Eduard VI. byl třetí anglický král z rodu Tudorovců, který nastoupil na trůn v pouhých devíti letech po smrti svého otce Jindřicha VIII.  Svou nástupkyní ustanovil praneteř Jindřicha VIII., sedmnáctiletou Janu Greyovou (devítidenní královnu), jež byla pozdější královnou Marií (řečenou Krvavou) označena za zrádkyni a bez milosti popravena. Tolik k historickým faktům.

Vše je maličko jinak

Autorky s oficiální historií absolutně nesouhlasily, a proto se ji rozhodly přepsat po svém. Již v úvodu knihy se omlouvají všem Angličanům za to, co se s jejich dějinami rozhodly udělat, ačkoliv to nedopadlo vůbec špatně. Tedy jak pro koho, vašeho učitele dějepisu by pravděpodobně kleplo.

Tak za prvé: Národ se dělí na Ediany a Verity. Veritové jsou normální lidé (představte si je jako poněkud bigotní katolíky), Edianové se mění ve zvířátka. Jako fakt. Podle povahy a vnitřní síly se z vás může stát lev (víte, jak vzniklo rčení „Nesežerte posla“? To kvůli Jindřichovi VIII. Proměnil se v naštvaného lva a chramst.), nebo třeba fretka.

A za druhé: Za vším hledej ženskou. Nebo dvě. V tomhle případě trio autorek nestydatě nadržuje Janě Greyové, což se podle názvu knihy asi dalo čekat 🙂

Za třetí je to pro pubertální holky a všechny, kteří historii neberou moc vážně. Takže koho navnadil začátek na historický román, toho je mi upřímně líto. I když sedí alespoň jména Tudorovců a šlechty kolem nich. Komu se ale líbila Dračice od Hlávky a Vybíralové, případně zaujaly filmy Zakletá Ela a Deník princezny, měl by asi zbystřit.

Zvířata a lidé jsou vrženi

Šestnáctiletá Jana Greyová má za sebou totéž, co řada šlechtičen před ní: svatbu s naprosto cizím mužem. Co se jí ale nikdo neobtěžoval říct, Guildford je Edian a svou proměnu neovládá. V noci je okouzlujícím šlechticem, jenž potajmu píše špatnou poezii, a přes den je nefalšovaným, čtyřnohým koněm (každý máme něco). A přestože všem v okolí nakecal, že své noci tráví romantickými pletkami, promarní svatební noc chlastem, aby Janě nemusel říci o svém malém hipologickém problému (ne, že bych ho nechápala). Ráno se pak promění v dobře stavěného hřebce, vyhodí manželku z komnaty (zkusili jste strávit den s koněm v malé místnosti, odkud nemůže odejít? Chápete, jak to tam třeba smrdí?) a sežere jí svatební kytici. Vskutku nádherný začátek manželského soužití.

Abychom mu nekřivdili, nemá to s Janou jednoduché. Před svatbou se neviděli, ona trousí koňské vtipy a poučena švagrem o pletkách novomanžela nevěří Guildfordovi ani klabonos mezi očima. Navíc je to zrzka, a i když Guildfordovi samotnému nejsou zrzky v žádném případě proti srsti, okolí včetně nejbližší rodiny ho upřímně lituje. Postupně se to nějak stabilizuje, protože Guildford nezakazuje své ženě knihy a ona mu na oplátku předčítá a krmí ho jablky. A že jich takový kůň sežere…

Potud to zní docela dobře. Janin královský bratránek byl bohužel velmi nemocný (a jak vypráví autorská licence, neumírá na tuberkulózu, ale na postupnou otravu), a tak z Jany v poslední vůli udělá královnu. Původní myšlenkou bylo počkat na Janina syna, ale traviči byli příliš akční, král příliš slabý a Guildford příliš… kůň.

Díky fence afghánského chrta Petunii Eduard na poslední chvíli odhalí spiknutí, málem ho klepne při zjištění, že se fenka mění v rozkošnou nahou dívku (náhodou to vzal ještě statečně, zamyslete se, jak se chováte před svým psem vy), a posléze uprchne z věže. Má totiž víc štěstí než rozumu a nezabije se pádem, ale promění se v poštolku. Eduard ze své podoby také není zrovna na větvi, protože by měl být královským orlem, možná rarohem… ale místo toho se stal poštolkou. Malým dravcem, se kterým necvičí ani nižší šlechta, maximálně tak sluhové. Podle mě byly autorky ještě hodné, mohly z něj udělat holuba nebo vrabce.

Zatímco si Eduard někde lítá, prohlásí jej v království za mrtvého a korunují Janu. Ta rozčílí svého tchána, když odmítne korunovat i Guildforda (má k tomu objektivní hipologické důvody, ale manžel ani tchán je slyšet rozhodně nechtějí), a navíc se jí za branami sbírá vojsko Marie, Eduardovy sestry. Krvavá Máňa nenávidí Ediany a touží zavést pořádek svou pevnou rukou (a sekerou pro všechny měňavce). Co na tom, že tatínek byl Edianem, ona se cítí dostatečně lidská. Chuděrka, kdyby jen věděla…

Lord Dudley pochopí, že syn králem nebude, k Marii se přidá a Janu i svého syna uvězní, aby byli za úsvitu popraveni. Emocionální vypětí způsobí, že i Jana najde svou pravou podobu a manžela zachrání. Útěk probíhá značně kuriózně, protože G je mužem jen v noci a Jana ženou jen ve dne (Kdo si tu vzpomněl na Jestřábí ženu?).

Pak proběhne ještě šťastné i rozpačité shledání, výlet do Francie, jedno nečekané spojenectví a menší převrat. A taky druhá svatba. Každá pohádka musí končit svatbou. Bez toho to nejde. Co bude potom, to už radši nikdo (raději) neřeší…

Dobré čtení pro všechny se smyslem pro humor

Zdá se vám to spoilerovité? Hele, tady se na děj nehraje, ale na šílenosti a bizarnosti! Opravdu by mě zajímal názor Angličanů na toto znesvěcení jejich historie.
S Jindřichem jako lvem by nejspíš problém neměli, ale zbytek královské rodiny to už úplně nevychytal. Jindřichova matka se proměnila ve skunka a postříkala všechny dvořany při odhalení manželovy nevěry. Chtěla postříkat jen jeho, ale skunci vážně špatně vidí… Pak tu máme hrdličku, poštolku, kočku, myš a osla. Škarohlída by možná napadlo, co se tím autorky snažily naznačit.

Hodí se také napsat, že všechny tři jsou Američanky a rády se strefují do všech a do všeho, i když Cynthii Hand znají čeští čtenáři nejspíš hlavně jako autorku romantických knih, jako je například série Nadpozemská. Má lady Jane není žádný megahit, ale čte se dobře, a pokud máte smysl pro humor, možná se i zasmějete. Nic víc bych v téhle romantické pohádce ale nehledala, i když je sympatické, že své čtenářky alespoň poučí o malé části historie dynastie Tudorovců.

Cynthia Hand – Má lady Jane

Vydala: Fragment, 2017

Počet stran: 408

Cena: 297 Kč

[review]

UložitUložit

UložitUložit


Reklama

Číst jsem se naučila v knihkupectví a tam mě nejspíš jednou i najdou pohřbenou pod knížkama a mangou. Věčný optimismus mi hatí pouze skutečnost, že do konce života pravděpodobně nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla.