Umbrella Academy jako alternativu vůči superhrdinským týmům typu Avengers. Deštníkovou akademii tvoří výjimeční jedinci se schopnostmi dalece přesahujícími možnosti lidského těla a mysli, ale tyto schopnosti jsou… podivné. On vlastně celý komiks je tak trochu (hodně)… podivný. Citujme z prvních stránek Apokalyptické Suity:
„Došlo k tomu ve stejném roce, kdy ‚Rváč Tom‘ Gurney knokautoval vesmírnou oliheň z Rigelu 9. Stalo se to ve 21:38, kdy ji zasadil atomový úder letícím loktem. V tom samém okamžiku, bez varování a naprostou shodou okolností, přišlo na svět třiačtyřicet mimořádných dětí, které se narodily převážně svobodným matkám nevykazujícím do té doby žádné známky těhotenství a žijícím ve zdánlivě náhodných místech po celém světě.“
Všimněte si, jak jednoduše, takřka stroze, a přesto efektivně, staví scénárista Gerard Way mantinely, kde, kdy a v jakém stylu se ponese jeho dílo. V mnoha ohledech připomíná Umbrella Academy příběhy s Hellboyem či ještě více sérii Ú.P.V.O.
Čtenář se noří do světa, kde reálno plynně prostupují podivuhodné prvky – mohou to být třeba chodící opice, teleportační technologie či vesmírní milionáři. Nikomu to nepřijde divné, nikdo to neřeší, jsou prostě součástí světa, při jehož tvorbě scénárista Way přímo hýřil nápady.
Sedm nečekaně narozených dětí získá do adopce milionář a vynálezce Reginald Hargreeves, který z dětí začne vychovávat tým superhrdinů, jehož prostřednictvím bojuje se zločinem či takovými hrozbami, které obyčejní lidé nedokáží vyřešit. Třeba oživlou Eiffelovou věží. Tady bychom si mohli říci: „Nuda, to už jsme tu měli kolikrát.“
Pravda pravdoucí, proto Way přidává další prvek – časové roviny. Příběh se odehrává v několika etapách života členů rodiny. Pro zjednodušení řekněme v „přítomnosti“ a v době, kdy tým Umbrella Academy byl ještě v dětských letech. Jednotlivé časové linie se prolínají, vysvětlují a doplňují tak, že ani jedna stránka v komiksu není zbytečná.
Ani panel navíc
Gerard Way se totiž nezatěžuje zdlouhavým vysvětlováním. Jeho texty jsou krátké, úderné a čtenář se s jeho tvrzením musí spokojit. Proto i příběhy jím vyprávěné jsou poměrně strohé.
Scénárista ve velké míře používá zkratku, informace zhušťuje na samotnou únosnost a silný koncentrát pere do čtenářů pod tlakem. Při četbě se nelze spoléhat jen na text, ale také na jednoduchou, takovou „komiksovou“ kresbu Gabriela Bá, který na kulisách panelů doplňuje informace a obaluje je do dárkového balení.
První stránka pod obálkou navíc obsahuje vždy jinak prezentované doplňující informace, které se příběhu samotného netýkají, ale rozšiřují čtenářovo povědomí o hrdinech.
Působí to divně. Místo abychom plně poznávali hrdinu prostřednictvím jeho činů a slov, čteme si o něm jako v policejní složce. Ale funguje to zatraceně dobře. Přeci jenom, sedmička dětí byla podrobována neustálému pozorování a výzkumu ze strany svého adoptivního otce, čili poznámky a hodnocení jsou na místě.
Strohost příběhu je velice efektivní, takže se v ní nelze zamotat. Way se fakticky s ničím nemaže a příběh žene kupředu fakt neskutečnou rychlost. Co stránka, to výrazný posun vstříc závěrečné pointě. Žádné vykecávání se tu nekoná. Úderný monolog střídá rychlá akce, intermezza z minulosti žhaví čtenářovu zvědavost, protože se v nich něco vysvětlí či naznačí nebo odpoví na otázku z předchozích stránek.
Festival podivínů
Samotní superhrdinové jsou seskupením neuvěřitelně rozdílných charakterů, které by asi nikdy v životě spolu nemohli spolupracovat. Co je zajímavé, tak i když je komiks velice krátký, každá z postav má tři jména, která charakterizují jistou část v jeho životě.
Když byly děti malé, jejich adoptivní otec jim říkal čísly, když se dětem rozvinuly jejich schopnosti, začal jim říkat přezdívkami, které jejich umění charakterizují – Kraken, Fáma a tak dále. A pak tu jsou ještě jejich „občanská“ jména.
Pokud jde o schopnosti, to je přímo festival autorské imaginace, ze které vůbec není patrná snaha parodovat klasické superhrdiny, či se vůči nim nějak vymezovat.
Kraken umí skvěle s nožem, Kosmo je silný a téměř nezničitelný, tedy dokud se nepokazí komická mise na Mars a on je od té doby naroubovaný do těla gorily. Fáma ovládá realitu tím, že řekne nějakou… fámu a ta, byť sebeblbější, se stane skutečností. Klaus, čili Séance, umí naopak hovořit s mrtvými, ovládá telekinezi a bůhví co ještě. Prostě parta k pohledání.
Umbrella Academy jako taková se postupně rozpadla a to dalece před tím, než začíná příběh komiksu. Její členové se musejí dát zase rychle dohromady, protože světu nehrozí nic menšího, než totální zkáza. A to se opakuje jak v prvním, tak ve druhém díle.
Hudba k tanci a konci světa
Apokalyptická Suita je vůbec superrychlá jízda. Než se stihnete rozkoukat, už se komiks řítí do finální koncovky. Autoři se v něm nebojí razantních zásahů, takže to odskáče i pár hlavních postav. Ačkoliv je ústřední příběh důležitou a plnohodnotnou součástí knihy, slouží spíš jako vozík, z něhož čtenář může poznávat jednotlivé členy Umbrella Academy i bizarní svět, ve kterém není nouze třeba o inteligentní, mluvící šimpanze.
Když to shrneme, tak Umbrela Academy: Apokalyptická Suita je skvělý komiks, který by milovníci „podivných“ týmovek rozhodně neměli minout. Je to jistá povinnosti hlavně pro ty, kterým se líbil úderný a strohý styl Mika Mignoly. Ostatně, strohost a efektivita je patrná i v kresbě. Zklamaní rozhodně nebudete. Jako zábavná akční jízda čtenáře zcela jistě pobaví.
Směřujeme do Dallasu
Druhý díl s podtitulem Dallas na jedničku přímo navazuje. Příběh v druhé knize se tříští do několika částí, z nichž ta první se věnuje následkům apokalyptického střetnutí z konce prvního dílu. Následky ten souboj měl věru děsivé.
Sebelítostné drama se vcelku nenápadně, ale neodvratně promění do neuvěřitelně bizarního kaleidoskopu, jehož hlavní podstatu tvoří cestování časem. Do role hlavního záporáka totiž vstoupila společnost, která zajišťuje hladké plynutí proudu času. A to tak, že jakékoliv anomálie objeví a pošle za nimi časem a prostorem nějakého likvidátora, aby je no… zlikvidoval. Jedním časoprostorovým mordýřem totiž byl i člen Umbrella Academy, který se na to však vykašlal, a nyní musí čelit následkům. A jiným časoprostorovým zabijákům.
Příběhy, které si zahrávají s časem a kauzalitou, stojí vždy na velmi tenké hraně. Stačí to malinko přehnat a z děje se stane pitomá slátanina. Scénárista Way si je toho vědom, proto jen tak klouže po povrchu časoprostorových skoků, nepouští se do žádného složitého vysvětlování a striktně se drží lineárního chápání proudu času. Díky tomu je i druhý díl velmi zábavným a příjemným čtením.
Na postavách, stylu vyprávění či grafickém stylu se nezměnilo vůbec nic. Přetrval strohý, úderný styl vyprávění příběhu, který je plný šokujících překvapení i bizarních scén a charakterů.
Pokud se čtenáři líbil první díl, druhý zhltne jako zákusek. Na obou knihách je vidět, že je autoři tvořili ve stejné časové období, jen je rozdělili na šest a šest komiksů.
Jako diváci se dozvíme další podrobnosti z minulosti jednotlivých členů Umbrella Academy, Way a Gá nám představí ultimátní dvojku divnozabijáků jménem Hazel a Cha-Cha a užijeme si i pár okamžiků z Vietnamu. Je pravda, že jednička byla o malinko lepší než dvojka. Ale jen o fous.
Série komiksů Umbrella Academy právem získala prestižní Eisnerovu cenu – originální svět, skvělý grafický styl, řemeslně výborně zvládnuté vyprávění, kde se doplňuje několik časových rovin a především líbivé a zajímavé postavy. To vše tvoří dílo, které si zaslouží pozornost.
Umbrella Academy 1: Apokalyptická Suita / Umbrella Academy 2: Dallas
Scénář: Gerard Way
Kresba: Gabriel Bá
Vydal: Nakladatelství Crew, 2018
Počet stran: 184
Cena: 569,-
